„Qué? Están locos?“ slyšíme od jedné místní z městečka, kde jsme dobrovolničili. Prý jsme se zbláznili, když chceme sami procestovat celý Ekvádor. Ekvádorci totiž téměř vůbec necestují. Často se bojí vyrazit i do vedlejšího městečka a i tak je to podle nich velmi „peligroso“ (nebezpečné). Výjimkou jsou někteří mladší, kteří znají svou zemi dokonale. A ti vám hned řeknou, že peligroso to rozhodně není. Pokud se člověk drží pravidel cestovatele a ne „bohatého turisty“ – nevytahovat okázale nejmodernější mega foťák, nenosit drahé šperky a hodinky, neprovokovat, nepoflakovat se po setmění v opuštěných čtvrtích velkoměst a tak vůbec – chovat se „chudě“ a normálně (což jsme my nemuseli předstírat – alespoň to první B-)).
Ekvádor v kostce
Ekvádoru chybí poušť, české lesy a 4 roční období. Jinak má celkem vše. Naše republika by se do něj vešla více jak třikrát. A obyvatel má o něco víc, než my – kolem 16 milionů. Oficiálně se země dělí na čtyři části – velehory (Andy), džungle (Amazonie), oceán (Pacifik) a Galapágy.
Velehor a vysokých nadmořských výšek jsme si užili do velesyta. Strávili jsme 14 dní v hlavním městě Quitu, které je nejvýše položeným hlavním městem na svět (tedy pokud je hlavním městem Bolívie Sucre a ne La Paz). Slezli jsme Rutu Pichinchu – téměř pětitisícový vrchol u hlavního města Quita, dále jsme navštívili Cuencu - město v horách na jihu Ekvádoru, lagunu Quilotoa – vyhaslý kráter v téměř čtyřtisícové výšce. A pokusili se slézt Chimborazo, nejvyšší ekvádorskou horu v nadmořské výšce 6.310 metrů. To se nám ale ani přes velké množství kokových listů, které jsme měli s sebou, nepodařilo (dosáhli jsme „jen“ výšky 5.100 m.n.m.).
Stejně tak jsme si užili i hloubky amazonské džungle v rezervaci Cuyabeno, kde jsme strávili 4 dny a teploty Tichého oceánu. Celkem jsme navštívili 5 různých pláží od jihu až téměř na sever Ekvádoru. Salinas na úplném jihu se nám líbila nejmíň, jedná se o velikou pláž plnou bohatých Ekvádorců a obrovských předražených hotelů. Zamilovali jsme se do pláže Los Frailes u městečka Puerto Lopez, která měla romantický nádech s průzračnou vodou, bílým pískem a idylickými zákoutími. Pláž v městečku Canoa nás zaujala svou nekomerčností a krabími skalami, Montaňita pak svým hippie nádechem a konečně Puerto Lopez svými rybími trhy a nálety fregat.
Souostroví Galapágy jsme přenechali bohatším a sami jsme dali přednost ostrovu Isla de la plata, který nabízí podobnou faunu jako na Galapágách, snad jen kromě obřích sloních želv.
Jací jsou Ekvádorci?
Hluční, líní a nespolehliví. Na druhou stranu ale stále usměvaví, srdeční a velmi pohostinní. Existuje veliký rozdíl mezi mentalitou lidí žijících v horách a těch, kteří žijí v nížinách u pobřeží. V nížinách je v Ekvádoru totiž stále horko. Jsou zde sice velké deště, které přichází zhruba v prosinci a odchází v květnu, ale během období dešťů je mnohem větší horko než v období sucha. Zaprší, jste mokří, ale uschnete během chviličky. V místě, kde jsme my strávili 9 měsíců (městečko Ventanas na jihu Ekvádoru), pršelo výhradně jen v noci, přes den vždy vše hned uschlo. A protože je tu stále horko, lidé se nemusí starat o to, že mají díru ve zdi, že jim chybí okna nebo že nemají přikrývky. Nemají ten pud přežití, když se člověk musí hýbat, aby nezmrzl, kdy musí sbírat dřevo do kamen a řešit, čím si zateplit dům, aby se ochránil před zimou. Jsou schopní celí den sedět před domem, povídat si nebo jen tak sledovat, co se kde šustne.
