PROTI: Souboj s fotbalisty už jsem vzdala
Nemám ráda fotbal. Nebaví mě a nerozumím tomu, jak ta hra může někoho zaujmout. Spory sparťanů a slávistů, o tom, kdo je lepší nebo která Bohemka je ta „opravdová“ jdou úplně mimo mě. To, že se Češi nedostali na mistorvství světa, je mi taky úplně jedno. Ale to neznamená, že se hře, kde se dvaadvacet multimilionářů honí po trávníku za míčem, úplně vyhnu.
Mám doma totiž fotbalistu. Moje snaha ochočit ho antisportovní výchovou na něj bohužel neplatí. A tak místo hádek o uklízení u nás probíhají slovní přestřelky na téma – šest sportovních kanálů ti jako nestačí?! Už mě nechávají chladnou i věty typu: „Počkej chvilku, tenhle zákrok prosté MUSÍM vidět“ nebo „Jenom rychle problikám kanály, jestli neni někde něco zajímavýho.“ A po tom, proč v úterý a ve středu večer prostě nemůže nikam jít společně, už dávno nepátrám (dávají přeci Ligu mistrů). Stále jsem si však nezvykla na to, že musím soupeřit o jeho pozornost s penaltou nebo rohem (proti gólu už jsem to vzdala) a když náhodou někde skončíme dřív a já se teším domů s vidinou romantického večera, jeho hlavu zabírá jediná myšlenka – super, aspoň stihnem druhej poločas. A po jeho otázce: „A tobě nikdy fotbal neudělal radost?“ jsem jednou dostala záchvat smíchu. U nás v rodině je to asi dědičné, a tak zatímco mužská část rodiny vždycky okupovala zelenou obrazovku, oblíbená hláška mojí prababičky byla: „A stejně tam nejvíc běhá ten v tom pruhovanym.“
Míša Raková
PRO: Fotbalu rozumím…víc než koza náklaďáku
Fotbal mám ráda. Teď zrovna jsem psala článek o tom, že nejvíc adeptů na rakovinu tlustého střeva je mezi fotbalovými fanoušky. Tím myslím strejdy, jejichž jediná fyzická aktivita spočívá v sobotním nebo nedělním vybatolení se na stadion, kde si koupí zčernalou klobásu a pár piv.
Mezi nimi je mi fajn.
Když svítí slunko a já spolu s tlustými strejdy a pivem v ruce usedám na umělohmotné sedačky, všichni jsme v přijemném napětí - boj kluci odvedou za nás. A pak hlásí sestavu a šeptáme si: " Tenhle bude hrát v obraně? No tak to bude tragédie." Kluci vbíhají na hřiště, tleská se a i já, normálně extrémně stydlivý člověk, křičím. A skáču, když padne ta správná branka.
Fotbalový stadion je snad jediné místo na světě, kde jsou na pánských záchodech delší fronty než na dámských. Nedávno jsem se v Kladně, kde jsem to moc neznala, ptala spolufanouška, jakým směrem jsou záchody. Ukázal a pak se zamračil: "Ale nevím, jestli jsou tam i holčičí. Nikdy jsem tam holku neviděl."
Holky chodící do kotle jsou prý divné. Buď příliš klučičí anebo trapné. Ano, znám z našeho kotle paní, která zabere dvě sedačky, ale hlas má jako zvon a je nenahraditelná. Chlapská není (má sakra bujné tvary) a trapná už vůbec. Rozumí pravidlům a ví moc dobře (jako my všichni), kdy to rozhodčí píská úplně blbě.
Kdysi mi kamarád řekl, že kluci se bojí holky, která umí zpaměti definici ofsajdu. Jiný kamarád ale povídal, že teprve poté, co pochopil ofsajd, začal pro něj mít fotbal kouzlo.
Jak z toho ven? Zůstává holka, která rozumí fotbalu, mimo hru?
Lucie Frydecká
