Jste člověk zběhlý v etiketě a správném společenském chování. Jak jsme na tom podle vás v tomto směru my Češi?
Odpověď bude hodně závislá na tom, o jaké vrstvě společnosti budeme mluvit. I ve Francii, která je považována za kolébku galantnosti, najdete venkovany, kteří smrdí a nepozdraví vás. Chovají se zkrátka jako burani, protože tak žijí a ve své komunitě se nijak nevymykají.
Takové asi najdeme v každé zemi.
Přesně tak, je to o tom, v jaké žijí společnosti, koho mají kolem sebe. Jestli do Chorvatska jezdí jeden a půl milionu Čechů, jistě mezi nimi najdeme takové, kteří si na pláži rozbalí řízek a natočí domácí šťávu.
Když jste začal tímto příkladem, můžeme se srovnávat s Francií i v ostatních ohledech slušného chování?
Srovnávat by bylo asi silné slovo, ale rozhodně se zlepšujeme a blížíme.
Kde nejvýrazněji?
Především v manažerské vrstvě. V centru Prahu vidíte podobné manažery jako v Paříži, Londýně nebo Amsterodamu. Oni dobře vědí, že jejich chování a vystupování je klíč k úspěchu.
Jak jsme na tom v porovnání s ostatními západními zeměmi?
Máme čtyřicetiletý deficit, ale jdeme do sebe. V poslední době nás ovšem brzdí dvě tendence, které se mezi sebou perou.
Jaké?
První je, že se snažíme držet krok s Evropou, dodržovat pravidla etikety a dosáhnout tak co nejvyšší životní mety. Tato tendence je nejvíce patrná právě u mladých manažerů. Dříve tento trend ani nemohl fungovat, protože tu za totalismu žádní byznysmeni nebyli.
A ta druhá?
Stále se zvyšující ležérnost v oblékání. Vezměte si divadlo. Když jste do něj přišli za totáče, všichni měli obleky, košile s kravatou. Dnes tam potkáte polovinu lidí v džínech a tričku.
Máte velký problém překousnout nevhodně oblečené lidi na společenské akci?
Musím přiznat, že mi to jde skutečně těžce. V létě jsem byl na promoci v Karolinu a byl jsem doslova otřesen. Jasně, bylo horko, ale to nikoho neomlouvá. Promoce je jeden z nejtradičnějších a nejvznešenějších aktů z dávné historie. Každý při ní vstupuje do historické budovy Karolina, která pamatuje celé dějiny českého národa. Uf, nerad na to vzpomínám. Tak to jsou ty dva trendy, které se spolu perou.
Mluvíme teď o Česku, nebo je to otázka celé Evropy?
Řekl bych dokonce celého světa. Zahájil to americký prezident Barack Obama při své kampani. Prezentoval se jako muž z davu, vystupoval pouze v košili bez kravaty. Ukázalo se to jako skvělý imageový tah. Jako by říkal: Já budu lepší než ti kravaťáci přede mnou, já jsem jeden z vás. Získal díky tomu miliony hlasů. Obama byl svým stylem lidem bližší.
Fungoval by Obamův tah i v Česku?
Myslím si, že ano, v podstatě už to pomalu u našich politiků můžeme vidět. Jen je tu jeden zásadní problém, zase je to jen na polovině cesty.
Jak to myslíte?
Že se podíváte na vystoupení nejmenované politické strany a polovina straníků má kravatu a polovina ne. Měli by se sjednotit, takhle je to hodně matoucí.
Radíte s etiketou i politikům?
Také, protože oni i zaměstnanci státní správy jsou závislí na tom, co si o nich myslí veřejnost. Nejde o marketing, jde o hlasy a kariéru. Jejich úspěch závisí na tom, zda se umí chovat, zda se budou líbit.
Radil byste politikům, se kterými názorově nesouhlasíte?
Ne, protože pokud by byli ve straně, která mi nesedí, podporoval bych tím její preference, a to nechci.
Jak odpovíte člověku, který se vás zeptá, zda může jít na operu bez obleku?
Shodou okolností jsem podobný dotaz nedávno dostal od jednoho mladíka. Napsal jsem mu, že nevím, že jsem to nikdy nezkoušel, ale že ho třeba nevyhodí. Na druhou stranu jsem ale podotkl, že nechce-li být v centru negativních pohledů, měl by být vnímavý ke svému okolí a obléknout se slavnostně. Vždyť už jen návštěva Státní opery je svátek, tak by se podle toho měl vystrojit.
