Co dělá člověk, který je zvyklý být v denním pracovním zápřahu a najednou má nekončící volno?
V podstatě nedělá nic, ale stejně má pořád narvaný kalendář. Zrovna jsem nad tím přemýšlel, jak je to možné, když oficiálně nemám dělat nic?
Tak to zkusíme postupně, ráno vstanete a?
A nejdu do práce, hlavní změna. (smích) Mám teď svůj čas rozdělen do čtyř částí. První je trošku pracovní, založil jsem s kolegy neziskovou organizaci. Zjistil jsem, že teď je zájem o alternativní řešení, že je to sexy téma. To by mě dřív vůbec nenapadlo.
Kolik času tomu věnujete?
Pár hodin týdně.
Ale to je zase tak trochu práce. Zkusme něco z vašeho osobního života.
Do něj bych zařadil ty zbylé věci. Mám teď konečně čas na meditační praxe. Studuji staré texty, rád bych u svého mistra dělal brzy speciální zkoušky.
K vašemu vztahu k buddhismu se ještě dostaneme. Teď zůstaňme u trávení vašeho volna. Co dál vám ho teď naplňuje?
Jsem otec dvou krásných holek, takže i do téhle role jsem se víc obul. I když neříkám, že jsem nějaký geniální otec, snažím se. Nerad bych, aby z nich vyrostly nějaké uličnice.
Tři věci jste vyjmenoval, co je tou čtvrtou?
Ta je asi nejsložitější. Šestnáct let jsem do své práce rval veškerou energii. A teď jsem se najednou zastavil a zjistil, že jsem jako lokomotiva, co za sebou táhla padesát vagonů naložených uhlím. To byly všechny věci, na které jsem během těch let kašlal. Jenže i když já – lokomotiva – stojím, ty vagony jedou dál, dojíždí mě a já to musím vyřešit. Dobré je, že si člověk všechno vyčistí a zamete si před vlastním prahem.
Jak to jde?
Jsem z toho unavený, vyřízený. Chodím kvůli tomu různě po léčitelích.
Pomáhá to?
Ale jo, jen jedna čínská léčitelka mi říká: Pane Malý, dva roky nesmíte pracovat. Normálně mi to zakázala.
Co vy na to?
Že to určitě nejde, že to je dlouho. Nanejvýš rok. Být doma a nic nedělat, to není můj styl.
Tak jak dlouhou pauzu plánujete?
Vidím to tak do léta, to se dám dohromady a pak se zase do něčeho pustím.
Libor Malý
V roce 1995 začal pracovat na založení serveru Jobs.cz, který lidem zprostředkovává práci. Oficiální založení serveru je datováno na březen 1996. Po šestnácti letech své dítě, jak Jobs.cz nazývá, prodal. Nyní si „užívá“ nicnedělání. Věnuje se buddhismu, své rodině a nově založené neziskové organizaci.
Dlouho se spekulovalo, kdy Jobs.cz prodáte. Nakonec k tomu došlo teď. Proč tak pozdě? Nebo to bylo brzy?
Hodně lidí se mě ptalo, ať to byli bankéři, nebo makléři, kdy prodám. Já říkal, až to přijde, tak to přijde. Oni nechápali, jak to poznám.
A jak jste to poznal?
Když se člověk zamiluje, řeší to? Ne, hned je to jasný. Jednoduchá odpověď.
A tak to prostě přišlo.
Přesně. Šestnáct let jsem říkal ne, a teď najednou jo. To nebylo vědomé rozhodnutí, přišlo to samo.
Měl jste pocit, že už jste odevzdal firmě všechno?
Tak nějak. Věděl jsem, že mám hotovo, že můžu jít. Zjistil jsem totiž, že vše, co jsem měl na začátku v plánu, svou vizi, že je vše hotové.
Říkáte, že to přišlo samo, ale nějaké rozhodování to jistě bylo. Jak těžké?
Usnadnil mi to pocit, že když to neprodám teď, tak to zničím. Už to bylo dlouho, všeho, co jsem chtěl, jsem dosáhl. Ale jasně, bylo to těžké rozhodování.
V čem nejvíce?
Že dáte někomu do ruky své dítě a on vám ho pokazí, třeba i zničí.
Jak se tomu dá předejít?
Děláte to po kouscích. Dáte mu část, kterou když zkazí, tak se nic nestane. A takhle pokračujete dál, až zjistíte, že nikomu nemusíte radit a na nikoho nemusíte dohlížet.
