Zeptali jsme se na to několika z nich. Pět absolventů, kteří si práci, dobrovolnictví či stáž v zahraničí vyzkoušeli na vlastní kůži, nám odpovědělo na otázky související s jejich zážitky či motivací, která je k tomu vedla. Zeptali jsme se také na jejich postoje k cizincům v ČR či k Čechům v cizině. Zajímalo nás totiž, zda se do nich jejich zahraniční zkušenosti nějak promítly.
Co může práce, dobrovolnictví či stáž v zahraničí dát a co naopak vzít?
Začněme pozitivy. Mezi ně můžeme zařadit objevení nové dimenze světa, což souvisí s proniknutím do cizí kultury. Martin, dobrovolník, který vycestoval přes program Adopce nablízko pořádaný Salesiánskou asociací Dona Boska, o.s., to rozvádí následovně: „Když zjistíte, že některé věci mohou fungovat výrazně jinak, než jak jste zvyklí, uvědomíte si, v čem je vaše vlast nedokonalá, a zároveň si více začnete vážit toho, co v ní funguje.“ Martin téměř rok učil na základní škole ve vesnické oblasti indického státu Assam. Dobrovolná činnost ho vedla k poznání nejen spousty zajímavých lidí, ale zejména k poznání sebe sama. „Ocitnete se v mnoha více či méně příjemných situacích, které vám na vás někdy prozradí netušené věci.“ Mezi pozitiva zahrnovali dotazovaní rovněž zdokonalení cizího jazyka, seberozvoj a ověření svých schopností.
Jana o své půlroční stáži v European Leader Association for Rural development (ELARD) říká: „Vzalo mi to spoustu nervů při boji s belgickou byrokracií, ale zase jsem se obrnila a dneska už mě v ČR něco jen tak nerozhází.“ Milan, který pracoval necelé tři roky v Kanadě, oprávněně považuje za úspěch také to, že dokázal vůbec přežít. „Pokud si člověk nenajde práci v oboru, je nucen začít od začátku a pracovat za minimální mzdu. Zažívá odloučení od domova a přátel (což se ale vyváží poznáním nových lidí); pokud člověk zůstane v cizí zemi dlouho, bude vždy považován za cizince (to ale nemyslím jen negativně),“ podotýká Lenka, která už přes rok pracuje v Anglii. Mezi negativy je třeba tedy zmínit zejména chvíle osamění a nezdaru. Ty vás ovšem mohou potkat i v tuzemsku.
Martin, který byl za posledních pět let na čtyřech různých stážích (půl roku na Tchaj-wanu, 4 měsíce v Japonsku, 4 měsíce v Rakousku a 3 měsíce v USA), o svých zkušenostech mluví následovně: „Po pracovní stránce zjistíte, jak se věci dělají jinde. Je otázkou, jaké propásnuté příležitosti na vás čekaly doma. Osobně si ale myslím, že zahraniční stáž vám toho kromě odloučení od rodiny mnoho nevezme. Žádná ze stáží mě rozhodně nezdržela ve studiu a někdy mě to naopak posunulo velmi kupředu. Často si v zahraničí můžete během stáže také vydělat pěkné peníze.“
Co vede k rozhodnutí vyjet po škole za prací, stáží či dobrovolnictvím do zahraničí?
„Člověk nemusí splňovat konformní představy o ukončení školy, najítí si práce, postavení domu, sňatku a nudy až do konce života,“ uvažuje s trochou nadsázky Lenka. Milana vedla k zahraniční práci především touha cestovat. Podobně tomu bylo u i Martina v případě studijních stáží na Tchai-wanu a v Japonsku, kam ho lákala jeho dlouhodobá touha podívat se do těchto pro něj exotických zemí a poznat tamní kulturu, což, jak podotýká, díky možnostem výměnných pobytů na ČVUT bylo velice snadné a byla by hloupost toho nevyužít. „Stáže v Rakousku a USA byly pracovní a tam pro mě byla hlavní motivací pracoviště, ve kterých jsem mohl dělat velmi zajímavou práci,“ doplňuje Martin.
