„Náš Mireček bude doktor, po tatínkovi a dědečkovi.“ Znáte to? Nebo jste to dokonce slyšeli sami od svých příbuzných? S rodinným dědictvím je ale dnes kříž. Mireček totiž dost možná chce být programátorem nebo se zajímá o francouzskou literaturu. Ale protože jsou rodiče a prarodiče neúprosní, nedá se svítit, přihláška putuje na lékařskou fakultu.
I v dnešní době se povolání dědí z generace na generaci (podívejte se třeba na zástup českých rodinných firem) a rodiče často na studiu určité školy trvají urputněji než kdy dřív. Třeba z obavy, aby mělo studium a budoucnost jejich potomka smysl. O to krutější je pak realita. Jakou má asi motivaci ke studiu a dokončení školy student, který dělá něco, co nechce – s vidinou, že tímto stylem utváří celou svou budoucnost…
Změna je život
Let’s talk numbers. Podle průzkumu, který před časem provedl studijní web Primat.cz, změní obor studia polovina vysokoškoláků. Děje se tak nejčastěji, logicky, v prvních dvou letech bakalářského studia. Důvodů pro změnu je několik. Tím nejčastějším je neperspektivní uplatnění absolventů původně zvoleného oboru. 44 procent vysokoškoláků mění obor právě kvůli tomu. Více než patnáct procent studentů pak obor mění kvůli přílišné náročnosti. Nejčastěji (téměř ve čtvrtině případů) obory mění studenti přírodovědeckých a ekonomických fakult. Obor mění necelých 18 procent studentů humanitních oborů.
Kromě lepšího uplatnění, které zajímá výrazný počet měničů oboru, je důvodem pro nový start jinde i praktické zaměření školy, fakulty nebo oboru. Původní obor je zkrátka někdy na vkus studenta přehnaně teoretický. Jako důvod změny teoretičnost studia označilo téměř 30 procent respondentů. Ve více než dvaadvaceti procentech případů pak záleží na doporučení kamarádů, kteří se dušují, že jejich tráva je opravdu zelenější. Nezanedbatelnou roli hrají při výběru nového oboru i přijímací zkoušky. Náročnost testů či celého přijímacího procesu zohledňuje při výběru nového oboru více než patnáct procent studentů.
Napodruhé to vyjde
Když už se někdo rozhodne obor změnit kvůli budoucímu uplatnění, obvykle zamíří tvrdě prakticky na obory točící se kolem výpočetní techniky, anebo kolem marketingu a médií (i když všichni můžou až do ochraptění opakovat, že tady se na školu a tituly moc nehraje).
Ta měnící polovina možná leckoho překvapí. Když se ale na problematiku podíváme zblízka, zas o takové překvapení nejde. Na vysokou školu míří v drtivé většině studenti gymnázií. Zlí jazykové tvrdí, že gymply, zvláště pak ty všeobecné, jsou školy k ničemu, které člověka v rozhodování o jeho budoucnosti neposunou ani o píď. První „specializace“ v životě gymnazisty tak přichází až s vysokou školou. A snadno se pak stane, že obor, který se napoprvé zdál být skvělou volbou, zas tak úžasný, zajímavý a perspektivní není.
Do vysokého čísla se dále určitě promítli i čekatelé na svůj vysněný obor – typicky na psychologii, práva, medicínu, architekturu, divadelní vědu. Obory, kde je obrovský převis uchazečů a úspěch může přijít až napodruhé nebo napotřetí. A určitě se všichni shodneme, že je lepší rok studovat, byť něco, co nás úplně nebere, než se bezprizorně poflakovat.
Nejsem máslo!
Je otázkou, kolik lidí z té poloviny, která obor nezmění, je se zvoleným oborem spokojených. Dokončení školy takříkajíc „na první dobrou“ může být otázka osobní cti. Student zkrátka zatne zuby a za sveřepého opakování mantry Nejsem máslo! si dojde pro nějaká ta písmenka před jméno a pak hurá pryč. Škola je pro něj jenom překážka na cestě za vlastním snem a je celkem jedno, o jaký sen jde. Může se pak stát, že v týmu kreativců v reklamní agentuře objevíte právníka nebo vystudovaného ekonoma, překladatele dělá vystudovaný historik.
Někdo jiný pak zvolený obor i za cenu obrovské nechuti dokončí, protože neví, co se sebou. Jediné, co ví, je to, že studuje školu, kterou studovat nechce – kam jinam ale netuší a seknout se studiem by přece jenom bylo příliš radikální, a ne zrovna dvakrát moudré řešení. Určení směru, kterým se bude jeho budoucnost ubírat, tak odsunuje o pár let.
Při podobném přístupu je nicméně třeba dát si pozor na jedno velké nebezpečí. Bez vidiny lepší budoucnosti, kdy konečně budu dělat to, co mě baví (a ne to, co jsem vystudoval), člověk snadno sklouzne do depresí, v pravém i přeneseném smyslu slova. Studovat jen kvůli výše zmíněnému je totiž nejvíc ze všeho demotivující.
Text: Ella Mahdalová
