„Na Nový Zéland jsme se s Jirkou vydali po skončení školy, v září roku 2011. Moc jsme si po studiích přáli odjet někam do zahraničí, takže jsme si hned po červnových promocích koupili letenky, užili si doma krásné prázdniny a v září odletěli. Ve výběru země rozhodl jazyk, snadnost získat pracovní povolení a poměrně velká šance najít si práci. Na Zéland jsme dorazili sice do posledních zimních dnů, zato ale akorát do zahájení mistrovství světa v rugby, kterým Zéland, jak známo, žije.
Mysleli jsme si, že bychom si mohli najít práci v rugby poblázněném Aucklandu. Turistů tu sice bylo spousty, ale nabídka práce v souvislosti s šampionátem žádná a beznadějně vypadalo také hledání místa v obchodech a restauracích. Jirkovi se povedlo jednu noc umývat nádobí v místní pizzerii, ale za tak hrozných podmínek, že jedna šichta stačila. Mně se ozval pán s nabídkou mytí lodí a teď v květnu, po roce a půl, mi na email přišla první nabídka volného místa v Burger Kingu.
Začali jsme tedy na internetu hledat práci i v ostatních koutech země a narazili jsme přitom na nabídku zaměstnání u „kolotočářů“. Konkrétně u největšího zábavního parku Mahons Ammusements s více než padesátiletou tradicí. Práci jsme si domlouvali přímo s majitelem, panem Johnem Mahonem, který se právě chystal vydat s atrakcemi na novou sezonu - od září do dubna projíždí celý severní ostrov a účastní se všech místních událostí, oslav, karnevalů a především pak A&P show (Agricultural and Pastoral Show), které se postupně konají ve většině měst severního ostrova.
Ještě v Aucklandu jsme si, asi jako všichni Češi, koupili auto se spací úpravou a jako správní „backpackeři“ jsme se vydali na naši první show. Ty trvaly většinou 2 až 4 dny, zbytek týdne jsme měli na cestování a dojetí na místo další práce. Bydleli jsme přitom v naší Emče (Toyota Estima Emina), na show jsme se pak přidali k ostatním pracovníkům, kteří vlastnili moderní karavany a za atrakcemi si vždy postavili svoje osídlení. (Od postavených atrakcí jsme si natáhli k autu kabel s elektřinou, na jejich zadních stranách se výborně sušilo vyprané prádlo.) Zázemí většiny zemědělských show bylo jinak bídné, především sprchy ve stájích. To jsme vždy trnuli, co nás tam zase čeká.
Většinou jsme dorazili už na postavenou show, postupně se Jirka dostal i k jejich sestavování a rozebírání, tam ale nebylo moc práce pro mě. Show začínala ráno kolem 9. hodiny a končila mezi 15 – 16 hodinami. Záleželo na návštěvnosti a také na počasí. (Zélanďané jsou sice na déšť zvyklý, ale jezdit na zmoklých atrakcích se jim moc nechtělo.) Po skončení posledního dne jsme pak pomáhali s úklidem kantýn a rozebíráním atrakcí, takže jsme pracovali často až do noci.
V průběhu této brigády jsme si oba vyzkoušeli různé práce. Začali jsme ve stánku se sladkostmi, kde jsme prodávali popcorn, donuty, jablka v lízátku, wafle a zmrzliny. Jirka dostal hned na první show na starost vlastní stánek s cukrovou vatou, který časem rozšířil i o prodej ledové tříště. Já jsem se postupně usadila v ticket boxu, kde jsem prodávala lístky na atrakce. Všichni návštěvníci si museli před návštěvou atrakce koupit kuponky. Jirka pak hodně pomáhal v kantýnách se slaným jídlem, smažil hotdogy na špejli, sendviče, klobásy nebo hranolky. Občas jsme i měli na starosti nějakou atrakci, vybírali jsme kupónky a hlídali děti na skákacích hradech nebo velkých skluzavkách. Jirka jednou dostal na starost přes padesát let starou, lehce zrezivělou mašinku, kam posazoval malé děti a pouštěl je po mini železnici.
Práce na show byly výborné, poznali jsme důkladně celý Severní ostrov a dostali jsme se díky tomu i do míst, kam by nás jinak nenapadlo zajet. Zajímavá místa nám poradil také pan majitel a skvělí kolegové od show. Mohli jsme si zadarmo po práci vyzkoušet všechny atrakce a prolézt výše zmiňované A&P show, kde se závodilo v jezdectví, vystavovala hospodářská zvířata, soutěžilo v disciplínách jako je stříhání ovcí, házení nebo řezání špalků dřeva, jízda na praseti anebo se zde také volila nejhezčí kráva.
Jak jsem říkala, lidé tu pracovali skvělí. Buď se jednalo členy rodiny Mahonů, anebo o dlouhodobé zaměstnance. Na každou sezonu si pak John Mahon našel několik brigádníků, nejraději prý Čechy. S námi tam ještě pracovalo několik Němců. U Mahonů jsme zůstali 3 měsíce, poté jsme se přemístili na Jižní ostrov, kam oni se svými atrakcemi nepřejíždí. Pár týdnů jsme tam sbírali třešně, ale kvůli velkým dešťům bylo brzo po úrodě. Procestovali jsme tedy jižní část země a v březnu jsme se zase na pár show přidali ke „kolotočářům“.
I tady, na konci světa, platí, že nejtěžší práce je ta s lidmi. Namátkou tedy několik postřehů o místních obyvatelích, Kiwácích:
Všichni mají platební karty, včetně malých dětí, dospělí jich pak vlastní několik. Chtělo to trpělivost naťukat jim několikrát částku do terminálu, když se nemohli strefit do správného pinu nebo najít účet s kladným zůstatkem. Až na výjimky byli jako zákazníci milí a usměvaví, od cesty ale nikdo nenechal ani cent. I dospělí často neuměli počítat z hlavy a rozhodně se za to nestyděli. Malí Maorové zase dost často žebrali, ti dospělí neváhali na show utratit poslední dolary z výplaty. Zajímavé také bylo sledovat, jak byli unesení z naší nabídky dát si každý kopeček zmrzliny s jinou příchutí. Hrozně nám za tuto možnost děkovali.
Připravila Jana Samšuková
