Sedíme spolu v pizzerii. Bude někdo kontrolovat, co si objednáme?
Budu si to muset zapsat a pak to předložit na konci měsíce ke kontrole. Tomu se vyhnout nedá.
A kdo to kontroluje?
V první řadě vychovatelky v dětském domově. Jsou to pro mě v podstatě cizí lidé, proto mě to dost štve.
To musíš skutečně do poslední koruny evidovat své výdaje?
Kdyby jen výdaje, ale i příjmy. Každá brigáda, výpomoc, všechny peníze, co vydělám, ale i utratím, si zapisuji.
Co když se ti ztratí nějaký paragon?
To je pro mě strašný problém, jsem celkem nezodpovědný člověk a teď musím schovávat všechny účty, složenky. Navíc si hlídat různé normy, kolik kdy můžu utratit.
Narazil jsi na další, pro běžné studenty, neuvěřitelnou věc. Prý máš na útratu za jídlo přesně určenou částku.
85 korun denně, a to přesně do koruny. Nemůžu v úterý utratit o pět korun míň a ve středu si dát o to více, to nejde.
Gracián Svačina
Od čtvrté třídy základní školy vyrůstal v dětském domově nedaleko Jihlavy. Díky Nadaci Terezy Maxové dětem to dotáhl až na soukromou Univerzitu Jana Amose Komenského, kde nyní studuje první ročník sociální a masové komunikace. Nadace mu platí v plné výši školné v řádech desítek tisíc korun ročně. Jeho vysokoškolské studium vzbudilo velkou debatu na téma, proč tak mizivě málo dětí z dětských domovů studuje vysoké školy.
Vím, že jsi zvyklý téměř celý život žít v dětském domově. Teď ses dost osamostatnil, ale tohle tě musí ve svobodném studentském životě dost svazovat, ne?
Je jasné, že mě to štve. Neustále musím někomu něco ukazovat, všechno se o mně tak ví. Můj život v podstatě mapují neznámí lidé. Na druhou stranu, nebýt Nadace Terezy Maxové dětem, která mi platí školné na soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského, těžko bych se na vysokou školu podíval. Proto to beru jako daň za mé studium.
Ještě mi pověz, co kapesné?
Tři stovky na měsíc. S tím už si naštěstí můžu dělat, co chci.
Od té doby, co jsi nastoupil na vysokou školu, se v médiích stále více rozebírá malý počet vysokoškoláků z dětských domovů. Spustil jsi velkou debatu. Necítíš na sobě tíhu všech dětí bez rodin, že studuješ za ně všechny?
Já se hrozně snažím, i proto, abych neudělal ostudu. Jeden z důvodů, proč studuju, je, abych pak mohl říct všem těm dětem v dětských domovech: Vidíte, já to zvládl, není to nic, co by nešlo.
Úplně tě vidím, jak s diplomem beseduješ po dětských domovech a vyprávíš o tom, ať to jdou zkusit.
Rád bych byl pro ně tím impulzem, který jim ukáže cestu, která je sice složitější, než kterou si volí nyní, ale o to pak sladší a pro život jednodušší.
Čím to podle tebe je, že drtivá většina dětí mizí hned po osmnáctých narozeninách ze škol do práce?
Chtějí se osamostatnit. Vydělat si peníze na život mimo domov. Tam je od rána do večera přesně daný časový harmonogram, který každému po čase začne lézt na nervy.
Jak sis od něj odvykl ty, když jsi byl zvyklý, že ti neustále někdo organizuje život?
Ze začátku to byl strašný nezvyk. Najednou jsem mohl jít ven kdykoliv a kamkoliv. Občas jsem se podíval na hodinky a jen se pousmál, že je půl šesté a já normálně touto dobou musím být zpět v domově.
Nenasedl jsi rychle na autobus, abys to stihl?
Ne, to ne (smích). Ale když jsem v domově bydlel normálně, tak jsem začal vyšilovat, že jdu o pět minut později a zítra kvůli tomu přijdu o vycházky.
