Žít se spolubydlícím může být jeden z nejlepších zážitků, které si z vysokoškolského života lze odnést, ale takoví, kteří si nesednou, mohu druhému udělat ze života peklo. Nejlepší pro spokojené soužití je na začátku stanovit pravidla. Třeba kdo jak často vytírá a kdy se chodí s košem. Na to, jak to s úklidem vypadá ve společných domácnostech studentů, se podíváme v tomto článku.
Uklízí ten, kdo má nejslabší nervy
Všichni to známe – proč si zkracovat studentský život takovou nepodstatnou záležitostí, za jakou vypulírovanou domácnost považujeme. Ale kde je pro vás hranice, za kterou se bordel stává nesnesitelným? Studentka chemie z Olomouce říká: „Koš se vynese až přetéka a vynese ho ten, kdo má nejmenší výdrž. Takže já. A podlaha se vytře taky tím, kdo má nejmenší výdrž. Osobní prostory si uklízí každý sám. Bydlíme na koleji, takže nemusíme řešit kuchyně a podobné srandy.“
Markéta z Prahy přidává své zážitky ze společného bydlení: „Bydlím na koleji se sestrou. uklízím já, úplně všechno, protože ona ten bordel nevidí. Loni jsem bydlela s jednou slečnou, také na koleji, ale koupelna byla pro každý pokoj zvlášť. Uklízela jsem taky já protože spolubydlící neviděla špínu, při požadavku, aby vyluxovala, reagovala tak, že vysavač je těžký a ona má problémy se zády. Navíc po sobě nebyla schopná ani spláchnout a při opakování prosby, aby alespoň spláchla, mi jednu flákla. Takže už nikdy nikdy nikdy nechci bydlet s nikým cizím. Lepší uklízet po vlastní sestře, než po gigantické smradlavé obludě. Jak již zmínila Petra, vždycky to uklidí ten, co má nejmenší výdrž bordel snášet.“
Bordel jako inspirace
Že se k tomuto problému lze postavit kreativně, dokázala dvaadvacetiletá studentka z Prahy: „Když jsme ve škole dostali zadaný fotografický projekt, rozhodla jsem se udělat časosběrný dokument. Jako téma jsem si vybrala náš dřez, ze kterého špinavé nádobí nikdy nezmizí. Bylo zajímavé sledovat, jak přibývá, přeskupuje se a až když už se tam nevejde ani lžička navíc, část se omyje. I vyučujícímu připadal projekt zajímavý a z předmětu jsem si odnesla jedničku.“
Další pražská studentka se přiznává: „Jsem docela bordelářka. Jednou, když jsem odjížděla na víkend domů, nechala jsem neumyté nádobí v pokoji. Spolubydlící se rozhodla, že ho po mě tentokrát sklízet nebude. Do rána okolo mého stolu létalo hejno octomilek. Když přišel na návštěvu spolužák, nadchlo ho to a když jsem pak přijela, poprosil mě, jestli bych mu ten zvěřinec nevěnovala na výzkum.“ Se smíchem dodává: „Samozřejmě jsem ráda pomohla.“
Určitý nepořádek je pro většinu z nás se studentským životem spojený. Možná i pro to, že přes ten bordel nám přestávají vadit oprýskané stěny, polorozpadlé vybavení a všechny podobné radosti, které levné studentské ubytování hlavně na koleji přináší.
Ludmila Kajtmanová
Foto: loupak.cz