Pro Janu byl motivací zejména kariérní posun: „Zahraniční stáž se v CV náramně vyjímá a hlavně je to zkušenost, kterou jinde nezískáte. Z velké části je to i o mezilidských vztazích a o tom naučit se vyjít a najít společnou řeč s různými národy. Teď, když v ČR organizuju nějaký zahraniční event, tak už dopředu počítám s tím, že Němci přijdou na čas, Italové a Francouzi s hodinovým zpožděním a Španělé tak za dvě hodiny.“
Měli by vyjet za takovými zkušenostmi do zahraničí i současní absolventi?
Zde se všichni respondenti shodli – odpověď zněla jasně: rozhodně ano. „Doporučil bych to každému absolventovi, protože si zažije malou vojnu. Zkušenosti pozitivní a především ty negativní zužitkujete v budoucnu ve svůj prospěch,“ říká Milan. Dobrovolník Martin vidí v dobrovolné službě (jak zahraniční, tak i tuzemské) velký přínos: „V životě je důležité si uvědomit, že jsou i jiné motivy pro práci než výplata, a že je stejně důležité se naučit přijímat i dávat. Dlouhodobý pobyt v ekonomicky chudé oblasti mi více otevřel oči a srdce pro vnímání jiného druhu bohatství - tím jsou vztahy. Když máte míň věcí, máte více času na sebe navzájem. My tady na západě máme často spoustu věcí. A jsme o tolik šťastnější, o kolik jsme bohatší?“
Cizinci v České republice
Martin, který byl na stáži ve čtyřech různých zemích, je rád, když vidí, že i naše země má co nabídnout a cizinci sem přijíždějí. Podle něho je zajímavé sledovat, jak se cizincům u nás daří a porovnávat to s vlastní zahraniční zkušeností. „V zahraničí oceníte každou pomoc místních. Taková zkušenost vás částečně nutí po návratu pomáhat cizincům u nás,“ upřesňuje Martin.
Jana je vždy příjemně překvapená, když si nějaký cizinec zamiluje Českou republiku tak, že se sem chce dokonce přestěhovat. „Jsem za to velmi vděčná, kosmopolitní Česko je krok k civilizované společnosti a můžu jen doufat, že to příjemné západní prostředí, kde jsou k sobě lidé elementárně slušní, se i díky cizincům postupně dostane také k nám. Je mi jich jen trochu líto vzhledem k jazykové vybavenosti Čechů, ale i to se v pomalých krůčcích snad zlepšuje.“
Milan už je o trošku skeptičtější: „Nemám s cizinci žádný problém, pokud přijeli za poznáním, studiem, nebo prací. Pro mě je důležitá jedna věc, a to: pokud chtějí žít v ČR, tak musí pracovat jako ostatní.“
Češi v zahraničí
„Můžu mluvit jen o Anglii, protože s jinou zemí zkušenosti nemám,“ říká Lenka. „Velká většina Čechů jsou tzv. pracovníci v továrnách. Lidé, kteří v továrnách či v kuchyni pracovali i v Česku, ale rozhodli se, že budou dělat tu samou práci i v zahraničí, jelikož se jim tím zvýší životní úroveň, i když budou pobírat minimální mzdu. Nebo tu práci berou jen jako dočasnou na pár let, aby si např. našetřili peníze na byt.“
Podle Jany si Češi v zahraničí snaží pomáhat a drží poměrně pospolu, i když ne tak silně jako například Slováci, Poláci nebo třeba Španělé. Všude, kde se však vyskytuje trochu větší česká komunita, lze podle ní najít i různá česká centra, krajanské spolky nebo minimálně alespoň nějaké společné akce (např. vánoční setkání). Na různých webových stránkách (pro Belgii je to ceslobe.org) nebo facebookových skupinách funguje například i společná cestovka na principu carpoolingu (spolujízdy), tržiště, poradna či nabídka služeb v českém jazyce (advokáti, lékaři aj.).
Stážista Martin doufá, že Češi si dělají v zahraničí dobré jméno. „Na to, jak je nás málo, jsme rozlezlí všude a to je dobře. Vždy, když jsem v zahraničí narazil na Čechy, tak to byli fajn lidi.“ Řada Čechů se podle něho vrátí domů nabitá zkušenostmi, což podle něho pozitivně ovlivní rozhled naší populace. „Ti, co se nevrátí, snad obohatí jinou zemi, a bude tak možné třeba najít českou hospůdku i na těch nejneočekávanějších místech,“ uzavírá Martin.
Text: Lucie Remešová
Foto: pixabay.com
