Historický koutek
Detailní dějepis si necháme na jindy, ale o jednom zlomu v íránské historii byste určitě vědět měli, tehdy totiž zasáhl bezmála celý svět. V 70. letech stál v čele země šáh Pahlaví, jehož autokratický režim navenek působil atraktivně, uvnitř to ale tak růžové nebylo. Otevřeně podporoval USA a právě snaha učinit z tradiční muslimské země stát dle západního vzoru mu nakonec zlomila vaz. Začátkem roku 1979 vzrostla náboženská opozice do takové míry, že šáh musel utéct do exilu. V čele vzbouřenců, snažících se nastolit duchovní stát, stál ájatolláh Chomejní. Právě on se stal hlavou nové islámské republiky, v níž hraje hlavní úlohu náboženství.
Ještě téhož roku se odehrála také nechvalně známá událost, kdy více než rok byla na americké ambasádě držena padesátka rukojmích. Tyhle události jste mohli vidět zfilmované v oscarovém snímku Argo z roku 2012. Tehdy se jednalo o začátek mezinárodního konfliktu mezi Íránem a USA, který trvá dodnes. A teď už dám s historií pokoj.
Lidé jako málokde
V důsledku těchto problémů je íránské obyvatelstvo poměrně vyhraněné. Vůči Američanům, Izraelcům (věrný spojenec USA) a Arabům jsou Íránci dost ostražití, jinak ovšem vyplývá na povrch jejich přirozená pohostinnost a neuvěřitelně vlídná povaha. Na ulici nás lidé zastavovali, jestli něco nepotřebujeme a jak se nám líbí v jejich zemi. Každý vás tam jako turistu považuje za svého hosta, což je přístup, na který Středoevropan rozhodně zvyklý není.
Zatímco muži si vystačí s dlouhými kalhotami (na kraťasy radši nemyslete), ženy mají oblékání o poznání obtížnější. Silně náboženská kultura zakazuje odhalená ramena a nohy, a pokud vám vadí neustálý šátek na hlavě, budete mít problém, dámy. Právě v tomhle zvyku se na první pohled ukazuje rozmanitost pohledů na náboženství. Zatímco starší generace chodí často v čádoru, čili jednotném tmavém oděvu zakrývajícím celé tělo, mladší ženy si obvykle vystačí s hidžábem (kuklou) či pouhým šátkem. Vlasy prostě schované být musejí. I tak je ale možné narazit na rebelky, které nosí šátek úmyslně stažený až k temeni hlavy…
Až příliš dobrot
Pokud se těšíte na íránské jídlo, doufejte v dobrou hladinu cholesterolu. Tamější pokrmy jsou totiž dost mastné, často smažené. Na severu si místní pochutnávají nejčastěji na kuřecím či jehněčím kebabu, jižané preferují jednoduchý falafel. Pokud budete mít možnost, za vyzkoušení určitě stojí jogurtový předkrm s názvem khoresht a nasládlá oříšková omáčka fesenjon. Jídlo je v Íránu v přepočtu dost levné, a to jak v pouličních fast foodech, tak v restauracích. Na rozdíl od vašeho těla, zavaleného náporem smažených a přeslazených pochutin, peněženka rozhodně neutrpí.
Nádherná panoramata…
Ani největší pesimisté si nemohou stěžovat na přírodu, v Íránu totiž naleznete téměř vše, co si usmyslíte. Během dvoutýdenního cestování jsme se dostali do suchých a kamenitých subtropů, písečné pouště i zasněžených hor. Na jihu očekávejte spíše vyprahlejší podnebí, které se směrem na sever stává zelenějším a chladnějším. Severně od Teheránu se dočkáte i horských masivů vhodných pro lyžování – ideální možnost pro všechny milovníky extrémních sportů, znuděných upravenými alpskými sjezdovkami. Ale i níže položené hory jsou pro pěší turistiku zcela dostačující a můžu potvrdit, že pohledu z vrcholu čtyřtisícovky se jen tak něco nevyrovná. Spálený obličej od silného, chladným větrem maskovaného slunce je pak jen malou daní za zážitek, o němž si našinec navyklý na Krkonoše může leda nechat zdát.
… i zběsilé metropole
V kontrastu s klidem přírody jsou města, na jejichž velikost nejsme úplně zvyklí. V Isfahánu či Šírazu, častých cílech turistů, vám možná nic zvláštního nepřijde. Mají totiž přes milion obyvatel a rozlohou se podobají Praze. Jenže to pravé peklo nastane v Teheránu, v němž žije na patnáct milionů lidí. Samozřejmě včetně okrajových oblastí, ale večerní procházka po rušné třídě je opravdu zážitkem. A co si teprve užijete s dopravou!
Stejně jako snad všude v Asii, lidé řídí jako šílenci. Na silnici vedle sebe pravidelně vidíte o jedno až dvě auta víc, než kolik je jízdních pruhů. Všichni předjíždějí, blinkr je sprosté slovo, zcela náhodně troubí a vyhýbají se kličkujícím motorkám a chodcům. I přecházení silnice totiž funguje svérázně – prostě se musíte rozejít a nezastavovat, auta se vám přizpůsobí. Čekání na zeleného panáčka je ve většině případů zbytečné…
Historický koutek podruhé
Psal jsem, že dám s historií už pokoj. Byla to lež. Ještě dvě dějinné poznámky si totiž neodpustím. Jakkoli se totiž současný režim snaží zdůraznit opak, íránská historie nezačala rozmachem islámu. Už zhruba tisíc let před tím trvala perská říše. Jména jako Xerxes či Dáreios vám možná něco řeknou, tito vojevůdci se totiž nejednou potýkali s Řeky či Alexandrem Makedonským. Z této doby se dochovaly cenné památky v čele s Persepolí, centrem tehdejší největší říše světa. Do starověku sahají i kořeny zoroastrismu, perského náboženství, jež bylo cenným inspiračním zdrojem i pro křesťanství a islám. A o jeho ústředním prorokovi Zarathustrovi jste taky jistě slyšeli.
A fun fact na závěr. Kolem pátého století našeho letopočtu se podařilo vybudovat systém studní, který s malými úpravami funguje dodnes. Tehdejší „inženýři“ dokázali vykopat hluboké studně a podzemními tunely je vzájemně propojit na vzdálenosti desítek kilometrů. A to bez použití moderní techniky. Příznivci konspiračních teorií by za tím jistě mohli vidět mimozemšťany, já se spokojím s tvrzením, že perská civilizace před nástupem islámu byla jednou z nejrozvinutějších na světě.
Jak je vidět, v Íránu si na své přijde téměř každý. Historické zajímavosti, životem tepající města i harmonická příroda. Naleznete tu vše, navíc zprostředkované milými a přátelskými lidmi. Nesnažím se vytvářet uměle růžový obrázek o kontroverzní zemi, pravdou však je, že během dvoutýdenní cesty jsem se nesetkal s žádnou kriminalitou či vyloženě problematickou situací. Tak se nebojte a vyrazte do této krásné země taky!
Text, foto: Mojmír Sedláček