Mají ženy v oblékání větší cit než muži?
Mnohem větší. Ženy jsou více společensky kontaktní a u toho to začíná. Muži jsou věcní, mají roli vojevůdce, manažera.
Skutečně tam vidíte takový rozdíl?
Stačí se podívat na rozhovor dvou žen. Ony spolu mluví, aby si pokecaly. Muži proto, aby si něco sdělili: „Ahoj Karle, vyhovuje ti to v devět?“ „Ano, zařídím si to a budu tam.“ Jejich řeč trvá pár vteřin, to je u žen nepředstavitelné.
Platí to i o vkusu, také v něm mají ženy větší cítění?
Ano, umí se lépe vžít do situace. Muži mají svůj cíl, něco mají zařídit, tak si za tím jdou. Ženy přemýšlejí jinak, více jim záleží na maličkostech.
Kdo je Ladislav Špaček
Říká se mu „mistr etikety“. On sám se však za nikoho takového nepovažuje, přesto rád lidem poradí, nemá problém zastavit se na ulici a dlouhé minuty si s každým povídat. Říká, že tím vrací lidem důvěru, kterou v něj mají. Do 27 let žil „nechtěně“ v Ostravě, kde vystudoval Pedagogickou fakultu. Studoval rovněž Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde později vyučoval historický vývoj české gramatiky. Na začátku 90. let pracoval ve zpravodajství Československé televize a následně jedenáct let působil jako mluvčí prezidenta republiky Václava Havla. Dnes se věnuje především odborným přednáškám o etiketě. Je autorem knih „Deset let s Václavem Havlem“, „Slon v porcelánu“, „Velká kniha etikety“ a „Nová velká kniha etikety“.
Dá se říci, že žena je pro muže takovou učitelkou etikety?
Když vidím vkusně oblečeného muže, hned mi sjede pohled na dámu vedle něj, protože z osmdesáti procent je to její zásluha.
Bavili jsme se o tom, že stále více lidí ignoruje společenské oblečení v divadlech. Máte obavu, že časem budou divní ti, kteří si naopak oblek vezmou?
Já už tuto změnu pomalu vnímám. Byl jsem nedávno v jednom menším divadle a byl jsem jediný, kdo měl kravatu.
Co jste udělal?
O přestávce jsem si ji sundal, protože součástí etikety je, abychom splynuli s prostředím. I proto se na pozvánkách uvádí dress code. Jeho úkolem je, aby hosté vzájemně splynuli a cítili se tak dobře.
Když jsme u té módy, prý jste na sobě nikdy neměl tepláky. Co kdyby si je ale vzali všichni a vy byste chtěl splynout s prostředím?
Ne, tepláky ne, já ani pořádně nevím, co to je. Viděl jsem je někdy v nějakém starém filmu, ale já se celý život důsledně vyhýbám sportu. Oblečení, tenisky, tepláky, to vážně nikdy. Možná zamlada, když jsem jezdil na vodu, jsem je měl, ale mezi lidi bych v nich nikdy nešel. Snad doma za staženými roletami a v mlze. Ale ani to ne.
Když už jste zavzpomínal na své mládí, jaké vůbec bylo? Byl jste „slušňák“ odmalička?
Jo, byl jsem slušňák, což potvrdila při jednom srazu s gymplem má spolužačka. Vyprávěla mi, že jsme jednou seděli se třídou v parku a na rameno jí vykonal svou potřebu pták. Hned jsem prý vytáhl kapesník a utřel jí to. Když se mě zeptala, co bez kapesníčku, který jsem vyhodil, budu dělat, odpověděl jsem: Každý správný gentleman má kapesníčky dva.
Zapadl jste se svou povahou mezi spolužáky?
Je pravda, že jsem byl trošku podivín, kluci hráli fotbal s hadrákem a já si četl Seneku. Ale neměl jsem problém zapadnout.
Takže jste nebyl žádný samotář?
To ne, nebyl jsem sice premiant třídy a asi ani ten nejoblíbenější, ale kluci mě brali. Cítili ze mě jakousi autoritu, vyrovnanost. Byl jsem jiný, ale kamarádů jsem měl vždycky dost.
Nebyl jste premiant třídy, co to znamená? Měl jste problém se známkami?
Občas padla nějaká čtyřka z matematiky, ale jinak si myslím, že jsem procházel, i když občas s odřenýma ušima.
Téměř třicet let svého života jste strávil v Ostravě, jaké to bylo dospívání?
