Syndrom vyhoření je v posledních pár dekádách v kurzu. Těžko říct, jestli dřív byly pracovní podmínky o tolik jiné, že se nejednalo o tak častý jev, anebo (což je pravděpodobnější) zkoumání životní spokojenosti dostatečně pokročilo až v nedávných desetiletích. O vyhoření tak zahraniční literatura píše od 70. let, mezi laickou veřejnost se tento koncept dostal ještě výrazně později. Psychické vyčerpání a výrazná přítomnost pracovního stresu samy o sobě vedou ke zhoršení kvality života; deprese a úzkostné stavy na sebe často nenechávají dlouho čekat.
Léky nejsou řešením
Většina z nás má tendence tyto varovné příznaky podceňovat a řešit je krátkodobě a nekoncepčně. Různé léky na zklidnění a odstranění úzkosti k tomuto účelu poslouží docela dobře – zaženou aktuální strasti do kouta a člověk se dokáže na chvíli uvolnit. Amfetaminy či kokain pomohou zvýšit úroveň energie, prášky na spaní či benzodiazepiny naopak umožní roztěkanou mysl uklidnit. Nabízí se chlácholení, že léky užíváme jenom nárazově, protože teď je přece náročnější období, které ale brzo určitě skončí. To je však první krok k vytváření závislosti, která se snadno vymkne kontrole.
S léky není radno si zahrávat. A to platí jak pro syndrom vyhoření, který potřebuje praktické řešení umožňující fungování v práci, tak i pro dlouhodobější trable, třeba ve zdravotní sféře. Leckteré prášky na tlumení bolesti (především ty na bázi opiátů) totiž mohou snadno vyvolat závislost. A podle studie doktora Jeffreyho Scherrera může taková závislost na látkách proti bolesti úzce souviset s depresí.
Bavíme se tu však o korelaci, nikoli kauzalitě, takže tyhle výsledky musíme brát s rezervou; je totiž samozřejmé, že pokud dlouhodobě bojujete s nemocí a bolestmi, už to samo o sobě může být velmi depresivní. Opakované užívání léků, které by měly bolest tlumit, pak možná jen připomíná existenci dlouhodobých obtíží. Tak či onak bychom se ale s dlouhodobým užíváním prášků měli mít na pozoru!
Pozor i na drinky
Tohle možná neuslyšíte rádi, ale podobně nebezpečné jako zobání léků je i pití alkoholu. Ten totiž, stejně jako většina rekreačních drog, mění náladu, a pokud jste zrovna v emoční nepohodě, důsledky budou o to výraznější. Když se napijete a zrovna nic neřešíte, jen si chcete užít trochu zábavy, v rozumné míře vám pár drinků trable nezpůsobí. Pokud však pijete na žal či máte jinak špatnou náladu, alkohol může tento stav výrazně zhoršit. Depresivní, úzkostné a až sebevražedné pocity na sebe nemusejí nechat čekat, což v kombinaci s větší náchylností k impulzivnímu chování může být velmi nebezpečné.
Často se snažíme alkoholem či drogami nepříjemné stavy zahnat, utéct před nimi. Když lidé pijí, tak se přeci baví, ne? Teoreticky by se mohlo jednat o umělý prostředek, který zlepší náladu, když to nejvíc potřebujeme. Problém však tkví v tom, že takhle jednoduše to funguje málokdy. Pokud potřebujeme něco "přepít", končívá to destrukcí těla, jehož útrapy mohou na chvíli pomoci odvrátit pozornost od psychického strádání. Funguje to však opravdu jen chvilku, která je navíc dost bolestivá a nepříjemná.
Spásu v těžkých životních okamžicích bychom určitě neměli hledat v dostupných chemických látkách, nýbrž sami v sobě. Pod lékařským dohledem se nám mohou výdobytky farmaceutického průmyslu tu a tam hodit, ovšem rozhodně se na ně nespoléhejme a smiřme se s tím, že nejlépe nám pomůže ten, kdo nás do problémů přivedl – čili obvykle my sami.
Text: Mojmír Sedláček
