Co by pankáč Michal Malátný z 80. let říkal na současnou tvorbu kapely Chinaski?
Že je zaprodaná. Měli jsme představu, že všichni, co vystupují v televizi nebo cvičí na spartakiádě, jsou na straně režimu. Brali jsme je jako kolaboranty.
Takže vás naplňovalo jít proti všemu oficiálnímu?
Jít třeba do pěvecký soutěže? To nikdy! V 17 letech bych Chinaski rozhodně nebral, byl bych z nich dost nabroušenej. Mají štěstí, že je jiná doba. (smích)
Na jaké hudbě jste vyrostli?
Nejdříve na heavy metalu a AC/DC. Později jsme objevili pankáče, oholili si hlavy a do školy místo batohu nosili konvici od čaje. Nacpali jsme si do ní tužky a revoltovali vůči všemu.
A co hudební žánr dnešních Chinaski, byl by hodně proti srsti mladému Malátnému?
S ním bych asi takový problém neměl, protože Ondřej Bezru o nás napsal, že jsme hráli pop už v příslovečné garáži. Mydlili jsme sice písně od AC/DC nebo Sex Pistols, ale dělali jsme i normální melodický písničky o lásce.
Vzpomenete si, kde jste si dal svoje první pivo? Předpokládám, že to muselo být na nějakém koncertě.
To je sice pravda, ale překvapivě to nebyl žádný heavymetalový nářez. To tehdy hrála jičínská kapela Doktor Moser, která se nestyděla i v té šílené době zpívat o lásce a ženských. Měla celkem normální styl, nádherný melodie. Ti kluci byli našimi vzory, inspirovali nás úplně ve všem.
Kolik vám bylo let?
Čtrnáct patnáct. Hned jsme si řekli, že tady s nimi musíme do roka hrát.
A povedlo se?
Byl to náš takový první splněný sen, hráli jsme tam dokonce pět vlastních písní. Z toho jedna byla „Punčocháče“, které hrajeme dodnes. Je to už 30 let! To ukazuje, že jsme nikdy nebyli vyhranění pankáči.
Jaké písničky vás konkrétně nejvíce baví?
Takové ty běžné, co mají rádi i lidi kolem a nemají problém si je zahrát na mejdanu nebo u táboráku.
Takže teď čekám, že mi řeknete, že vaše první vystoupení bylo právě na pořádné party.
Vy se smějete, ale je to tak. Hráli jsme na španělky. Seděl tam kamarád a říká: „Hele, to je dobrý, přijeďte k nám zítra do Dobešky na festival.“
Těžko odmítnout, že?
Mysleli jsme si, že se zbláznil, ale jeli jsme tam a užili si naše první pořádné vystoupení. Tak to vlastně celé začalo.
Za úplný zrod kapely se považuje vaše kamarádství ze školní lavice s budoucím bubeníkem Pavlem „Hrochem“ Grohmanem, se kterým jste následně spolupracoval až do jeho tragické smrti.
V šesté třídě nás poprvé v životě napadlo, že založíme kapelu. Slyšeli jsme nahrávku od AC/DC, kterou nám půjčila kamarádka, a měli jsme jasno. Pavel se mě tehdy zeptal, jestli umím na něco hrát. Když jsme zjistili, že to ani jeden neumíme, neodradilo nás to. Vyřezali jsme si nástroje ze sololitu a hráli na playback.
Vážně jste vůbec neuměli hrát?
Dneska, když vidím mladý kluky, tak to je paráda, jsou na nástrojích vážně dobří. My to dříve vůbec nezvládali. Dodnes neumím pořádně na kytaru, jsem samouk, až se někdy stydím. Ti dnešní mají přístup ke skvělým nástrojům, my to léta drtili na jolany, který byly pekelný.
Bral jste to jako dobrodružství?
Jasně, byli jsme kluci žijící za železnou oponou. Toužili jsme si vytvořit vlastní svět, který jde proti všemu kolem. Byl to životní styl, který byl legální jen napůl, což bylo vzrušující.
Vy jste jako kapela nedělali přehrávky, takže jste nemohli pořádat oficiální koncerty. Jak to šlo obejít?
Dalo se najít pár kliček. My například ohlásili na Odboru kultury na Národním výboru abiturientský sraz. Řeklo se, že chceme v sobotu v pět uspořádat sraz od základní školy. Dali nám povolení, a protože se jednalo o uzavřenou společnost, mohla tam hrát kapela bez přehrávek.
Žádné problémy s Veřejnou bezpečností?
No (šibalsky se usměje), v deset večer přijela a vypla nám kvůli nočnímu klidu elektřinu.
