Podle nejnovějších průzkumů Ministerstva práce USA je průměrná délka setrvání jedince na jedné pozici čtyři a půl roku. Na tom by nebylo nic tak zarážejícího, dlouhodobě se považovala hranice pěti let jako standardní. Pokud se ale ohlédneme pouze na dotazované mladších čtyřiceti let, konečné číslo se sníží o polovinu. 91 % z nich totiž průměrně setrvá v jedné pozici méně než tři roky. Po dobu své kariéry tak namísto deseti pracovních míst můžou vystřídat i dvacet. Lze tedy hovořit o nezanedbatelném fenoménu, velice často popisovaném jako job-hopping.
Tisíce možností, nula loajality
Podobná strategie přináší do našeho portfolia více řádků, a tedy zdánlivě i více zkušeností v oboru. Samozřejmě je otázkou, jestli jsou dva roky dostatečně dlouhá doba na ucelení poznání a osvojení nových dovedností. Navíc pro zaměstnavatele to může být varující ukazatel. Tendence k častému střídání pracovních pozic si může protiřečit s loajalitou. A není to jen oddanost, která může být zpochybněna, ale i schopnost týmové spolupráce a motivace. Jen málo firem souzní s myšlenkou, že věnují čas nově příchozímu zaměstnanci, který je po pár měsících opustí a nové zkušenosti záhy zúročí u konkurence. Zároveň však mohou nabídnout svěží pohled na věc, neboť se nikde nezdrželi natolik dlouho, aby zapadli do možné rutiny. Jsou tak rovněž snáze adaptabilní.
Přes výhody, a hlavně nevýhody, které tato taktika může přinést, ji lidé okolo třiceti let volí čím dál častěji. Nehovoříme tu však pouze o potřebě mít co nejvíce položek na seznamu, tedy jako pomyslný závod o splnění úkolů u co nejvíce stanovišť, jak to známe z táborových her s fáborky. Je to i ctižádostivá honba za vyhovující pozicí, která si zaslouží naši energii – za lepšími podmínkami. Ukazuje to snad i na možnost, že je pro nás lákavější risk než jistota, která výrazněji nenaplňuje naše očekávání. Volíme cestu, při které nejprve zkoušíme terén, než začneme stavět.
Vypudí vás špatný šéf i kolegové
Nespokojenost s vedením či kolegy je jeden z nejčastějších důvodů k výpovědi a opakovaně se umisťuje na předních příčkách výzkumů. Možností tedy zůstává, že naše sebevědomí, spjaté s jistotou, že vše dobře dopadne, se na pracovním trhu zvětšuje. Nahrává tomu hlavně historicky nízká míra nezaměstnanosti.
Je však nutné znát celý kontext – nemění se totiž jen vývoj portfolia, ale i rodiny. Z dat Českého statistického úřadu je patrno, že před čtyřmi lety ženy rodily průměrně ve třiceti letech, zatímco v devadesátých letech až o pět let dříve. Model, podle kterého si plánujeme život, se mění. Dnes je běžné soustředit se na vzdělání, práci a teprve poslední řadě usazení. Z mnoha důvodů rádi tyto oblasti kombinujeme. Začíná být standardem najít si při vysokoškolském studiu když ne plnohodnotnou práci, tak alespoň poloviční úvazek či brigádu. Samotná znalost už totiž nestačí.
Zaměstnavatelé jsou si tohoto aspektu změny pracovního chování stále více vědomi a reagují příhodně – investují do zaměstnanců a jejich udržení, nabízejí mnohé benefity a vycházejí jim vstříc, což je pro všechny z nás, kdo stále nutkavě hledají tu pravou práci, jednoznačně dobrou zprávou.
Text: Michaela Říhová
