Původní Vřesová musela před 60 lety ustoupit stavbě průmyslového areálu a její ubytovací kapacity tehdy soudruzi nahradili čtyřmi malými paneláky pro místní pracanty. Ty na okraji chemičky stojí dodnes a jsou domovem asi pro 500 lidí. Velká část z nich má však zaměstnání jinde nebo nepracuje vůbec. Po cestě k domům míjíme ještě jeden objekt – třípatrovou budovu, která je radnicí, poštou, vietnamskou večerkou a kulturním domem v jednom. Kdysi v ní bývala i hospoda, z povídání místních ale zjišťujeme, že je už pár let v rekonstrukci a její osud je nejistý. K obci náleží ještě dětské hřiště, parkoviště před poštou a místní zahrádkářská kolonie. Nic víc tu není.

Lokalita se označuje za sociálně vyloučenou a patří mezi desítky dalších, které se v Karlovarském kraji nachází. Přestože oficiálně pro toto označení stačí, aby v jednom místě žilo v nevyhovujících podmínkách 20 lidí, ve Vřesové do kategorie sociálně vyloučených spadají všichni zdejší obyvatelé. Oproti většinové společnosti se potýkají hlavně s omezeným přístupem ke vzdělání a pracovním možnostem nebo s celkovým odloučením od zbytku populace. S tím jde ruku v ruce výška platů, celková životní úroveň a samozřejmě také předsudky nebo rasové znevýhodňování. V celém kraji takto žije přes sedm tisíc lidí, od roku 2006 se tady počet vyloučených lokalit ztrojnásobil.

I přes špatnou pozici v průzkumech a tabulkách úřadů ale působí Vřesová jako poměrně milé místo k životu. Mladý Vietnamec za pultem večerky se vesele zajímá o naši techniku a fotky, za domy běhají po hřišti děti, a přestože se tu přirozeně mísí bílí Češi i čeští Romové, na nevraživost to alespoň mezi mladou generací nevypadá. Naše představa o vyloučené lokalitě byla před cestou dost odlišná – čekali jsme vybydlené domy, nepořádek na ulici a nenávistné pohledy místních. Sami jsme sem přijeli ovlivnění předsudky, které se na místě neprotly s realitou.

Naše očekávání ale velmi zjednodušeně ilustrují celý problém segregace obyvatel, se kterým se Karlovarský kraj potýká a jehož příčiny a důsledky tvoří nekonečný příběh. “V českém kontextu se sociálně vyloučené lokality spojují se sociálním úpadkem, chátráním bytového fondu, nepořádkem, kriminalitou a pocitem ohrožení. Tímto se vytváří dojem, že v těchto oblastech nikdo kromě společenských ,vyvrhelů’ nebydlí,” popisuje studie kolektivu Západočeské univerzity v Plzni, která vznikla pod záštitou projektu BRIZOLIT ministerstva vnitra. Jak autoři dodávají, rezidenční segregace není pouze důsledkem sociálního vyloučení, ale může být také jeho příčinou. Odsun obyvatel do horších částí obcí nebo za jejich hranice totiž docela logicky doprovází zhoršený přístup k občanské, komerční i volnočasové infrastruktuře.

Při rozhovorech s místními se ukazuje, že v obci rozhodně není všechno růžové – všichni jednohlasně kritizují práci místního starosty Jiřího Siváka, který podle obyvatel spoustu slíbil, ale téměř nic nesplnil. Dozvídáme se také o prodeji drog a o sousedech, kteří své spory řeší raději pěstmi než rozumem. Žádný z těchto problémů by se však nedal označit za jev úzce spojený jen s vyloučenou lokalitou. Se stejným jednáním se běžně setkávají i obyvatelé Prahy. Naopak nás překvapila sdílnost místních, kteří s negativními vlivy v městečku nesouhlasili a měli tendenci se proti nim stavět.

Generalizovat a soudit všechny obyvatele sociálně vyloučených lokalit jako vyvrhele společnosti jen kvůli adrese na občance je jednoduché, ale černobílé. A často právě toto jednání spouští nekonečný koloběh událostí a staví lidi do pozice, ze které se během celého života obvykle nezvládnou dostat. Přestože socioekonomické ukazatele a další data úřadů jdou většinou proti místním, všechno je daleko komplikovanější.

Karlovarský kraj to kvůli nestrategické pozici, i přes proslulost lázeňstvím a těžbou uhlí, neměl jednoduché. Rozvoj Karlových Varů zkomplikovala povodeň a dva fatální požáry, ale i první světová válka. Osudovou ránu ale Karlovarsku zasadila druhá světová válka – její konec doprovázelo bombardování a především vysídlení německého obyvatelstva.

„V letech 1938 až 1945 nastal zásadní demografický zvrat. Do té doby tu žila pohromadě tři etnika – v největším zastoupení Němci, pak Židé a Češi. Na začátku druhé světové války odtud museli odejít Češi a pak byli do vyhlazovacích táborů odsunuti Židé. S koncem války se ale situace otočila a po staletích odtud museli odejít i Němci. Nechali tady veškerý majetek, což přilákalo první vlnu Čechů, ale také dalších národů z východní a jihovýchodní Evropy, kteří chtěli především kořistit. Druhá vlna, nemajetní lidé z nižších sociálních vrstev, se musela doslova prodírat davy lidí, kteří sem přišli jen kvůli cennostem a vraceli se s nimi do vnitrozemí,‟ popisuje poválečnou situaci historik karlovarského muzea Jan Nedvěd.

