Den 3. – Slovinské celebrity
Proteus neboli macarát jeskynní. Endemická obojživelná slizká potvůrka, v plyšovém provedení ale vlastně docela roztomilá. Jsou všude, namalovaní, nalepení, keramičtí. A samozřejmě hlavně živí.
Dopoledne vyrážíme do jeskyní Pivka, Črna a Postojna. Po velkém množství schodů sestupujeme k ponorné řece Pivka, která protéká komplexem krasových jeskyň. Uvnitř je konstantní chládek, svižnou chůzí se ale člověk zahřeje. Po sto osmdesáté se učím, odkud kam rostou stalagmity a stalaktity, poprvé v životě si na ně můžu dokonce i sáhnout (se svolením pana průvodce). Ani tato cimrmanovská pomůcka ovšem nezabrání, abych směry růstu po chvíli opět zapomněla.
Jeskyně Postojna v sobě skrývá celý malý svět. Je tu vláček, který turisty sveze velký kus cesty a proveze je bezprostředně kolem celých krápníkových stěn a sálů, je tu i podzemní obchod se suvenýry nebo pošta. Ve zdejších obřích síních se hrála basketbalová exhibice, odehrálo se tu několik operních koncertů a pár desetiletí zpátky se tu dokonce i plesalo. Jeskyně je celá bezbariérová, což se jen tak nevidí. Vlastně se to nevidí vůbec, je to unikát.
Turisty ale stejně jako úchvatnou krápníkovou podívanou zajímají ti zmiňovaní macaráti. Přezdívá se jim mimo jiné i lidské rybičky. Dožívají se totiž podobně jako lidé i sta let. V současnosti se v Postojne líhnou malí macaráti, což je opravdu obrovský úspěch – trvalo to třicet dlouhých roků. Zprávy o vylíhnutí prvního a druhého macarátka se dostala třeba i do americké CNN.
Vedle macarátů jsou slovinskými zvířecími celebritami i majestátní lipicáni. Krásní převážně bílí koně, kteří táhnou kočáry na několika evropských královských dvorech. Důstojnou a takřka jedinou konkurencí mohou lipicánům být čeští starokladrubští koně. Historie obou plemen je podobně košatá a hlavně dlouhá.
V hřebčíně v Lipici, což je naše další zastávka, vidíme nejprve slavnou drezuru místních běloušů, následně jsme usazeni do otevřených vozů a jede se na projížďku po zdejších rozsáhlých latifundiích. Je krásně a je tu docela dost lidí. Sezóna začíná.
Večer máme na programu degustaci slovinských vín ve sklípku Vinakras. Byl to večer veselý. Slovinská vína jsou výborná, pěstují se tu hlavně červené odrůdy, v Mariboru dokonce roste nejstarší plodící vinná réva na světě, stará asi 450 let.
Den 4. – Z hory se ozývá zlověstné dunění
Pamatujete, jak jsme druhého dne našeho slovinského dobrodružství stáli naproti Triglavu, kolem nás byli lyžaři a hlavně nějaké tři metry sněhu? No tak dnešní dopoledne trávíme u moře na písčité pláži se zmrzlinou v ruce. V tom je právě Slovinsko kouzelné, všude máte blízko, ke každému druhu turistiky.
Je fér přiznat, že Slovinsko má celkem asi 47 kilometrů pobřeží a písečných pláží jen pár kilometrů. Přesto to je zážitek. Vypadá to tu trochu jako v Itálii (přes kterou asi čtyři minuty jedeme), normální přímořské městečko. Navštěvujeme městečka Portorož a Piran, nasáváme slaný vzduch a někteří – no dobře, tak asi jenom já – hledáme mušle. Moře je tedy, pravda, ještě docela studené, ale je to prostě moře.
Od moře míříme do další jeskyně, do jeskyně Škocjan. Opět jde o krasovou jeskyni, ale krápníky tu jsou krásné jinak než v případě jeskyně Postojna. Největší zážitek je asi procházka nad sto padesáti metrovou propastí, na jejíž dno vidíte jen občas. Jen slyšíte zlověstné hučení a dunění vody. Myslím, že prozkoumávat tuhle jeskyni jen s loučemi a lanovými žebříky, což bylo jediné vybavení, které měli jeskyňáři před nějakými sty lety k dispozici, muselo být docela velké dobrodružství.
Po konci zhruba dvouhodinové prohlídky ještě míříme na vyhlídku, odkud vidíme ústí podzemní řeky, která jeskyně vyhloubila. Krásná podívaná.
Z jeskyní a z vyhlídky míříme do Lublaně. Na večeři v Soba 102 se totálně přežereme (s prominutím, jinak se to ale prostě popsat nedá). Večerní procházka je ale moc hezký nápad a vynechat by ji neměl nikdo. Lublaň je po setmění kouzelná.
Den 5. – Plečnik, kam se podíváš
Zelené město 2016, tak zní titul Lublaně. A opravdu, hodně místních i turistů se tu pohybuje na kole, místní infocentrum pořádá i komentované prohlídky města na kolech. Do centra nesmí auta, takže projížďka je to poměrně pohodová. Taky ji absolvujeme. Každá zastávka má co do činění s architektem Jožem Plečnikem, lublaňským rodákem. To je ten, který vytvořil slavný kostel na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad.
Ve slovinském hlavním městě navrhl kostely, mosty i tržnici, je tak nějak všudypřítomný. Procházíme několika trhy, zeleninovými i blešími, vyjíždíme lanovkou na hrad (kde i obědváme) a celkově se v krásném městě, kde je všude blízko, veselíme.
Návštěvu Lublaně završíme prohlídkou hostelu Celica. Ubytování, které vzniklo přebudováním starých vojenských kasáren. Každý z pokojů si vzal do parády jiný umělec, takže design vybavení i maleb na stěnách je v každé bývalé cele jiný. Je to tu celé takové punkové, ale přespání musí být velký zážitek.
Překvapuje mě, kolik lidí umí dobře až perfektně anglicky. Nejsou to jenom všichni naši průvodci (u nichž mě míra dokonalosti angličtiny i přes jejich profesi příjemně překvapuje), ale i prodavači v obchodech v malých městech i lublaňských stáncích na nábřeží řeky Sávy.
Též mě překvapuje, kde všude se dá připojit na internet přes stabilní wi-fi síť. Kromě jeskyní to šlo snad všude. Však víte, je potřeba kontrolovat… maily.
Náš výlet na Slovinsko přináší ještě jedno poznání – mají tu totiž EET, tedy elektronická evidence tržeb, která zřejmě nemine ani země České. Účtenku s kódem jsem tedy dostala i za jednu známku kupovanou na recepci hotelu nebo za lahev neperlivé vody koupené na trhu. Bude to legrace.
Užitečné informace o Slovinsku najdete na webu www.slovenia.info
Text: Nela Vejvodová
Foto: Nela Vejvodová, slovenia.info
