Den 1
V osm hodin ráno dosedám na letiště v Akureyri, vzápětí si na záchodcích přebaluju batoh. Dokupuji mapu vnitrozemí a plyn do vařiče. Poznámka prodavače, zda mám i GPS lokátor, že lidé často ve vnitrozemí zabloudí, mě po takové cestě nemůže rozhodit. Batoh má nyní 23 kg, což není zrovna málo. Vyrážím po hlavní silnici 821 směrem na jih. Po dvou hodinách měním oblečení, je překvapivě velké teplo. Silnice se po 35 km mění z asfaltu na polní cestu a já si batoh na zádech přehazuju jak horký brambor. Jestli jsem měl někde krizi, tak posledních pět hodin. Po čtyřiceti kilometrech úplně zničený rozbaluju stan a jdu spát.
Den 2
Ráno je mi o dost lépe. V plánu mám opět asi čtyřicet kilometrů, ale s příjemnou tečkou na závěr v podobě termálního bazénu v místě zvaném Laugafell. Po pár kilometrech mě překvapí cedule se zákazem vjezdu kvůli možným sesuvům půdy. Čekají mě dneska první dva brody, takže si připravuju sandály. Po prvním z nich si dávám oběd a čeká mě lehčí výstup na plošinu Nýjabaejaratrétt, po které bych měl dojít až do horské chaty.
Na úpatí plošiny se přede mnou rozprostře bílá pláň. Většina kolíků značících cestu je pod hlubokou vrstvou sněhu. Začínám se brodit po pás ve sněhu. Tempo se rapidně zpomalilo. Neztrácím naději, možná to za chvíli bude opět lepší. Omyl. Každý krok je těžší a těžší. Tohle je fakt pekelný očistec. Večer už chodidla ani necítím, mám je totálně promrzlá. Jsem rád za kus sucha a rychle ve stanu usínám.
Den 3
Budíček tentokrát ve tři ráno, akorát vychází slunce. Tělo je však proti, z vyhřátého spacáku se mu moc nechce. Proto se navlíkám úplně do všeho, co mám. Nohy sotva narvu do suchých bot. Venku docela fouká, málem mi při balení uletěl stan, asi bych ho tady nechytil. Každým krokem se mi ledová krusta dere do holení, začínají fialovět. Po pěti hodinách začíná být sněhu přece jen o trochu méně. Ukazuje se mi více pevné země, ale o to horší je sníh. Mokrý, těžký a většinou se pod jeho vrstvou skrývá ledová voda z roztátého sněhu. Po dalších dvou hodinách vidím údolí a v něm chatky Laugafell. Neskutečná úleva! U chatek je šest lidí, ihned se seznamuju a vysvětluju, odkud a kam směřuju. Převlíkám se do plavek a letím se naložit do bazénu s 40°C vodou z místního termálního pramene. Přesně kvůli tomuhle pocitu jsem přijel na Island. Všude okolo mne pusto, jen sníh a pára z odpařující se vody.
Den 4
Budím se v krásně vyhřáté kabince mezi několika záchody. Místní baráčky jsou celoročně vyhřívány tou samou vodou, která je v bazénu. Celý den střídám ležení, spánek a bazén. Venku začíná pěkně fučet, naštěstí jsem tady pro dnešek zůstal. Po chvíli se přidává i déšť. Každopádně nemůžu tady zůstat dlouho, jelikož se začínají zvedat hladiny řek z tajícího sněhu a ledu a já bych se už možná nebyl schopen dostat dolů do údolí.
Den 5
Tentokrát vstávám už v pět ráno, venku pořád zuří stejný vichr jako včera. Prostě to musím zkusit, déle už stejně čekat nemůžu. Po překonání řady brodů po šesti hodinách treku vytahuju vařič a dávám si první nucenou přestávku. Nechci tady příliš vychladnout, mám slušné tempo a cesta mě baví.
Den 6
Budík mě už ani nemusí budit, mám vcelku lehké spaní. Dneska to nevypadá na příliš slunný trek. První a zároveň poslední brod po asi deseti minutách chůze dává rychle zapomenout na suché obutí. Stejně začíná pršet a vypadá to na pořádně vydařenou mokrou tečku za dnešní trasou. Dnešek bude ve znamení mokrého asfaltu a nekonečných islandských farem.