Už jsi řekl, že jedním z důvodů, proč děti z domovů nestudují, je jejich snaha osamostatnit se. Proč podle tebe ale studují ještě v mladistvém věku jen učňáky a školy s nižším vzděláním?
Všechno to začíná u vychovatelek. To ony jim řeknou: Jdi raději tady vedle do vesnice. Je to blíž než do města, škola je jednodušší, nebudeš mít problémy. Děti nemají sílu je odmítnout. A nikdo už neřeší, že jde o učňák pro kuchaře a ve městě by mohli chodit na gymnázium nebo obchodní akademii. Ale jsou i vychovatelky, které děti ve studiu podporují. A před nimi smekám.
Tys šel proti proudu. Byl jsi takový celý život?
Cítil jsem už dřív, že nemám potřebu neustále vychovatelkám na všechno souhlasně kývat. Nebál jsem se říct svůj názor, odporovat, být jiný. Možná to mě dostalo až sem.
Na soukromou Univerzitu Jana Amose Komenského. Jsi v prvním ročníku. Jak ses zabydlel mezi studenty z bohatších rodin?
Občas tam jsou celkem vtipné situace. Například když jsem přijel na seznamovací pobyt. Všichni měli svá auta, jen já dorazil autobusem. První případ, který jim přišel zvláštní.
A další?
Většina z nich má kameru, parádní foťák. Když zjistili, že já nemám ani jedno, nechápali, jak bez toho vůbec můžu žít.
Už jen proto, že každý z nich za školu platí desítky tisíc školného ročně, očekával bych, že mezi tebou a tvými spolužáky bude obrovská sociální propast.
Tohle je hodně zvláštní. Nerad bych to řekl hanlivě, ale je pravda, že se tam setkávám s lidmi, kteří jsou více při penězích. Mají jiné priority, ale do rozhovoru s nimi se i tak vždycky rád pustím.
Připojíš se tedy někdy do debaty o tom, co všechno umí jejich nejnovější notebook?
Snažím se, ale je jasné, že mají jiný způsob uvažování, smysl pro humor a podobně. Se zařazením mezi ně jsem ale problém neměl.
Motivoval tě něčí životní příběh k tomu, aby ses nikdy nevzdal. Třeba nějaký odstrašující případ, kdy sis řekl: Ne, takhle já nedopadnu!?
(chvíli přemýšlí) Do třídy na střední škole se mnou chodila jedna holka. Já ji strašně miloval. Ve druháku otěhotněla s nějakým klukem na diskotéce. Protože jí bylo osmnáct, tak z domova odešla. Dostudovanou však měla pouze základní školu a na krku hromadu starostí. Nevěděla, co se svým životem. Její životní příběh ten můj posunul někam dál. Říkal jsem si, že nic podobného zažívat nechci.
A co příběh tvých rodičů, ten ti utkvěl v paměti jak?
Otec má vychozenou jen zvláštní školu. Strašně kouří a je mu všechno jedno. Pro mě to byl vždycky negativní vzor. Od začátku jsem věděl, že nechci žít jako on. Byl to pro mě velký tahák, abych něčeho dosáhl.
Takže tvůj sen byl hlavně žít jinak? Nezapadnout do stejných kolejí jako lidé kolem tebe?
Určitě. Chtěl jsem zkrátka žít jinak než moji rodiče. Například jsem chtěl být učitelem. I proto mi bylo jasné, že musím studovat, co nejvíce to půjde.
Paradoxně jsi ale ve druhé třídě propadl. A já myslel, že to snad ani nejde.
Já se tomu dneska s odstupem času také hrozně divím.
Z čeho to bylo?
Paradoxně z češtiny, kterou se dnes v podstatě živím.
Nora Fridrichová si tě prý vzala pod ochranná křídla?
Před několika týdny jsem s ní byl v rádiu jako host a ona, když si vyslechla můj životní příběh, nabídla mi, ať přijdu další den do České televize, že mi najde nějakou práci.
A jak to dopadlo?
Psal jsem test a byl přijat do Zpravodajství České televize, kde přepisuji zprávy reportérům. Není to sice zatím nic velkého, ale někde člověk začít musí.
Richard Valoušek
foto: Jana Schrammová
