Sedíme tu společně v divadle Na Zábradlí, vybral jste si tohle místo speciálně kvůli vaší minulosti, která je s ním spjatá?
To víte, působil jsem tu jako osvětlovač i dramaturg, odstartoval tu svou dráhu, takže svým způsobem je to pro mě hodně nostalgické a při všech těch vzpomínkách, velmi příjemné místo.
Když se zde rozhlédnete, vzpomenete si spíše na tu divadelní scénu nebo listopadovou stávku, kterou jste zde trávili?
To je těžké říct, teď jsme se tu sešli, abychom si připomněli dvacetileté výročí revoluce, a mně to přijde jako včera, co jsme tu během divadelní stávky seděli a svobodně a drze tu debatovali. Dokonce tu byla rovněž má nynější žena Dáša Veškrnová, ale ani jeden jsme nemohli tušit, jak nás osud jednou spojí.
Od té doby uteklo dvacet let, jak se díváte s odstupem času na Sametovou revoluci a jak hodnotíte své vlastní angažování v tehdejších událostech?
Je potřeba říct, že jsme napáchali spousty chyb, ale ještě mnohem většímu množství jsme se vyhnuli. Základní záměr, který jsme si vytyčili, tedy dojít k demokratickému a právnímu státu, se stále uskutečňuje a naplňuje.
Přesto, nemyslíte si, že to jde mnohem obtížněji, než jak porevoluční optimismus sliboval?
Všichni jsme byli optimisté, museli jsme být, ale je pravda, že ty věci jdou složitěji, neustále překonávají různé překážky a nepředvídatelné situace. Ale neřekl bych, že bychom opustili základní ideály. Můžeme si stěžovat, nadávat, ale stěží můžeme říct, že jsme opustili cestu, na kterou jsme rozhodli vydat.
V čem vnímáte tu největší překážku, která stojí v cestě porevolučním ideálům?
Komunismus tu byl poprvé v dějinách lidstva, takže postkomunismus je tu teď rovněž poprvé, proto máme co dočinění s ohromným množstvím spisů. My se teprve učíme s nimi nakládat. Žádná postkomunistická země si nedokázala zcela poradit s různými zákony a dalšími věcmi, které měly po převratu vzniknout nebo se změnit. Ovšem řekl bych, že jsme se s tím vypořádali dobře, po Němcích možná nejlépe.
Vraťme se k samotným listopadovým událostem, cítil jste hned, že 17. listopad by mohl být výjimečným, zlomovým okamžikem?
Všichni jsme cítili, že je cosi ve vzduchu. Věděli jsme, že ta imaginární sněhová koule se dává do pohybu a promění se v lavinu. Cítili jsme to, ale nevěděli jsme, jak ta lavina bude vypadat.
Demonstraci 17. listopadu pořádali studenti, nakonec se však stala celonárodní záležitostí. Byl jste u jejího počátku?
Já jsem ten den odjel z Prahy na naši venkovskou chalupu, protože jsem byl sledovanou osobou a nechtěl jsem na sebe strhávat pozornost. Hrozilo, že kdybych se na demonstraci objevil, ohrozil bych ty studentské snahy. Byla to studentská věc, oni ji vymysleli a já to nemínil nijak zničit.
Takže jste se vůbec nepohyboval kolem událostí, které vyústily v masakr na Národní třídě?
Pouze jsem tam poslal příslušníky své rodiny. Na chalupě v rádiu jsem sledoval, co se děje, a hned jsem začal mít pocit, že to není jen další z příhod, které tomu předcházely, ale že je to skutečně ta sněhová koule, která spustí lavinu.
Skutečně byla pravým důvodem vaší nepřítomnosti snaha nepřekazit plány studentů?
Poznal jsem několik generací studentů a vím, jak jsou hákliví, když jim někdo bere jejich iniciativu. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že jim beru jejich nápad, proto jsem se stáhnul. Přijel jsem až druhý den a začali jsme konat, založili Občanské fórum.