Odsun německého obyvatelstva z obce Bochov v roce 1946

V kraji bylo po odsunu Němců, kteří po sobě nechávali domy i továrny kvůli válce částečně zničené, spoustu práce. Dokonce tak moc, že docházelo k nuceným výjimkám odsunu německých obyvatel. V kraji byl totiž zoufalý nedostatek odborníků na různé obory, někteří proto museli zůstat, většinou i s celou rodinou. „Například na Sokolovsku muselo zůstat 13 tisíc horníků, Karlovarsko se tak stalo krajem s nejpočetněji zastoupenou německou menšinou,‟ upřesňuje Jan Nedvěd. To bylo pochopitelně doprovázeno nenávistí od českých novoosídlenců, takže to tu Němci neměli vůbec jednoduduché.

Dalším specifickým případem byla oblast těžby Jáchymov. Sem se vydali sovětští báňští odborníci, kteří požadovali okamžitou a co nejintenzivnější těžbu uranu. Na to ale ve vysídleném kraji nebylo dost pracovních sil – a to i přes zvýhodněné podmínky pro ty, kdo byli ochotni tu pracovat. „Tuto situaci vyřešili Sověti tak, že do jáchymovské oblasti posílali Němce určené k odsunu. V letech 1946 až 1948 do jáchymovských dolů protiprávně posílali válečné zajatce z Polska a Sovětského svazu, kteří měli být oficiálně na východě. Prozrazovali je ale dopisy s českými známkami, takže jejich příbuzní v Německu se díky tomu dozvěděli, že ve skutečnosti nejsou v zajateckém lágru v Rusku, ale v Jáchymově v Československu. Protože z toho hrozil mezinárodní skandál, zajatce museli přesunout zpátky do zajateckých táborů. Jedna z historiografických teorií poslední doby říká, že potřeba intenzivně těžit uran vedla následně k vykonstruovaným procesů a k vyrábění levné otrocké pracovní síly z politických vězňů,‟ vysvětluje historik.

Karlovarský kraj v době komunismu

Kraj nebyl známý jen kvůli těžbě, ale taky pro mnoho průmyslových podniků, výrobu porcelánu a především lázeňství. Po nástupu komunistického režimu ale lázeňství začalo upadat, protože balneologičtí odborníci končili kvůli plnění pětiletého plánu v továrnách – nejdůležitější byl rozvoj těžkého průmyslu. S krajinou se začalo nakládat velmi necitlivě, což je patrné dodnes.

I přesto měly komunistické ideje v kraji od začátku navrch a Sovětská armáda tu byla většinou vítaná. Komunisté zde vyhráli při prvních poválečných volbách s 52 procenty hlasů. „Myslím, že to bylo kvůli soužití nesourodé skupiny obyvatel, šlo o jakýsi babylon národů. I když šlo o Čechy a Slovany, každý pocházel úplně odjinud, tak snad proto u nich měly velký ohlas komunistické ideje, což bylo patrné především na konci 40. a začátkem 50. let. Nutno říct, že první generace narozená tady už na to měla jiný názor. Ale i tak tu svým necitlivým přístupem napáchal komunismus možná větší škody než ve vnitrozemí,‟ hodnotí Jan Nedvěd.

Jan Nedvěd z karlovarského muzea

Karlovarsko je znevýhodněno i špatnou dopravní dostupností. V dobách komunismu šlo o pohraniční oblast, která nebyla nikdy pořádně dosídlena, takže do ní neplynuly žádné velké investice. Nevede odtud žádná pořádná cesta a o stavbě dálnice se mluví od 80. let minulého století. Celkově je kraj jeden z nejchudších v Česku a Jan Nedvěd o něm, co se týče infrastruktury, mluví jako o zapomenutém kraji.

V roce 1989 se společně se sametovou revolucí dočkaly kraj i jeho hlavní město nové naděje. Jenže ani v posledních letech se mu nepodařilo vymanit z cizího vlivu – Karlovy Vary sice konečně rostou, ale za pomoci ruského kapitálu. Domy si většina Čechů nemůže dovolit koupit a často jsou z nich hotely v rukou zahraničních, především ruských, majitelů, nebo se domy nevyužívají vůbec. „Pořád tu narážíme na vlastnické struktury, na zájmy různých investorů a na nezájem o veřejnou aktivistickou činnost. Může za to vykořeněnost celého kraje, kdy jsou přetrhané staleté vazby mezi obyvatelstvem a krajinou,‟ dodává historik.

I Petr skrz svůj projekt vnímá mezeru, které kraj v nedostatku příležitostí má, není to ale to jediné, co mu tady chybí. „V Japonsku nebo Číně člověk ujede vlakem 500 kilometrů za necelé dvě hodiny. Vlaky různých společností jezdí každých 10 minut, státní vlaky třeba každou půl hodinu. Evropská unie má finance a technologie, tak nerozumím tomu, proč se politici nevrhnou na vybudování vysokorychlostních tratí napříč Evropou, abychom byli z Varů v Brně za hodinu nebo třeba v Chorvatsku u moře za tři. Nerozumím tomu, proč nejsou v ČR propojena všechna krajská města dálnicí, včetně napojení na sousední státy. Proč ŘSD zcela nesmyslně mění asfaltové povrchy, které jsou ještě v pořádku, jen aby se zbytečně utratily peníze z EU, místo výstavby komunikací nových. Stačí si vzít příklad z Rumunska a z toho, co tam dokázali postavit z evropských fondů za poslední tři roky,‟ rozhořčuje se Petr. „A samozřejmě mi v Karlových Varech chybí vysoká škola, aby tu zůstávali mladí lidé a město nebylo plné jen ruských turistů a důchodců.‟

Související