Za svůj život jste jistě zažil už spousty drastických případů, kdy drogy člověka doslova zničily. Ovlivňují vás podobné lidské osudy?
To ani jinak nejde, občas to jsou skutečné tragédie. Nejen, že mi spousta mladých lidí zemřela v náručí, ale občas je ještě strašnější sledovat ty jednotlivé lidské osudy. Jsou rodiny, které jsou úplně zoufalé, protože nevědí, kde udělali chybu. Proč zrovna jejich dítě muselo skončit na drogách. Pak mě prosili, abych jejich děti zavřel, aby je dostali z prostředí drog.
Národní protidrogová centrála je zaměřena na toxikomany nebo výhradně na distributory drog?
Soustředí se výhradně na obchodníky se smrtí. Na ty nejvyšší lidi, kteří drogy ve velkém vyrábějí a obchodují s nimi. Jedná se o lidi, kteří se jich nikdy třeba ani nedotkli.
A co dělá s lidmi, kteří jsou na drogách závislí, tedy s toxikomany?
Na ty nikdy konkrétně nebyla zaměřena. Naopak se jim snaží pomoct. Není náhoda, že když toxikomani nevědí, kam jít, tak jdou na protidrogovku, protože vědí, že je nezradí a pomůže jim.
Jak taková pomoc vypadá?
Různě. Někdy si na protidrogovku přijdou jen popovídat, protože vědí, že tam je nikdo nepodrazí. Typickým příkladem, na který dodnes vzpomínám, byla Zuzka Weissová, legenda pražského podsvětí. Když jí umřel tatínek, šla se vybrečet k nám. Věděla, že nám může věřit. Svět drog totiž vůbec není o důvěře a kamarádství. Tam jde skutečně jen o fet.
Jsou podle vás výše trestů, co se týče drog, v Česku dostatečné?
Myslím si, že ano. Nastavené to je dostatečně. Je sice pravda, že například v Číně sekají ruce, v Thajsku vám dají trest na desítky let, ale to je zcela odlišný kulturní a sociální rámec, takže z tohoto pohledu si ani nedovolím to hodnotit a porovnávat. Jedinou výhradu mám asi jen k českým soudům.
O jakou výhradu jde?
Přijde mi, že nechápou onu nebezpečnost drog a lidí, kteří je distribuují. Uvedu to na konkrétním případu. Jednou jsme na Náměstí republiky sedm měsíců sledovali distribuční síť. Výsledkem bylo chycení dvou významnějších dealerů. Jenže když jsme je postavili před soud, tak řekli, že trpí syndromem z balkánského konfliktu. Soudce je propustil a měsíce práce byly v niveč.
Jak nahlížíte na dnes již otřelý termín „větší množství než malé“?
To vymysleli před lety páni politici. Zbavili se tím otěže mezinárodních smluv, kterým tímhle vyšli vstříc. Problém ovšem nastal, když pak policie měla rozhodnout, co to vlastně znamená. Postupem času jsme se k nějaké hranici horko těžko dostali a určili tedy, kdy se jedná o přestupek a kdy o trestný čin.
Takže dovolené není ani držení malého množství, které není větší než malé?
Vidíte, to je přesně ono. Vypadá to totiž tak, že užívání je legální a jen držení penalizované. Ovšem tak to není, jde jen o rozdíl mezi přestupkem a trestným činem. Trestáno by to mělo být vždy.
Doslechl jsem se, že před lety zabavili policisté v Brně heroin, ale následně ho využili ve vlastní prospěch. Je na tom něco pravdy?
Ano, ano, je to pravda. Tamní vyšetřovatelé tehdy na oko zničili nemalé množství heroinu po skončení vyšetřování. Ovšem časem se na to přišlo. Jinak to ani nešlo, Česko není tak velké. Od té doby se ale nic podobného neopakovalo, protože tento případ nastavil velmi přísné parametry, které to vylučují.
Když protidrogová jednotka začínala, měla k dispozici jen jednu Škodovku 120. Vzpomenete si na její první případ?
Ten mám dodneška před očima. Byla to operace proti velké arabské zločinecké organizaci, která na začátku 90. let dovážela přes letiště Praha-Ruzyně hašiš na naše území.
Jak to dopadlo?
To se ani neptejte. My si tehdy byli naprosto jistí, kde to pašují, jak a kdy. Měli jsme skutečně všechno zmapované, zjištěné. Šli jsme najisto. Den před tím byla porada, kde byli další kolegové z urny, ze sledovačky, vyšetřovatelé a další. Když jsme ale pak ty Araby pochytali, tak nic neměli. To byl pěkný průser.
Jak je to možné, když to byla tak jistá akce?
Šlo o jasný únik informací. Nenapráskal to však nikdo z policistů vědomě, ale jeden z kolegů vyšetřovatel doma u večeře den před tím říká své manželce, že zítra nepřijde, že má akci s protidrogovou. Později se ukázalo, že u toho rozhovoru seděla i jeho dcera, která byla milenkou jednoho z těch Arabů a hned mu dala echo.
Dostala pak domácí vězení?
Tak to nevím, celé to bylo asi neprokazatelné. Zjistili jsme to až zpětně. Ten chudák z toho byl zoufalý. Na ty Araby ale později stejně došlo.
Richard Valoušek
foto: Marie Bauerová