Jak probíhal rozhovor
Nenechte se zmást jeho jménem. Michal Malátný je totiž jen pouhá přezdívka, která vznikla při jeho účinkování ve Východočeském divadle. Nedivte se tedy, když při koncertě či při tomto rozhovoru budete číst Michal Novotný. A jaký vlastně Michal je? Mimořádně skromný, až se vám to může na tak úspěšného muzikanta zdát zbytečné. Když na naše povídání dorazil s malou dcerkou, zdvořile děkoval i za vodu. A když přišla možnost vyjet k rozhovoru nahoru do Žižkovské věže, byl upřímně nadšený.
Nikdy se nekonalo násilné rozehnání publika?
Je pravda, že když jsme hráli v Hradci Králové v Pionýrských sadech na punkovém festivalu, stáli kolem fízlové a měli psy na řetězech. Za nimi se za stromem schovával můj otec, který úplně vyděšený zpovzdálí sledoval, co se bude dít. Naštěstí ale nic velkého.
Rodiče vás podporovali ve vašich aktivitách a v touze po hraní?
Musím říct, že byli výborní. Nikdy mi nic nezakazovali, ale ani jsem od nich nikdy nic nedostal zadarmo. Když jsem chtěl kytaru, neměli s tím problém, ale musel jsem si na ni vydělat. Navíc podporovali i moje hraní v divadle, protože jsem hrál většinou s lidmi, kteří byli dříve studenty mojí mamky na gymnáziu. Znala je a věděla, že jde o solidní mládež. A když byla nějaká akce, otec neměl problém nás naložit a odvézt tam.
Kde se ve vás vzaly herecké vlohy?
Po dědečkovi z máminy strany, který byl velký komediant a hudebník. Zůstaly mi po něm housle a harmonika. S babičkou hrál divadlo, místní mu přezdívali „Vlasta Burian“. Po něm asi něco mám. Proto mamka byla ráda, že pokračuji v jeho stopách.
Protože jste všestranný muzikant, prý vás vždy lákal djský pult.
Před lety jsem si ho pořídil, pár let mě to skutečně bavilo, hrál jsem i na party. Naštěstí jsem si ale včas uvědomil, že mi do ruky patří kytara, a lidi s tím dál neobtěžoval. Dnes si zahraju nanejvýš doma. Gramce přenechávám klukům, kteří jsou na nich odkojení.
Kapela nedávno vydala novou desku, kterou dělala ve spolupráci se zahraničními producenty. Co vás vedlo k tak razantní změně?
Po osmi deskách v Česku jsme usoudili, že je čas se posunout. Nevěděli jsme ale, na koho se obrátit, až nám pomohl vydavatel, který nám doporučil zkusit studia v Londýně. Po chvíli oťukávání, kdy jsme se rozhodovali z více studií, se navázala spolupráce s Gregem Haverem.
Z Londýna jste si ho ovšem přivedli na nahrávání do Prahy, splnilo to účel?
Natočil s námi songy „Stížnost“ a „Hlavolam“. Oba se tak uchytily, že jsme ho přesvědčili na natočení celé desky.
Která už vznikla v Londýně.
Byla to jeho podmínka. Chtěl nás dostat od rodin, ze zajetého života, od českých médií. Jeho představa byla, že nás zavře na dva týdny do nahrávací pevnosti a vymačká jako citrony.
Jak jste spokojený s výsledkem?
Když si vezmu, jak to celé probíhalo, je výsledek i průběh natáčení velký zážitek. Jeli jsme do Anglie nepřipravení, což nám paradoxně prospělo. Svěřili jsme se do rukou pro nás neznámého Grega Havera. Já třeba ani netušil, zda si mám vzít kytaru. Nakonec s ní mám na nové desce jen pár akordů.
To byla asi pořádná změna.
Hlavně nám to konečně pomohlo dostat se přes smrt našeho parťáka a bubeníka Hrocha. Trvalo pět let, než jsme se s jeho ztrátou dokázali vyrovnat. Loni se to poprvé našláplo a novou deskou doklaplo. Nepamatuju tak skvělou sezonu jako tu letošní.
Kapela Chinaski nedávno oslavila dvacetiny, dorostla do věku vysokoškoláka. Má se stále co učit, nebo už se blíží ke svému stropu?
Já doufám, že se máme pořád kam posouvat, protože jinak bychom to mohli rovnou zabalit. Vezměte si, že Karel Gott chodí v 75 letech na hodiny zpěvu. To mi přijde hodně profesionální a inspirativní. O nás se říkalo, že jsme byli na vrcholu před 10 lety, kdy jsme získali Zlatého slavíka a Anděly. Já chci ale vrchol ještě zažít.
Jak bude vypadat?