Tam jsem se narodil a pak i žil, ale bylo to nedopatřením, omylem. Táta si tam našel práci, ovšem mamce se tam vůbec nechtělo. Oba pocházeli z Prahy, ale zrovna když maminka byla v Ostravě, narodil jsem se. A tak tam zůstali a já tam vyrůstal.
Říkáte nedopatřením, bylo to opravdu tak špatné?
Ano. (smích) Proto jsem využil první příležitosti a vrátil se zpět do Prahy. Úmyslně říkám vrátil, protože já do Ostravy nikdy nepatřil, jenže za totalismu nebylo jednoduché se odstěhovat. Lidé celý život prožili tam, kde se narodili. Měli jednu práci a v ní strávili desítky let.
Takže první možnost se naskytla ve vašich sedmadvaceti letech.
Víte, jak jsem poznal, že do Ostravy nepatřím a mám žít v Praze? Podle příjezdu vlakem. Když jsem přijížděl do Prahy přes zanedbaný Karlín či Žižkov, rozbušilo se mi srdce vzrušením, nemohl jsem se dočkat, až vystoupím. Podobný příjezd do Ostravy byl pro mě utrpením, zklamáním, že jsem opět tady.
S Václavem Havlem jsem byl přes deset let každý den. Byl to neskutečně upřímný člověk
Pojďme se chvíli bavit o největší osobnosti novodobých českých dějin, Václavu Havlovi, kterému jste přes deset let dělal tiskového mluvčího. Jak se vaše cesty protnuly?
Všechno to začalo na začátku 90. let. Byl jsem šéfem zpravodajství v České televizi a znali jsme se, jako se znají novináři s politiky. Tehdy mě viděly na obrazovce miliony lidí, často jsem v komentářích vyjadřoval své názory a možná jimi jsem byl Václavu Havlovi sympatický.
A tak vás oslovil, zda byste pro něj nechtěl pracovat. Prý za vámi dokonce přišel do práce.
To je pravda. Na podzim roku 1992 za mnou přišel do televize a zeptal se, zda bych se nestal jeho mluvčím. On ale tehdy nebyl prezidentem, krátce předtím abdikoval a zvolen byl znovu až v lednu 1993. Zpočátku jsem tak pro něj pracoval jako pro soukromou osobu.
Stali se z vás za ty roky spolupráce přátelé?
Byli jsme spolu jedenáct let téměř každý den. Na Hradě jsme tehdy ještě s několika lidmi fungovali jako velmi kompaktní tým. Václav Havel byl navíc velmi otevřený člověk, nebylo nic, co bychom o něm nevěděli. Vyprávěl nám, co dělal, co se mu zdálo, zkrátka všechno. Našemu sblížení navíc pomohly dramatické události, které jsme spolu prožívali.
Jak byste tedy pojmenoval vztah mezi vámi?
Byl to velmi blízký vztah, rozhodně jsme spolu nebyli jen z pracovního hlediska, a to třeba už jen proto, že jsem pobíral na tu dobu celkem nízký plat. Měl jsem patnáct tisíc hrubého a spousta lidí v našem týmu, kteří byli velmi schopní, mluvili třemi jazyky, brala devět deset tisíc hrubého. Všichni tam pracovali z lásky k Havlovi. Potom, když se rozprchli na ministerstva a do státní správy, najednou viděli, jak ty vztahy všude kolem jsou studené. U nás v týmu to zkrátka bylo mnohem bližší, bylo to vzácné a nezapomenutelné.
Setkal jste se s britskou královnou, japonským císařem. Byla právě tato setkání z pohledu etikety těmi nejvýznamnějšími?
To bezpochyby, při podobných událostech musíte uhlídat tisíce detailů, aby nedošlo k trapné situaci. Královna, císař, papež, to jsou nejvyšší protokolární úrovně. Já tehdy ale nebyl šéfem etikety, ale tiskovým mluvčím. I tak jsem však sledoval věci kolem, neustále se něco učil.
Zastavují vás lidé na ulici a chtějí od vás radu?
Občas ano. Zrovna nedávno mi jeden chlapík povídá: „Moje manželka je rozvedená a její dcera se vdává. Kdo ji má vést k oltáři, její otec, nebo já? A kdo z nás tam má být, případně kde má kdo sedět?“ To jsou věci, které rodinu tíží, přemýšlejí nad nimi, a když mě potkají, zeptají se a já jim to rád vysvětlím. Je to taková má služba za to, že mi důvěřují. Denně mám na mailu asi dvacet podobných dotazů.