Ekvádorci jsou mistři v předávání informací, roli Blesku u nich hrají právě tito věčně sedící, pozorující a drbající (se) jedinci. Žijí plně přítomností, nezajímá je, co bude zítra. Zajímá je, že zrovna teď mají co jíst. Ale co budou jíst zítra? To mnohdy neřeší. I proto velká část obyvatel těchto ekvádorských pobřežních částí utratí všechnu svou výplatu (pokud nějakou mají) hned. A to je pak problém. „Hora ecuatoriana“ - „ekvádorská hodina“ značí, že je vždy na vše čas. Chcete si něco naplánovat? Můžete to zkusit, ale na schůzku ve stanovený čas dorazíte jen vy sám. Ekvádorci buď nepřijdou vůbec (další den vám bez omluvy řeknou, že zapomněli nebo se jim nechtělo; anebo neřeknou nic) nebo třeba o hodinu později. Zásadně se neomlouvají. Jako by k tomu nebyl žádný důvod. Vždyť přeci nedodržení slova není podstatné. Voilá – už je mi jasné, proč je Ekvádor rozvojovou zemí.
Ale abychom plně negeneralizovali – indiáni (asi třetina všech obyvatel) jsou pracovití. Jejich mentalita je od mentality míšenců tak rozdílná, jako bychom porovnávali Němce a Španěle. Čím to je? Mimo jiné právě taky tím, že indiáni žijí v horách - Andách, tedy velehorách. Pud přežití u nich tedy funguje. Hory jsou nevyzpytatelné, zima ani sníh nechybí, musí se tedy starat o to, aby měli kvalitní neděravý dům, aby jim nezamrzla políčka či děti. A jejich slovo vždy zásadně platí.
TOP místa Ekvádoru
1. Amazonie ve své plné nádheře
Ekvádorských šampionů máme víc. Začněme Amazonskou džunglí, v jejímž nitru jsme strávili celé 4 dny a která nám totálně učarovala. Naší vybranou destinací byla rezervace Cuyabeno – z hlavního města Quita jsme jeli 6 hodin autobusem do města Lago Agrio, odtamtud další 2 hodiny minibusem a nakonec ještě 2 hodiny motorovým člunem po řece Cuyabeno (nečekaně) do samotného nitra džungle. Lovili jsme piraně, pozorovali anakondu ze 3 metrů (tato „Anča“ měřila jen 9 metrů), vyrazili na noční procházku džunglí, kde jsme viděli všemožné hady a pavouky (včetně tarantule nebo banana spidera – jednoho z nejnebezpečnějších pavouků světa - a on si dřepěl na lístku ani ne metr ode mě - po jeho kousnutí máte prý 3 hodiny na získání protijedu, jinak zemřete), pádlovali a koupali se v laguně. Což mi nahánělo poněkud strach vzhledem k existenci kajmanů, piraní či anakond – ale prý strach mít nemusíme, jelikož například piraně žijí jen v místech, kde je nízký stav vody a na kajmany a anakondy bylo v laguně moc rušno.
Jedinou radu, kterou jsme dostali, bylo, ať nečůráme do vody. Že by se do nás mohla skrz močovou trubici dostat jakási malá příšerka. Až později jsem si přečetla, že se jedná o Vandélii obecnou (kandiru), která je považována místními obyvateli za jedno z nejstrašidelnějších nebezpečí a někdy je označována za nejděsivějšího parazita pro turisty. Při včasném neprovedení zákroku po vniknutí do těla člověka může přijít otrava krve nebo také smrt. Bohu díky se do nás ta mrška nedostala… Dále jsme třeba navštívili domorodou vesnici a jejich šamana. Ten nám mimo jiné předváděl svůj uzdravovací rituál - tím, že "pacienta" pořádně sešlehal kopřivami. Prý to neskutečně očišťuje.