Už tehdy, když nás všichni plácali po zádech, jsem říkal, že si ho představuji trošku jinak. Stále totiž čekám na desku, na které si budu stát za všemi deseti songy. Teď máme skvělou desku a nejsem si jist, zda dokážeme udělat lepší. Máme na to čtyři roky, tak uvidíme, zda to dokážeme nakopnout dál. Třeba začnu zase chodit jako Karel Gott na zpěv. Mám pocit, že jsem trošku ustrnul.
V českém hudebním světě se pohybujete desítky let. Najdete kapelu, se kterou byste si chtěl zahrát a zatím se vám to nepovedlo?
Já vždycky obdivoval Buty, zahrát si a zazpívat s Pastrňákem, to by bylo něco. On je naprosto skvělej.
Začátky vaší kapely nebyly z nejlehčích. Prý si vás Hudba Praha vybrala jako předkapelu na své turné, ale museli jste jí splnit zvláštní podmínku.
Dohoda zněla, že když nás vezmou, my jim budeme nosit po koncertě aparát. Není nic horšího než přijet po koncertě domů a tahat ještě nástroje do sklepa. Byla to však pro nás velká škola. Tehdy jsme se toho naučili skutečně hodně. Dodnes z toho čerpáme.
Například jak napsat skvělé hity, které vydrží desítky let. Nelezou vám už některé krkem, že byste je nejradši přestal hrát?
Já rádio neposlouchám, takže tím se to mírní. Jsou ale písničky, které nás i naše publikum štvaly natolik, že jsme je přestali hrát. Byl to například Tabáček nebo Klára, kterých jsme měli plné zuby. Kláru sice hrajeme dál, ale předělali jsme ji do rockové verze, takže je to spíš její parodie.
Český posluchač se o vás poprvé výrazně doslechl písní „Dlouhej kouř“. Vzpomenete si, kdy jste se s ní poprvé slyšel v rádiu vy?
Bylo to v roce 1997. Jeli jsme do rádia Černá hora s tehdejším vydavatelem na rozhovor a byli z toho odvaření. „Chápeš to, Černá hora vás vážně hraje,“ křičel na mě. Jeli jsme tam totálně natěšení, na to nikdy nezapomenu.
Na Miss VŠE jste měli dost živý playlist. Liší se hodně podle příležitosti, při které hrajete?
Věřte mi, že na náměstí v Humpolci takový odvaz nepředvedeme, protože lidi tam chtějí něco jiného. Na koncertě pro studenty to musí být jízda. Když si vzpomenu na svá mladá léta, chtěl jsem se bavit, pařit a balit holky.
Jaký jste byl vůbec vysokoškolák?
Má studia nabourala revoluce v roce 1989. Do té doby jsem na DAMU bojoval jen s ruštinou, ostatní mi šlo. Bohužel druhák mi v podstatě zrušil státní převrat a pak jsem se soustředil spíše na hraní s kapelou, kterou jsem si přestěhoval do suterénu školy.
Prý jste pořádný trémista. Co děláte poslední chvilky před koncertem?
Nervozitu jsem nezahodil ani po 1200 koncertech. Potřebuju se soustředit, uklidnit se. Mám takové hlasové cvičení. Dám si jedno sluchátko, rozdýchám se, uklidním a rozzpívám. Pak se možná přestanu bát.
A co ostatní členové kapely?
Vezmeme do rukou španělky a zazpíváme si společně v šatně. Někdy si dáme panáka. Půlhodina před koncertem je ale svatá, v šatně nikoho nechceme a soustředíme se. Nejsme takoví mistři, abychom všechno hned vysekli spatra. Musíme se na sebe napojit.
Co se děje po koncertě?
Zůstaneme v šatně, objednáme si piva a řešíme věci, které jsme před koncertem odložili na druhou kolej. Kapela je jako fabrika, musíte občas řešit organizační věci a po koncertě je na to prostor. Kdybychom to řešili před ním, pohádáme se. Po něm je pohoda, dáme pivo, jointa.
Vytýkáte si bezprostředně po dohrání chyby?
No jasně, bavíme se nad vystoupením, vytkneme si, co bylo špatně, jaké písně či sóla do příště vyhodíme. A taky se rovnou domlouváme, kdy budeme zkoušet a vystupovat.
Jak dlouho jste schopní zůstat po koncertě v šatně?
Často už to mají i technici sbalený a tahají nás do aut, protože jsme třeba ve Zlíně a musíme už vyrazit. Dřív jsme se rozprchli do barů a užívali si, to dneska už moc ne.
Divoký život vás však neopustil, vždyť nedávno jste si málem pořádně zavařil, když jste pustil publikum na pódium.
