Trocha historie
Na začátek bychom si měli shrnout (nebojte, pouze stručně), o co v tomto tématu jde. Výzkumy takzvané konformity, čili přizpůsobování se požadavkům či očekávání většiny lidí, mají počátky v padesátých letech. Tehdy se zjistilo, že většina lidí podléhá skupinovému tlaku a raději se podřídí, než aby otevřeně projevila nesouhlas. V provedených experimentech lidé často a vědomě odpovídali špatně, pokud se to shodovalo s názory skupiny. Takto napsané to může znít až neuvěřitelně, ale buďte si jisti, že přesně tak se velká většina z nás chová.
A dovolím si zmínit ještě jeden výzkum z padesátých let. V něm byl objeven jev později nazvaný „základní atribuční chyba“. Když někdo v nějaké činnosti uspěje (či naopak selže) lze to přisoudit buď okolnostem, nebo jeho osobnosti. A teď to přijde - pokud my sami uspějeme, připisujeme to sobě, svým schopnostem, ale jestliže selžeme, viníme za to okolnosti. „Nenapsal jsem test, protože mi dopsala tužka a otázky byly nečitelné a venku svítilo sluníčko a tohle a támhleto…“ Však to všichni známe. Ale u druhých lidí si to vykládáme přesně naopak – úspěchy považujeme za štěstí a souhru okolností, neúspěchy jako jejich přirozenost. Je tomu tak proto, abychom sami sebe viděli v lepším světle, jako jedinečnější a schopnější, než jsou ostatní.
A dnes?
Možná si říkáte, že vás se to netýká. Že tyto výzkumy byly dělány na starších lidech, navíc před více než půl stoletím (čili téměř v pravěku). Dnešní studenti jsou přece pokrokovou a myšlenkově otevřenou skupinou, v níž jsou neobvyklé názory vítány a oceňovány. Nebo snad ne?
Průzkum životní spokojenosti (z roku 2009) ukázal, že pocity osobní pohody u studentů do značné míry souvisí i s konformitou. Tento výsledek byl poměrně překvapivý, ukazuje totiž, že studenti se rádi chovají konformně. A konformita je pro ně dokonce příjemnější než třeba moc, bezpečí a úspěch. Z téhož průzkumu však také plyne, jak je pro studenty důležitá nezávislost, jedná se o jednu z nejzásadnějších hodnot pro spokojenost studenta. Jak takové výsledky chápat? Jednou z možných interpretací je, že studenti souhlasí s konzervativními názory, ale chtějí si o nich rozhodnout sami. Je to i váš případ?
Zamyslíme-li se nad tím, proč by lidé chtěli být konformní, vychází nám jasná odpověď – oblíbenost. Málokdo je natolik silná osobnost, aby si dokázal obhájit své jedinečné názory a zároveň nebýt vyčleněn z kolektivu. Kontakt s druhými lidmi je pro studenty zásadní a většina z nich si ho netroufne riskovat. Na první pohled rozumné přizpůsobení situaci. Nabízí se však otázka, je-li to vhodný přístup i do budoucna? Vždyť od většiny absolventů se očekává určitá míra kreativity, schopnost myslet outside-the-box, jak se dnes s oblibou říká.
Kde jinde než v relativně bezpečném univerzitním prostředí by si měli studenti toto pojetí nacvičit? Obzvláště v případě společenskovědních oborů se jedná o to hlavní, co by si studenti měli ze školy odnést. Problémem, který téměř každý z nás pociťuje, je, že ani samotné vysoké školy nejsou nadšené z originálních návrhů svých studentů. Namísto toho raději lpějí na tradičních a zaběhnutých postupech a konformita studentů jim v tom rozhodně pomáhá.
Co s tím?
Jak se to tedy má s konformitou studentů? Odlišují se studenti od zbytku populace, či nikoliv? Výše napsané nám ukazuje, že studenti nejsou vůči tomuto jevu nijak imunní. Nejedná se o skupinu, která by byla jedinečná a na níž by se výše popsané fenomény nevztahovaly. Každý z nás by si měl položit otázku, jak na tom on sám a jeho okolí je. Protože právě když se nad těmito fenomény zamyslíme a pokusíme se je vyhodnotit, můžeme se o sobě hodně dozvědět a snad i něco změnit.
A co si o tom myslíte vy? Budeme rádi, když nám do diskuze pod článkem napíšete svůj názor.
Mojmír Sedláček
foto: http://www.freedigitalphotos.net
Použité zdroje:
Šolcová, I., Kebza, V. Osobní pohoda vysokoškolských studentů: česká část studie. Československá psychologie, 2009, ročník LIII, číslo 2, str. 129-139.
