Rodiče jsou (nebo by měli být) našimi primárními pečovateli. Měli nám dát bezpodmínečnou lásku, nechat nás objevovat svět, ale ukázat nám hranice, kde svoboda končí a kde už bychom někomu mohli ublížit. Veškeré počínání rodičů, které se odehrává od doby našeho početí, přes první dny našeho života až po celé dětství a dospívání, formuje naši osobnost, identitu a sebevědomí.
Proč se rodiče někdy chovají, jak by se možná ani chovat nechtěli
Nemálo dětí, troufla bych si říci, že dokonce valná většina, je od útlého věku tlačeno do výkonu. Někde to jde opravdu do extrému, někde je to jen touha rodiče, aby dítě mělo dobré známky ve škole. Pro nás jako děti to v dětství mohlo znamenat mnoho stresu, slz, ale i nedostatečný pocit lásky a pocit méněcennosti, když jsme požadovaných výkonů nedosahovali. Někteří se možná na výkon přeorientovali sami podle vzoru rodičů a přestali například vnímat, že do školy chodí proto, aby se naučili něco nového, ale celá pozornost se přesunula na sbírání jedniček.
I když je období, kdy nás rvali do baletních sukýnek a každou neděli nám kontrolovali žákovskou, už nějakou dobu za námi, pocit nedostatečnosti a toho, že si musím lásku rodičů něčím zasloužit, v nás může zůstat nadosmrti.
Proč se tedy tak naši rodiče chovali a dost možná ještě chovají (vybrali jste si špatnou školu, ta medicína je lepší; musíte se ucházet o práci v nějaké nadnárodní firmě, aby se to vyjímalo v životopise atd.)? Důvodů může být několik. U některých věcí si do nás rodič mohl projektovat svůj nesplněný sen („Chtěla jsem být primabalerína.“). Jindy jen přenáší dál stereotyp chování, ve kterém byli sami vychováni, protože i naši rodiče měli rodiče.
Často se tak projevuje také pocit méněcennosti rodičů samých. Pokud si sami nedůvěřují, potřebují k vlastní hodnotě utvrzení od okolí, a co na to bude okolí říkat, když ten jejich kluk má úplně průměrné známky, nevyniká ve sportu a ještě ke všemu šel na pajďák.
Nakonec v našem výčtu možností nesmí chybět ani další emoce, která dokáže divy (často ovšem spíše v negativním smyslu) a tou je strach. Možná, že o vás rodiče zkrátka mají jen obavy, že se budete mít bídně (jako se měli oni), a proto chtějí, abyste dřeli a něco z vás bylo. Možná, někdy, když jste byli malí, prožívali složité období (třeba rozvod) a dodnes si vyčítají, jestli to na vás nezanechalo nějaký negativní dopad. Anebo je to možná všechno ještě jinak.
Ať je to, jak chce, důležité ovšem zůstává, že rodiče nejsou žádní superhrdinové, ale lidé, kteří mají strach, často si nevěří a dělají chyby, stejně jako my.
Když něco potřebuješ, musíš si o to říct
Často člověku pomůže už jen to, že si tento fakt uvědomí. A pokud ne, můžete s ním pracovat a využít ho ke komunikaci.
Ve vztazích obecně panují jakési předsudky, že toto či ono by přeci ten druhý měl dělat sám od sebe. No, ano, možná měl, ale pokud to nedělá, tak co my s tím? Budeme se trápit, rozejdeme se kvůli tomu s partnerem, budeme na rodiče naštvaní a vzteklí? Možnost to samozřejmě je, ale možná by pro nás bylo příjemnější, kdyby to tak nebylo.
Zkuste si představit studentku posledního ročníku, která vždycky, když přijede na víkend domů, je zasypána dotazy, kam už všude poslala životopisy, jaké společnosti už jí odpověděli, zda už byla na nějakém pohovoru atd. Naše milá studentka ovšem vůbec netuší, jakou chce dělat práci, ona dokonce možná ani netuší, zda do práce chce teď nastoupit, nebo zda nepojede spíše ještě někam na stáž či cestu kolem světa. Pro ni toto rozhodování určitě není jednoduché období a její rodiče místo, aby ji psychicky podporovali, se do ní stále strefují, což je opravdu k vzteku a určitě už došlo k několika ostrým hádkám.
Když však vezmeme v úvahu to, co teď už víme, dojdeme k tomu, že naši milí rodiče se o naši studentku pravděpodobně prostě jen bojí. Jediné co potřebují tedy v tuto chvíli slyšet je, aby se nebáli, že ona to zvládne, že bude mít co jíst i po ukončení školy a pod mostem také spát nebude.
Pokud potřebujete, aby se o vás rodiče nebáli, a projevovali vám důvěru, tak jim řekněte, že se bát nemusí. Nechcete, aby vám stále předhazovali, že ta vaše škola za mák nestojí a pak si nic nevyděláte? Vysvětlete jim, že vás to opravdu baví, naplňuje, že jste takto šťastní a že se uživíte. Chcete, aby vás nechali rozhodovat se, řekněte jim, že to zvládnete. A pokud to nezafunguje, pořád vám ještě zbývá to vědomí, že oni za svým hudrováním mají nějaké své vlastní trápení.
V určitou chvíli je totiž potřeba, abychom se ke svým rodičům zachovali rodičovsky.
Text: Lenka Siváková
Foto: pixabay.com