Právě s ním byla spojena vaše pozdější prezidentská kandidatura. Jak jste vnímal kritické hlasy, které s vaší volbou byly spojeny?
Prý jsem toužil po moci a dělal si kampaň, ale ono tomu bylo úplně jinak. Zdráhal jsem se, dokonce mě museli přemlouvat. Občanské fórum spojilo s volbou prezidenta celé své úsilí, mělo to být vyústění našich snah, odmítnutí by znamenalo porážku a to já nechtěl dopustit.
A jak jste vnímal samotnou kampaň, ze které, jak říkáte, měli někteří pocit, že ji děláte sám pro sebe?
Když jsem byl navržen, tak jsem se kampaně účastnil, ale myslím si, že ve vší skromnosti. Dělal jsem jen to, co jsem cítil. Běželo tu o vítězství či prohru celé naší snahy a to mi nemohlo být jedno.
Při hodnocení revolučních události jste mluvil o chybách, kterých se každý dopustil. Je podle vás tou největší stálá existence komunistické strany?
Tato strana, stejně jako ve všech postkomunistických zemích, dostala druhou šanci. Bohužel, u nás ji nevyužila. Možná to bylo i v důsledku nedostatečné společenské a politické energie, že nebyla donucena alespoň ke změně názvu. Jsem z toho často obviňován, ale já nebyl žádným diktátorem.
Československo bylo jako čerstvě propuštěný vězeň
A jak berete její působení v dnešní době?
Je to jakýsi balvan, který leží jako zátěž na tom našem politickém systému, ale určitě to není ten hlavní problém.
V čem věži tedy hlavní problém české politiky?
Nevím, zda ten hlavní, ale jeden z těch klíčových je, že rozhodující funkce dělají starší lidé, ti kteří vyrůstali v pochmurné době normalizace, době opatrnosti a strachu, a to je poznamenalo, stejně jako to poznamenává dnešní politickou scénu.
Jaká z toho vede cesta?
Přes další generace, jinak to nepůjde. Přijde chvíle, kdy nastoupí děti těchto lidí a my nebudeme muset tolik nadávat, protože oni si budou umět vydobýt důvěru demokratickým myšlením. To je má konkrétní naděje do budoucnosti. Myslel jsem si, že to přijde dřív, ale možná je to otázka ještě dalších desetiletí.
Po pádu komunismu jste se postavil do čela státu, jaké byly jeho první krůčky v devadesátých letech?
Já tuhle postkomunistickou etapu přirovnávám k situaci propuštěného z vězení, protože jsem to sám zažil. Ve vězení máte všechno nalinkované, o ničem tak nemusíte rozhodovat. Když v tom žijete léta a pak jste venku, tíží vás svoboda, neustále stojíte před nějakým rozhodnutím. Než ráno vyjdete z bytu, musíme přemýšlet, kdy vstát, co snídat, co si vzít za sebe a takových věcí může být do odchodu z bytu třeba patnáct a z toho člověka rozbolí hlava, to mi věřte.
Skutečně jste vnímal ten společenský přechod tak těžce a složitě?
Pro dnešní mladší generace se to může zdát neuvěřitelné, ale ti lidé byli zvyklí, že za ně všechno rozhodují jiní, od narození po pohřeb, jenže teď se na stará kolena museli postavit před situaci, že celý život zasvětili něčemu, co nemělo smysl, a s tím se velmi špatně vyrovnává.
Co dnešní generace, která už listopadové události nezažila na vlastní kůži, měla by se stále obracet k minulosti a nezapomenout, za co jste bojovali?
Historie je identitou každé země, my musíme vědět, co jsme byli a co jsme dělali včera. Ti, co tu dobovou atmosféru nezažili, mohou mít falešný, zkreslený pohled a mohou i někomu křivdit, proto je důležité nezapomínat na minulost a stále se z ní učit.
Richard Valoušek