Hovoříme tu o vašem dítěti, o Jobs.cz. V čem vůbec spočíval jejich úspěch?
Dobrá strategie, to je to hlavní. Strašně let jsem přemýšlel, jak to udělat, aby to šlo, aby nám to vyšlo. Tehdy neexistoval žádný trh, stačilo, aby si nás všimly velké personálky, a ty by nás zamáčkly jako nic. To byla jedna věc.
A další?
Třeba když se na portálu Seznam zakládala Sprace.cz. Tehdy jsme připravovali své zaměstnance na ten nejhorší scénář, že nás tahle konkurence zničí. Když jsem jim to řekl, strnuli hrůzou. Řekl jsem, že kdo nevěří, tak ať jde, že to nezvládneme, pokud nebudeme všichni zajedno. Jeden vstal, ale neodešel. Nakonec zůstali všichni a my to zvládli. Nástup Sprace.cz na Seznamu pro nás neznamenal žádný propad. Bylo to i proto, že jsme byli připraveni na to nejhorší.
Jak se ta strategie vymýšlela?
Ona nebyla jen jedna, byly jich spousty. Pořád se měnily. My jsme v podstatě tvořili trh, ale on se nám pod rukama měnil, a tak jsme na to neustále museli reagovat.
Pojďme teď úplně na začátek, jak Jobs.cz začaly?
Na jejich začátku byla půjčka mého táty.
Kolik to bylo?
Deset tisíc korun. Neměl jsem žádné velké náklady. Koupil jsem si jen paměť do počítače a síťovku.
To stačilo?
Byla tu ještě jedna věc, klíčová věc. Štěstí. Bez něj se nedá uspět a přitom se nedá ovlivnit.
Jak pomohlo vám?
Pod mým bytem sídlila firma, která se zabývala připojením na internet. Půjčil jsem si vrtačku a vyvrtal díru do podlahy. Pak jsem dolů spustil kabel a zakřičel, ať mi ho tam připojí. No a najednou jsem měl internet přímo na stole. Přes den jsem normálně pracoval a po večerech si programoval.
Vznik Jobs.cz je oficiálně zapsán na březen 1996. Vy jste ale už dříve říkal, že to bylo dřív. Kdy tedy?
Asi o tři měsíce dříve, tedy někdy v lednu toho roku.
A kdy přišla vaše první myšlenka, že něco podobného vznikne?
Pár let už jsem ji v hlavě měl, ale nebyla na to dobrá technika, ta přišla až s internetem. Realizovat jsem to začal v prosinci 1995, přes Vánoce na tom zapracoval a od ledna začaly Jobs.cz fungovat.
Bylo složité v té době získat internetovou doménu?
No, to taky bylo něco. (smích) Tehdy jsem šel za nějakým docentem, který to měl na starosti. Nejdřív si myslel, že si jdu pro zápočet. Když jsem mu vysvětlil, že chci zaregistrovat Jobs.cz, tak nevěděl, jak na to.
Vždyť to měl mít na starost.
Právě, ale on zkrátka nevěděl. Asi jsem byl první, kdo za ním s něčím podobným byl. Nakonec po pár návštěvách mi tu doménu dal, ale nejdříve jen na zkušební dobu tří měsíců, během které se chtěl přesvědčit, zda tam nebudu dělat něco nekalého. Proto ta oficiální registrace až v březnu, a ne v lednu.
Víme, jak to začalo s Jobsy i jak to skončilo. Ještě jste nám ale nevyprávěl o vaší velké vášni, buddhismu. Jak jste se dostal k němu?
Úplně původní náhoda, která je potřeba ke všemu, přišla ještě na škole. Měl jsem spolužáka, který se dal na křesťanství, hrozně obhajoval Boha. Občas v hospodě po pár pivech jsme vášnivě debatovali a já se pořád snažil pochopit, co to ten Bůh je. Přišli jsme na to, že je to vlastně nic, protože jen nic může být absolutním dobrem a nikdo nemůže říct: Ne, to se mi nelíbí.
A přes tahle povídání jste došel k buddhismu?
Po letech se mi dostala do ruky kniha, která hovořila právě o té prázdnotě, o tom nic. Ta mě k buddhismu dovedla.
Richard Valoušek
Autor je redaktorem MF DNES
Foto: Jana Schrammová