Pobyt v džungli pro nás byl balzámem na duši a splněným snem. Zvuky džungle, stejně jako pobyt v ní rozhodně stojí za strach z kousnutí banana spiderem nebo uštknutí anakondou…
2. Galapágy pro chudé
Dalším top místem pro nás byl ostrov Isla de la plata u městečka Puerto Lopéz. Ne nadarmo je nazýván Galapágy pro chudé, neboť tam z fauny a flory naleznete téměř to stejné (kromě sloních želv). Dostali jsme se tam více jak hodinovou jízdou motorovou lodí z rybářského městečka Puerto Lopez, které jsme si oblíbili hlavně díky rybím trhům a epesním fregatčím náletům. První minuty na lodi byly velice vzrušující, posledních 60 minut jsme už ale jen křečovitě svírali okraj lodě, dívali se po směru jízdy a toužebně vyhlíželi pevninu. Oceán se totiž ukázal být vším možným, jen ne Tichým… „Isla de la plata – Stříbrný ostrov, či Ostrov peněz – podle legendy, že zde ukryl svůj poklad slavný pirát Francis Drake,“ povídal nám Pablo – náš průvodce. „Ale ve skutečnosti je to spíš Ostrov hoven – pravděpodobnější variantou totiž je, že ostrov získal svůj název díky trusu Tereje modronohého. Má totiž čistě bílou barvu a při slunečním svitu z dálky září a vypadá jako stříbro. Terej modronohý se na ostrově vyskytuje v hojném počtu, proto i trusu zde najdete hodně.“ Na ostrově jaksi chyběla zeleň - „Z důvodu fenoménu El Niňo nám letos během období dešťů vůbec nepršelo,“ vysvětlil nám Pablo.
Nicméně alespoň fauna nezklamala – kromě velkých želv (cca 1 metr), které jsme sledovali u pobřeží, již zmíněného tereje modronohého (s modrýma nohama se ale nerodí – modrají mu prý až díky potravě – sardinkám. Terej totiž nejí nic jiného než čerstvé sardinky. V sardinkách je speciální modré barvivo, které se mu usazuje v nohách), fregatek, tereje červenohého (ten prý jí zase jen krevety) a albatrosů jsme měli možnost prozkoumat podmořský život kolem ostrova – během asi hodinového šnorchlování jsme objevili chobotničku, hvězdice nebo skvostné žluté a jinak barevné rybičky ve stylu Nemo! A aby toho nebylo málo – při zpáteční cestě jsme zastavili a pozorovali velryby! Tedy alespoň jejich ocasy. Bohužel pro nás se ale začalo bouřit moře a zastavení motoru při pozorování velryb a tím zanechání naší lodi zcela napospas obřím vlnám se našim žaludkům příliš nelíbilo. I proto naše fotky velryb za mnoho nestojí. Nicméně přežili jsme - foťák, my i velryby, jen ten sendvič s tuňákem musel přes palubu. I proto jsme ale možná viděli tolik velryb, jak nadhodila naše průvodkyně.
Vidět chobotničku, velké želvy a ptáky s modrýma nohama ve volné přírodě – no kdo by to nechtěl? Isla de la plata je ideálním místem pro dobrodruhy, kteří odmítají utratit hříšné peníze za pobyt na Galapágách.
3. Mount Everest hadr
Lákadlem pro horaly bude hlavně vrchol Chimborazo. Držte se - věděli jste, že je tato vyhaslá sopka v jistém smyslu nejvyšší horou světa? Měří sice „jen“ 6.310 m.n.m., ale díky zploštění země (a své poloze – blízko rovníku) se jedná o místo nejvzdálenější od středu země. „Ve výšce 3500 m n.m. onemocní některou z forem horské nemoci (nevolnost, bolesti hlavy, zvracení) 50-75% osob, ve výšce 5000 m n.m. pak téměř všichni, pokud do této výšky vystoupají příliš rychle,“ čteme si po výšlapu na Chimborazo na chytrých stránkách. Tak to jsme měli štěstí, že jsme tam s sebou někde nesekli. Byli jsme totiž ve výšce 5.100 m.n.m. a žádná aklimatizace se nekonala. Za 4 hodiny jsme se dostali autobusem z nadmořské výšky 350 metrů na 4400 metrů. Tam nám řidič zastavil. Horu s jejím zasněženým vrcholem jsme měli přímo před sebou. Sluníčko svítilo, počasí bylo nádherné.