Den 7
Konečně bez budíku, potácím se ze stanu až okolo deváté hodiny. Pro dnešek mám jasný plán, prostopovat si cestu do Mosfellsbaeru (asi 300 km), města kousíček od Reykjavíku, odkud bych mohl protrekovat asi nejznámější část na Islandu, tzv. Golden Circle. Čeká mě první stop na Islandu. Počasí mi moc nepřeje, přibližně 3 °C a déšť s větrem. Snad brzo někoho chytnu. Omyl. Teda na to, že stojím na nejdůležitější dopravní tepně na Islandu Rt. 1, tudy moc aut neprojíždí. Konečně po hodině v dešti zastavuje auto a v něm mamka s dcerou jedoucí na golfový turnaj do Reykjavíku.
Den 8
Můžu si dovolit se trochu prospat, zase tak náročná túra mě dneska nečeká. První zastávkou je þingvellir, místo, kde se střetává Euroasijská se Severoamerickou litosférickou deskou. Moc hezké místo. Pokračuji dále po svých přes Laugarvatn do Geysiru. Mimochodem, zde je ten nejznámější gejzír, který dal světu samotný název tohoto úkazu. Naneštěstí v současnosti už „střílí“ pouze jeho menší bratr hned vedle. Odtud pak vede cesta do mé dnešní poslední zastávky, na místo zvané Gullfoss, kde je asi nejznámější islandský vodopád.
Tady měla moje dnešní štace končit, ale potkávám rodinku, která mě přivezla a ptá se mě, jestli bych chtěl vidět ještě jedno krásné místo. Sice jsem se těšil, že se dneska podívám na mač fotbalové reprezentace, který se zrovna večer hraje, shodou okolností hned vedle kempu v Reykjavíku, ale moc dlouho se nerozmýšlím a přikyvuju. Jedná se o ne až tak turisticky známé město na Islandu, Hveragerdi. Největším lákadlem místa je v horách za městem ukrytá horká řeka se 40°C vodou. Můžu tady i přespat a hned rozbaluju stan. Těším se na ranní koupel, snad už bude méně lidí a konečně má být zase hezky.
Den 9
Hezky teda skutečně je, ale puchýř na noze mi nedovoluje se jít koupat. Sírová voda by asi na otevřenou ránu nebyla ideální, a tak alespoň místo patřičně zdokumentuju a vydávám se zpátky dolů do města. Po cestě potkávám pár ranních běžců, kteří si evidentně zpříjemňují trénink zakončením v horké lázni nahoře. Opět si stopuju auto, tentokrát už do Reykjavíku, kde ihned mířím do hlavního místního kempu. Nikam se mi už trajdat nechce, navíc noha mi to moc nedovoluje a nejsem moc velký fanda urban turistiky.
Den 10
Dnes už pouze pomalu tlačím čas, abych se mohl vydat na letiště. Přece jenom se ještě před odletem vydám podívat do města, abych si mohl udělat tu pomyslnou fajfku, a hned odtud mířím na letiště. Už se nemůžu dočkat teplé koupele a měkké postele.
Slovo závěrem
I když se mi na Islandu nepodařilo uskutečnit to, proč jsem sem přijel, přesto na něj budu vzpomínat jenom v dobrém. Prostě mi tentokrát Island naplno své brány neotevřel. I tak jsem zde prochodil více než 260 km. Příště bych se sem rád podíval spíše už jen jako „normální“ turista.
Ještě bych v neposlední řadě chtěl moc poděkovat partnerům, bez kterých by se tato cesta určitě neuskutečnila. Díky patří především The North Face za vybavení, které vydrželo všechny nástrahy, které na mě Island přichystal. Dále Red Bullu za shoty, které byly obrovskou vzpruhou v opravdu nejtěžších chvílích, holím Fizan, které mi byly stálou oporou doslova na každém kroku, a také Powerbaru za kompletní výživu na celou výpravu.
Největší dík ale patří všem mým blízkým za jejich úžasnou podporu, která mi nejvíce pomohla. Snad opět brzo vymyslím podobnou akci, tentokrát doufejme s trochu lepším koncem.
Text: Honza Martyčák, Richard Valoušek
Foto: Honza Martyčák