A to málem spadlo! Mohl to být pořádný průser. Prvně se to stalo před třemi lety v Pardubicích, kde jsme měli pronajatou halu. Dva dny jsme tam zkoušeli věci na turné a udělali první koncert. Protože se povedl a já byl v euforii, nabídl jsem lidem, ať za námi vylezou nahoru. Pódium přežilo, ale jeho majitel mi pak říkal: „Ty vole, tohle už nedělej. Ty lidi tam nemají co dělat. Kdyby se něco stalo, tak mě zavřou.“
Ale vám to nedalo.
(šibalský úsměv) Tehdy jsem mu řekl: „Jasně, už se to nestane.“ Pak jsme ale jeli turné, které končilo v Praze, a já zkrátka musel. Risknul jsem to! Nejdříve jsem se teda poradil s klukama v kapele a všichni byli pro (smích). Lidi vylezli na pódium, to se začalo houpat a já viděl toho šéfa, jak dole stojí úplně zelený a modlí se.
A výsledek?
Pódium nespadlo, to bylo hlavní. Je ale pravda, že jsme s tím davem prošlápli pár desek a přišla nám za ten vtip faktura na 80 tisíc korun. Dopadlo to ještě dobře, ale riskovat už to nebudu.
Prý máte rád autogramiády, protože se tam od lidí dozvíte, co normálně nemáte šanci slyšet. Berete i kritiku?
Musím říct, že té kritiky moc není (smích). Pro mě jsou autogramiády jako sociologická sonda. Vždycky se lidí ptám, jak se jim u nich ve městě žije. Vtipné je, že každý je přesvědčen, že žije v největší díře na světě a nic se tam neděje.
Vyslechli jste si i nějaký vtipný příběh?
Nejvíc mě pobavil chlápek, který nám vyprávěl o tom, jak si z lásky k naší hudbě namontoval do traktoru bedýnky a poslouchá nás za jízdy. Ta představa je strašně vtipná. Potěšilo mě to, byl to velký kompliment.
Poslední otázka na hudební téma. Aktuálně na českých obrazovkách posloucháme, že vám krví proudí moravská krev. Jak je tomu ve skutečnosti?
Jsem Čech jak poleno. Jedná se o píseň na zakázku k seriálu „Vinaři“. To přišel producent a řekl, že chce titulní píseň. Měla to být veselá, lehká, letní píseň, ne lidová a ne moravská, ale o tom, jak Pražáci jedou kalit na Moravu. Nemám s podobnými věcmi dobrou zkušenost. Vůbec jsem nepočítal, že by píseň mohla mít úspěch, ale k mému údivu se chytla neuvěřitelně. Teď kvůli ní nemáme šanci nasadit nový singl, protože ji budou pořád hrát.
Vaše dcera Kačka je prý největší kritik vaší hudby. Prý se jí nelíbí, když jí táta zpívá.
Teď už ti to nevadí, ne?“(ptá se vedle sedící malé dcerky) „Nevadí,“ reaguje. Stále je ale velký kritik. Ona s mou manželkou jsou první, kteří poslouchají mé písně, a když řeknou: „Hm, dobrý,“ tak vím, že je něco špatně. (smích)
V drtivé většině rozhovorů jste uveden jako Michal Malátný, přitom se ve skutečnosti jmenujete Michal Novotný. Nemrzí vás někdy, že neznají lidé vaše skutečné jméno?
Když jsem s tou přezdívkou v roce 1992 ve Východočeském divadle v Pardubicích poprvé přišel, byla to recese, vtip, protože ve sboru byli už tři Novotní. Já si začal říkat Malátný a kolega Svěží. Nepočítal jsem s tím, že to někam dotáhnu a bude se o mně tak mluvit.
A nemrzí vás to teď zpětně?
Ani ne, je to zvyk. Navíc v posledních letech všude uvádím Michal Novotný, i na koncertech se tak představuji. Lidé to ale nevnímají, pro ně jsem Malátný. Snad jen mamce to bylo líto, ale alespoň mi to odděluje osobní a profesní život. Navíc Malátný v šoubyznysu na rozdíl Novotných nikdo není.
Medailonek Michala Novotného
Býval tiché dítě. Ve čtrnácti letech začal hrát divadlo. Vystudoval činoherní herectví. Po různých studentských kapelách (Jičínský devastační sbor, Vopaly) vzniká první hudební seskupení v plném slova smyslu – Starý hrady. Během let se mění jména kapely, mění se členové hudebního seskupení. V roce 1994 se kapela pod vlivem amerického spisovatele Charlese Bukovského přejmenovává na Chinaski.
Text: Richard Valoušek
Foto: archiv kapely Chinaski