Tedy do té doby, než jsme vystoupili z autobusu. Kapesník, který jsem měla v ruce, jsem si nebyla schopná přistrčit k nosu, abych se vysmrkala. Vichr mi ho doslova vytrhl z rukou, stejně jako pouzdro na foťák, které Dan naštěstí stihl zachytit a bezpečně uschovat. Skutečně, takhle velký vítr jsem ještě v životě nezažila! Chimborazo se tyčí uprostřed obrovské planiny. „Utíkali“ jsme do blízké rozpadlé budky, kde jsme se nabalili do našich termověcí a zabalili do čepic a rukavic. Kromě větru totiž byla i zima. Inu logicky. Byli jsme přeci jen celkem vysoko. Čekala nás cesta po silnici k odbočce do národního parku Chimborazo. Odhadem to mělo být zhruba 5 kilometrů. Tempem „ty versus protivítr“ by nám cesta trvala asi hodně dlouho, naštěstí nám zastavilo první auto. Díky solidárním Ekvádorcům jsme zdárně překonali i úsek od začátku národního parku nahoru k prvnímu refugiu – byť to díky velmi nerovnému terénu schytala naše sedací ústrojí. To už jsme byli nejvýš, co jsme kdy byli – ve 4.800 m.n.m. Čekalo nás pouze 200 výškových metrů k druhému refugiu. Člověk by se byl rozběhl a za 5 minut by byl na místě. Ale ouvej. Nevím, kolik z vás bylo v takové nadmořské výšce. Ono to totiž není žádná sranda. Šli jsme na lehko, ale první pauzu jsme si museli dát už po pár krocích. Měli jsme aspoň čas na kochání se okolím. Před námi zasněžený vrcholek Chimboraza. Dole stáda vikuní. K chatě jsme se se nakonec dostali, ale výš už nás nepustili bez průvodce a vybavení. Výstup probíhá v noci (začíná se cca ve 2 hodiny ráno) kvůli lavinám, které přes den hrozí. I když by nás takový výstup lákal převelice, drželi jsme se svého low-cost stylu a zdolání šestitisícovky si nechali na jindy.
Výšlap na Chimborazo (alespoň pod jeho vrchol) byl pro nás obrovskou výzvou. A zářezem – dosáhnout tak vysoké nadmořské výšky jsme si přáli už dlouho. Ideální bod pro všechny horaly a dobrodruhy.
4. Trocha civilizace - historické Quito či přemoderní Guayaquil
Nejen městské turisty nadchnou dvě největší města Ekvádoru. Hlavní město Quito na vás hned dýchne svoji koloniální architekturou. Leží v dolíku mezi vysokými horami díky tomu jsme v něm bloudili méně, než v ostatním městech. Zaujal nás prezidentský palác, před kterým všude volně prodávali listy koky (i když je tento produkt v Ekvádoru oficiálně zakázán) a kde každé pondělí v 11 dopoledne probíhá velmi okázalé střídání stráží prezidentské gardy (za účasti prezidenta), dále katedrála, kopec Panecillo s obrovskou sochou apokalyptické Panny Marie, která je vidět z celé historické části města, ulička La Ronda, která je takovou vytuněnou historickou Stodolní a v neposlední řadě rovník – ležící asi 20 km na sever od města.
Guayaquil je hlavní ekonomické centrum Ekvádoru. Překvapil nás hned, jak jsme poprvé vkročili na ekvádorskou půdu – velmi moderním letištěm i autobusovým terminálem. Centrum města je oproti Quitu celé moderní, dominantou je tam vedle katedrály taky jedinečný leguání park (oficiálně se jmenuje Parque Bolívar – podle velké sochy osvoboditele Simona Bolívara, ale všude se tam volně prohánějí obří leguáni) anebo promenáda Malecón.
I když jsme spíše vyznavači dobrodružné a „přírodní“ turistiky, tato dvě ekvádorská města nás okouzlila – hlavně tedy Quito v ďolíku uprostřed And. Nezbývá než jejich návštěvu doporučit všem.
A co závěrem?
Každý si svoji dovču představuje jinak. Ekvádor jsme si zamilovali komplexně – díky lidem, přírodě i podnebí (zároveň to byli ale právě lidé, příroda nebo podnebí, kvůli kterým už jsme se těšili domů). Trvale žít bychom tam nemohli – kvůli naprosto rozdílné mentalitě, všudypřítomným odpadkům či absenci jara, podzimu či zimy. Ale na dovolenou bychom si tam klidně rádi zajeli znovu. Škoda jen, že je to tak daleko…
Text, foto: Iveta Sochorová
