Koleje hrůzy
Ne všechny koleje byly vždycky symbolem studentského života a divokých party. Málokdo dnes zná krutou historii Kounicových (Kaunicových) kolejí. Byly totiž využívány německými okupanty. Tyto koleje v Žabovřeskách, sloužící studentům od roku 1923, byly roku 1939 přepadeny příslušníky gestapa a jednotkami SS. 173 studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora. O rok později začaly být koleje využívány jako věznice, ve které se někteří vězni dokonce popravovali. Tyto popravy byly veřejné a hojně navštěvované brněnskými Němci. V současné době zde opět bydlí studenti, koleje spadají pod Masarykovu univerzitu v Brně.
„Na Kaunicových kolejích bydlím třetím rokem. Vím asi o dvou strašidelných historkách, které jsem slyšela od studentů. Prý existuje pokoj, ve kterém se někdo zamkl zevnitř, a když přijeli hasiči, nikoho nenašli. A také jsem slyšela o pokoji, kde nepřežiješ noc, ale to je spíš povídačka,“ říká studentka Verča.
Další obyvatelka Terka zase tvrdí, že se ponurá historie mezi studenty probírá. „Často zde studenti kvůli strachu ze špatné aury nebydlí,“ popisuje.
Zvěrstva napáchaná na kolejích nacisty připomínají pomníky v místním parku. Roku 1978 byly koleje prohlášeny za Národní kulturní památku.
Záhada Harcovských kolejí
Vlastní záhadu mají i liberecké koleje. Ale pouze fiktivní. Vyšla o nich totiž humorná kniha, kterou napsal Michal Ježek, a vypráví o triu kamarádů a jejich začínající pouti vysokoškolským životem.
Málokterý student Univerzity Karlovy zase ví, že jeden z objektů této vysoké školy je vyloženě filmová hvězda. Koleje Větrník se totiž objevily ve filmu, a to hned několikrát. Najdete je v úvodní znělce filmu Křtiny, v Lásce z pasáže od Jaroslava Soukupa a v jednom z dílů seriálu Nemocnice na kraji města. Ubikaci najdete také ve známé knize Vladimíra Párala Mladý muž a bílá velryba. Taktéž jsou zmíněny v knize Kraft z roku 1996, ve které Martin C. Putna popisuje svůj pobyt na koleji.
Různá doba, stejné příběhy
Zajímá vás, jak to na kolejích vypadalo dřív? „Naprostá většina studentů před sto lety nebydlela na kolejích, ale právě v privátech,“ říká Adam Horký z Archivu UK. Ke stejným závěrům došla ve své diplomové práci i bývalá studentka UK, Michala Daněčková. Podíl privátního ubytování však stále klesal – před válkou tento styl využívaly tři čtvrtiny studentů, roku 1939 už jen 40 %. Studenti se začali přesouvat na cenově výhodné koleje. A právě tam začaly vznikat legendární historky. Pro mezigenerační srovnání jsem pro vás vybrala dva příběhy. Jeden novodobý, druhý cca dvacet pět let starý. Uhádnete, který je z jakého roku?
Bobíky tu nechceme!
„Za jedním blokem se vedení kolejí rozhodlo udělat super věc. Na parkovišti udělali skládku odpadu. Každé ráno od sedmi tam jezdili s tzv. bobíky neboli malými bagry a převáželi část odpadu sem a tam. Stížnosti studentů především na zvýšený hluk a prašnost se dlouho míjely účinkem. Bobíci vesele jezdili dál a dělali hluk ostošest od časného rána.
Nebylo divu a zakrátko to všechny hodně štvalo. Až jednoho dopoledne někdo vytáhl vzduchovku a začal do milého bobíka střílet. Třídiči to nahlásili vedení a začalo velké vyšetřování. Pobíhali po 4. patře a prohledali pár pokojů. Dopadlo to dobře. Nikdo nebyl potrestán. Skládkovací činnost byla zanedlouho utlumena.“
Dáme si čučo, ať nám jde to lino líp od ruky
Další vyprávění je spíše směs menších příběhů. „Hodně jsme toho prokecali – scházeli jsme se v kuchyňce a tam jsme si vařili společně kafe a pilo se čučo (levné ovocné víno). Když jsme pouštěli oknem holky, které přišly pozdě z hospody (koleje se o půlnoci zavřely, a kdo se někde zdržel, už nesměl dovnitř), tak nás paní z vrátnice chytla a měli jsme důtku a trest – a museli si odpracovat nějaké hodiny strháváním lina. Na kuchyňkách byly lednice, kam když jste si něco dali, hned vám to někdo snědl. A vůbec se tam dost ztrácely věci. Vedoucí kolejí chodila na namátkové kontroly, jestli nestěhujeme nábytek a nemáme moc polepený zdi.“
Tak schválně, poznali jste? První příběh vyprávěl Lukáš ze Strahova a je z nedávné doby, druhý je od bývalé studentky UHK Petry, cca dvacet pět let zpátky. Vypadá to, že studenti se za čtvrt století moc nezměnili. Užíváme si studentský život, vytváříme chaos, riskujeme vyhození. A tak to má být. Jsme přeci mladí.
Text: Míša Bůnová