Co lidi nejvíce zajímá?
Teď mě napadá například dotaz, kdo má komu navrhnout tykání. Jedna slečna byla v nové práci a nevěděla, komu může tykání navrhnout jako první a komu ne. Těch věcí, které lidi trápí a se kterými se na mě obracejí, jsou tisíce.
Připadáte si jako takový český guru etikety?
Do této role mě pasovali lidé. Důvěřují mi a já se jim to snažím splácet. Není to však žádná oficiální funkce. Občas se mě někdo ptá, kdo bude mým nástupcem. Asi si myslí, že jednou vystoupím v televizi a představím jim někoho, kdo mě nahradí. Tak to ale není, nemám žádný dekret od prezidenta republiky.
Ladislav Špaček o...
manažerech: Jdou tvrdě za svým cílem. Je jim jasné, že klient si může vybrat z pěti šesti podobných nabídek, že nerozhoduje ani tak jejich služba, jako to, jak působí, jak vystupují. Nestane se, že budou neupravení, protože jim je jasné, že by se klient brzy zvedl a odešel.
šortkách v divadle: Je možné, že přijde doba, kdy budou lidé chodit do divadla jen v šortkách. Obavu z toho však nemám, protože jak už to na světě bývá, přijde doba, kdy se vše zase vrátí. V módě už nyní můžeme sledovat trendy, kdy se muž žení ve fraku. Jednou tak do divadla přijde mezi ty lidi v džínech elegán v parádním obleku a všichni po něm budou pokukovat.
dětských snech: Často mi mé okolí připomíná, že když jsem byl malý, chtěl jsem být popelářem. Myslím, že to přání mělo více z nás, protože být tím chlapíkem, který jezdí volně na voze a jen tak si seskakuje, je prostě parádní. Sociální konotace jsem v té době neřešil. Druhá ambice byla být prezidentem. Snad každé dítě chce být prezidentem. Když jsem pak na Hradě začal pracovat, mé okolí mi to rádo připomínalo.
svých rodičích: Přísně jsme doma dodržovali etiketu, byl jsem k ní veden a vlastně díky tomu jsem k ní měl odmalička sklony. Když jsem na Hradě skončil, chodil jsem na různé akce a najednou zjistil, jak jsou lidé bezradní, že nevědí, jak si správně zavázat kravatu, jak držet příbor a podobně.
Jak jsou na tom čeští studenti s etiketou? Předpokládám, že i je občas školíte.
Každý rok mívám přednášku pro vybrané studenty na VŠE. Najdou se tam tací, kteří poslouchají každé mé slovo, chtějí se zdokonalovat. Najdou se však i takoví, kteří tam jsou evidentně z donucení a nezajímá je to.
Dokážou vám to otrávit?
Určitě mi to nepřidá, ale je to každého věc. Já rozhodně nikoho nenutím, aby se choval podle nějakého vzorce. Každý by si ale měl uvědomit, že je učím věci, které mají obrovskou historickou tradici, která se tu po tisíce let vytvářela.
Na závěr se musím zeptat, zda jste vášnivým filmovým divákem. Narážím samozřejmě na to, že obě vaše děti jsou ve filmovém průmyslu velmi úspěšné.
Také jsem na ně nesmírně pyšný. Syn je filmový režisér, dostal Českého lva za film Pouta. Dcera pracuje jako filmová produkční. Jsou skvělí a já jsem na ně hrdý. Můj vztah k filmu se tím změnil, občas zajdu do kina. Mám ale problém s nabídkou filmů, které tam běží. Některé braky nejsem vůbec schopný strávit.
Tak ještě poslední otázka, když už do kina jdete, na jaké filmy?
Naposledy jsem viděl například Annu Kareninu. Hodně mám rád české filmy, ty můžu vždycky.
Text: Richard Valoušek
Foto: Pavla Králová
Jak probíhal rozhovor
„Hlavně se na něj dobře oblékni, chovej se slušně a dej si pozor na nepatřičná gesta,“ varovali mě známí, když zjistili, že se chystám na rozhovor s Ladislavem Špačkem. Měl být přísný a odměřený. On byl přitom přívětivý a neskutečně milý. Vždyť i to je součást etikety, kterou tak skvěle ovládá. Je to profesionál každým coulem. Nikdy na sobě neměl tepláky a ve společnosti zásadně ctí zvyky gentlemana. A kdybyste se v jeho přítomnosti náhodou chovali nepatřičně? Neřekne vám to, protože součástí etikety je také taktnost.
