Pamatuješ si, jak začal celý tvůj příběh s kostní dření?
Tak na tento den si vzpomínám velice dobře. Bylo mi pouhých šest let a měla jsem za sebou přesně týden v první třídě základní školy. Šly jsme s mamkou na kontrolu do FN v Olomouci, jelikož jsem už jednou prodělala Akutní lymfoblastickou leukémii, to když mi byly asi čtyři roky. Kontrolu jako takovou si nepamatuju, ale dost dobře si dokážu vzpomenout na chvíli, kdy maminka začala plakat a já jako malá holčička netušila, co se stalo. Samozřejmě to vše bylo opět tady. Znovu to byla Akutní lymfoblastická leukemie. Doma mi maminka pustila Lvího krále a byla hodně smutná, což jsem stále nebyla schopná pochopit. Nicméně postupem času mi bylo řečeno, že budu zase na chvilku bydlet v nemocnici.
Jak jsi vnímala, že potřebuješ transplantaci kostní dřeně?
Jako malé dítě jsem si představovala transplantaci kostní dřeně tak, že mi vezmou nějakou kost a dají mi kost jiného člověka. Takže když k samotné transplantaci došlo, vůbec jsem nedokázala pochopit, že mi nesou takový větší pytlík s transfúzí, protože přesně tak to vypadalo. Pro mě „obyčejná“ kapačka. Nic víc.Co je to kostní dřeň?
Kostní dřeň je rosolovitá tkáň v dutinách kostí, kde se tvoří všechny druhy krvinek, které potřebujeme pro život. Červené krvinky přenášejí kyslík do tkání a orgánů, bílé brání organismus proti infekcím, krevní destičky chrání proti krvácení.
Zajímá tě víc? Podívej se na kostnidren.cz
Sehnali pro tebe dárce hned, nebo jsi musela dlouho čekat?
V tomto jsem měla snad to největší štěstí, které člověk může mít. Sice pro mě nebyl vhodný dárce z rodiny, ale v registru se naštěstí našla dostatečná shoda pro transplantaci.
Jak probíhalo samotné transplantování? Bolelo to?
Kostní dřeň je vlastně v takovém zavakuovaném sáčku a aspoň podle mě vypadá stejně jako transfúze krve, akorát je toho o něco víc. Jinak ne, transplantace jako taková nebolela :) Aspoň si to teda nevybavuji.
Znáš svého dárce?
Neznám, ale kdybych jej mohla poznat, určitě bych chtěla. Myslím si, že kdyby se pro mě dárce nenašel, určitě bych tady nebyla a za takový čin se poděkovat musí. Nevím, jestli to zdravý člověk pochopí, ale představte si, že by vaše dítě, máma, táta, dědeček, babička nebo dokonce přímo vy umírali a zachránil by je nějaký úplně cizí člověk. To je čin, za který nestačí jen poděkovat.
Jak se cítíš teď, 8 let po transplantaci? Máš třeba nějaké zdravotní omezení?
Jsem šťastná, žiju normální život, tancuji, chodím na střední školu jako mnoho jiných lidí. Žádné omezení nemám, dělám vše, co ostatní lidé kolem mě.Jak vypadá tvůj současný život?
Letos jsem nastoupila do prvního ročníku Pedagogického lycea v Přerově. Mám na sebe vysoké nároky a tato škola je pro mě jako dělaná. Baví mě se učit a strašně moc bych chtěla vystudovat dvě vysoké školy, abych měla titul pedagoga i psychologa. Nicméně na to je ještě čas. Jinak tancuji závodně aerobic s partou úžasných kamarádek a taky jsem ráda s rodinou.Někteří lidé se do registru vstoupit bojí. Mají čeho?
Není se čeho bát. Jsou dvě strany, jedna je ten člověk, který se bojí, že se pro něj nenajde dárce, a potom je ta druhá strana, a to člověk, který se bojí vstoupit do registru. Pokud se bojí obě strany, tak to nemůže fungovat. Navíc, co lepšího člověk může udělat, než se pokusit někomu zachránit život? Hodně lidí jen protočí oči a ignoruje to, protože si neuvědomují, co to může pro jiné znamenat. Jestli se bojíte bolesti, tak vůbec není čeho, mně je pouhých šestnáct let a věřte, že odběr krve a kostní dřeně je to nejmenší, co by mohlo bolet. Takže honem na stránky registru a pokuste se někomu zachránit život. Třeba tento článek zrovna čte někdo, kdo zachránil život mně - v tom případě DĚKUJU!Pribeh vylecene pacientky Nikol from Studenta on Vimeo.
Text: Veronika Doskočilová
Foto: Nikol Revayová
