Na slovinské ambasádě nás, pozvané novináře, přivítali snídaní. Na sýry a zvěřinový salám, švestkovou marmeládu a další dobroty slovinské provenience nám svítil velký křišťálový lustr. Leon Marc, slovinský velvyslanec u nás, je sympaťák. Třeba se nezdráhal snést těžké kufry něžnější části výpravy po dlouhých a točitých schodech na chodník k autu. A pak už jsme jeli.
Den 1. – Snad nebudeme spát ve stanu
Cesta autem z Prahy (přes Linz, takže na mapě prakticky kolmo dolů) trvala nějakých sedm hodin. Naše první slovinská zastávka byl Bled. To možná znáte, velké jezero s ostrůvkem, na kterém stojí malebný bílý kostelíček. Jedna z ikon Slovinska.
V podvečerním slunci šplháme na hrad, který ční na skále nad jezerem Výhled je opravdu působivý, za zády máme špičaté zasněžené vrcholky Julských Alp, pod námi se rozkládá temně modré ledovcové jezero a vidíme i obrovskou vilu, kterou si nechal postavit a vysokými zdmi obehnat soudruh Tito jako jedno ze svých letních sídel.
Po prohlídce hradu nás čeká večeře v hradní restauraci, cestou se ale ještě zastavujeme v malé dílně, kterou téměř z poloviny zabírá originální Gutenbergův tiskařský lis – tady si můžete na ruční papír sami vytisknout krátký vzkaz nebo třeba obligátní kartičku „Byl jsem tady!“.
Při večeři samozřejmě přijde na přetřes i následné ubytování, jelikož to pro nás má být překvapení. Budeme a nebudeme bydlet v kempu. „Kemp“ je docela kritická informace. To se jako myslí stany? Hmyzáci, chlad od země a vlhké boty? Nevím, jak ostatní, ale mě trochu zachvátila panika. Nejsem cimprlich, ale přece jenom – byla půlka dubna a kousek nad námi byly zasněžené alpské vrcholky… Jo a orli. Na skalách mají svá hnízda.
Panika měla ale krátkého trvání. V kempu Sava jsme sice přespávali, nicméně v útulných chatičkách s vlastní koupelnou, ručníky a župany. A to nejlepší – každé dvě chatičky pro sebe měli jednu káď s horkou vodou, kde se přitápí dřevem a kde si můžete hovět, i když je venku pod nulou a všude kolem je sníh. Téměř jsme se tu první slovinskou noc rozmočili a spalo se nám pak jedna báseň. Plavky s sebou, i když by mrzlo, až praštilo!
Den 2. – Biatlon a psychedelická temnota
Ráno na zápraží chatičky leží piknikový koš se snídaní a dopolední svačinou.
Vyrážíme směr Vintgar. Krásná příroda, tyrkysová voda, vysoké skály. Asi dva kilometry dlouhou soutěskou vedou dřevěné chodníky, jen pár metrů nad bouřící hladinou řeky Radovny. Občas je velká voda smete. V klidnějších zákrutech řeky plavou pstruží miminka, ze skal na nás kape a občas není slyšet vlastního slova, voda nás přeřve. Někdy je těžké vyhnout se na asi metr širokých lávkách protijdoucím turistům. A to máme ještě štěstí, soutěska bývá pro veřejnost otevřená až později na jaře – my ovšem máme speciální povolení, takže se tu procházet můžeme (troufám si ale tvrdit, že ostatní turisté sem podle pronikli pod závorou na začátku cesty). V létě si ty manévry nedovedu dost dobře představit.
Další naší zastávkou je Pokljuka – biatlonové středisko, kde se jedou závody světového poháru. Všude je sníh, i když místy už mizí. Procházíme se po střelnici a jako suvenýr bereme malé prázdné nábojnice. Legenda, se kterou je pak doma předávám, je chytlavá. Tady totiž střílela naše Gabča Soukalová!
Spěcháme dál za dalším dobrodružstvím, na chvíli si ale prostě vymíníme zastávku v lese, který mimochodem v první polovině minulého století nechal vysázet náš krajan. Stromy vyrostly z českých semen, jako náhrada za jiný, kvůli výrobě ocele vykácený les.
Zastavujeme kvůli hustému porostu modrých a bílých krokusů. Jsou všude a je to nádhera. Jen tak, mezi vysokými smrky, na loukách, prostě opravdu všude. Zastávka nás stojí pár drahocenných minut (stíháme loď!) a do údolí se tedy spouštíme svižně.
Krajina je moc krásná, až kýčovitá, čekám, odkud na mě vykoukne strakatá kráva se zvoncem na krku. Záhy ale krávu přestávám vyhlížet a zavírám oči, jelikož klikaté horské serpentiny nedělají mému žaludku úplně dobře. Špatně je ale větší části výpravy, takže cimprlich prostě nejsem!
Loď jsme stihli, a tak se brzo ocitáme uprostřed Bohinjského jezera. Upřímně, už mi docházejí slova popisu. Průzračná voda a nad námi zasněžené špičky. Nádhera. Loď klouže po hladině téměř neslyšně. Je na elektřinu, protože jezero je přísně chráněné a naftě se musí veškerá plavidla vyhnout obloukem.
Jezero záhy vidíme i z více jak kilometrové výšky. Vyjeli jsme lanovkou na ty zasněžené špičky a najednou jsou kolem místy klidně tři metry sněhu a lidi s lyžemi a snowboardy. A strašně fouká. Obléknout se na podobný celodenní výlet je docela oříšek.
Víte, co je na slovinské vlajce? Jejich nejvyšší hora, Triglav. Stojíme naproti (tedy přes údolí s Bohinjským jezerem) trojici nejvyšších vrcholků. Já mám ale blbou karmu, takže kdykoliv chci Triglav vyfotit, jdou přes něj mraky nebo je naopak přímo za ním sluníčko. Nevadí, je na každém pohledu.
Po vydatném obědě vyrážíme stíhat autovlak, který nás má přiblížit cíli naší dnešní cesty. Na nádraží nás a další tři auta seřadí a postupně zajistí na speciálním vagónu vlaku. Směr Most na Soči. Když vlak vyjede, je to divné. Jste v autě, ale auto nejede. Dopředu se pohybuje vlak. Ještě horší to je ale v tunelu. Představte si to: jste v absolutní tmě, cítíte, jak se pohybujete se kupředu, ale víte, že auto prostě nejede. V tunelu pobudeme deset minut a mně začíná trochu šplouchat na maják. Tma naštěstí přestává být zhruba v půlce absolutní, jelikož auta začínají z dlouhé chvíle blikat a troubit.
Z Mostu na Soči se přesouváme na večer do Postojne, tentokrát bydlíme v Apartmans Proteus. Kdo nebo co je „proteus“ vysvětlím záhy. Do postele jdu nacpaná, utahaná a natěšená na další den.
... pokračování příště :)
Text, Foto: Nela Vejvodová
