Čím by se živil Petr Bříza, když by nebyl hokejovým brankářem?
Nejspíše bych se stal učitelem, alespoň mě k tomu předurčovala má studia. Jak bylo ale za režimu zvykem, hodně lidí své obory po letech změnilo, asi bych byl taky ten případ.
Proč, učitelství vás nebavilo?
To ne, bylo fajn, ale já byl neposedný, určitě bych zkusil i něco jiného.
Byl hokej vaší vášní od dětství?
Vždy jsem se cpal do brány, to mi zůstalo. Začátky byly ale spíše fotbalové. Chodili jsme si kopat s bráchou. Ten mi půjčoval rukavice, ale protože mi byly strašně velké, docpával jsem si konečky prstů. Mělo to jednu velkou výhodu, dosáhl jsem na břevno.
Prožíval jste takové to idylické dětství a dováděl s kamarády denně za barákem?
Jasně, míč, hokejka, brusle, to bylo naše. Tehdy na volné chvíle nebyl počítač, ale hřiště plné kamarádů.
Říká se, že nejlepší sportovci byli v dětství raubíři, neměli daleko k ráně. Jaký jste byl vy?
Musím říct, že se řadím spíše k těm vzornějším. Neměl jsem problém s kázní ani se známkami. Tím ale nechci říct, že bych nezažil klasický studentský život. Pivo mi chutnalo a s kamarády jsme se taky uměli dobře pobavit (smích).
Je těžké se rozhodnout mezi vrcholovým sportem a životem studenta plným zážitků?
Klíčový je věk mezi 13 a 16 lety, kdy mladé kluky láká hospoda, kamarádi, různé zájezdy se školou. Není to snadné rozhodnutí, ale pro úspěch se musí něco obětovat. Já nikdy na žádném pořádném zájezdu se školou nebyl, ani na lyžáku, to se prostě nedalo stíhat.
Na druhou stranu se říká, že sport formuje charakter. Cítíte to na sobě?
Každý sportovec, který prošel výchovou v kolektivu, má za sebou obrovskou školu života. Sport bolí. Jeden den zažijete porážku, ale druhý den musíte vstát a zkusit to znovu. Myslím, že je to ideální příprava do života.
Pomáhá Vám i při profesní kariéře?
Určitě a myslím, že to tak mají všichni. Už jen to, že má člověk v životopise nějaký sport, mu výrazně pomůže k vysněnému místu. Vrcholní manažeři často přišli ze sportovního prostředí a hledají k sobě podobné typy.
Hokej patří k nejdražším sportům vůbec. Je těžké motivovat rodiče, aby své dítě dali právě na něj?
Hodně těžké a řekl bych, že stále těžší a těžší. Florbal, fotbal, to jsou sporty, kde jsou investice oproti hokeji minimální. Navíc je časově náročný a skloubit ho na vrcholové úrovni se školou je téměř nadlidský úkol.
Vy jste ale zářný příklad, že to jde. Máte za sebou hvězdnou kariéru a vystudovanou vysokou školu.
Jenže já ji studoval 11 let (smích). Není to legrace. Musíte najít zlatou střední cestu, abyste nešidili ani školu, ani hokej.
Kladete na studijní výsledky mladých hráčů velký důraz?
Tato otázka se naštěstí v posledních letech hodně zlepšila. Skandinávské země nám jdou vzorem. Dnes už je běžné, že když má hráč mizerné školní výsledky, není nominovaný k zápasu.
Jak se k tomu staví rodiče?
I jejich postoj se za poslední dobu zlepšil. V 90. letech, kdy nastal boom českých hráčů v NHL, viděly maminky své syny s miliony v kapse a školu nechávaly být, nekladly na ni důraz a ani po nás to nechtěly. Teď už ale rychle střízlivý, což je důležité. Sport a studium musí jít ruku v ruce.
Hokejistů vysokoškoláků je jen hrstka. Je šance, že se to změní?
Ve vrcholovém hokeji asi ne, přeci jen 52 extraligových zápasů za rok a denně tréninky, to je velká porce. Pokud je hráč úspěšný, hraje za reprezentaci a to mu ke studiu téměř zavírá dveře. Je ale skvělé, že vznikají projekty jako „Hokejová bitva“, která ukazuje, že hokej nemusí být zábava jen na nejvyšší úrovni.
Těšíte se na Hokejovou bitvu?
Jasně, je to parádní podívaná. Tato akce ukazuje, jak hokej umí být krásný sport, jak stmeluje lidi. Vezměte si, že tam proti sobě bojují všechny pražské elitní univerzity, to už něco znamená. Na jednom stadionu se sejde několik stovek studentů různých zaměření a baví se hokejem.
Výborná reklama, že?
Přesně tak, navíc další sféra sportovního světa, vysokoškoláci. Občas mi přijde, že jsou tak trošku stranou pozornosti, přitom se aktivně zapojují do sportovního života, pořádají vlastní soutěže, turnaje, žijí sportem. Rád bych se zaměřil i na jejich aktivity a podpořil je.
Když jsme u té reklamy pro hokej, tou bude i jarní Mistrovství světa, které se bude konat v Praze a Ostravě. Je to pro Vás další významný milník?
Všichni, kdo se kolem toho motáme, to vnímáme jako velkou šanci posunout tento sport u nás o kus dál. Bohužel v Česku je všechno spojené s úspěchem, když přijde, všichni jsme najednou obrovští fandové a našinci. Škoda, že ten boom nemůže přijít už před tím, ale až potom a velmi krátkodobě.
Vy také stojíte za kandidaturou Prahy na Evropské hlavní město sportu. Nyní se rozhoduje už jen mezi námi a italským Palermem. Co by tento titul pro Pražany znamenal?
Nerad bych, aby to byl nějaký výstřel do prázdna, rok tady všichni šíleli, pořádali jednu akci za akcí a pak nic. Já osobně tento titul beru jako pádný argument otevřít diskuzi o financování sportu, o jeho struktuře a zdravém vývoji. Díky němu se nám do ruky dostane silná zbraň, díky které budeme moc bojovat za zájmy pražských sportovišť.
Je něco, co vám v Praze po sportovní stránce vyloženě chybí?
Cyklostezky, ty jsou u nás v katastrofálním stavu. Přitom stačí zajet pro inspiraci do nedalekého Berlína, kde městem vedou stovky kilometrů krásně upravených stezek. Výborným odrazovým můstkem pro nás může být park Ladronka, který je ideálním místem pro celodenní zábavu. Najdete tam desítky různých vyžití pro celou rodinu.
Text: Richard Valoušek
Foto: Aki Votrubová
