Matika mi nikdy moc nešla, na střední jsem jakš-takš prolezl. Proto jsem hned prvního ledna, vyspinkán ze silvestrovský kocoviny, zasedl ke stolu a obložen horou papírů, grafů, tabulek, derivací a integrálů, odstartoval důkladnou přípravu jako na olympijskej turnaj.
Přísahám, tak intenzivně, jak jsem se učil tehdy na matiku, jsem se neučil ani na maturitu, nikdy dřív a už ani nikdy potom. Krušný chvíle čekaly i moje rodiče, kteří především první tři lednové dny slýchali z mého pokoje vycházet rány a všemožný nadávky, který se postupem času stupňovaly, a interval mezi nimi se dost rychle krátil.
Nečekaný úspěch
Teprve čtvrtýho ledna se mi podařilo spočítat první příklad a namísto různejch složenin těch nejsprostších slov jsem se zmohl jen na hlasité „Joooooooo!“
Po dvacetiminutovém oslavném tanečku jsem znovu usedl ke stolu a s novou motivací a pozitivní energií postupně začal látce přicházet na kloub. Objektivně musím říct, že jsem devátýho ledna, večer před testem, matice i celkem rozuměl.
Samozřejmě to je zrovna v matematice úplně nepodstatný.
Vzhledem k mým chabým výsledkům v průběžnejch testech během semestru jsem musel u závěrečný zkoušky pokořit tak čtyři z pěti zadaných příkladů. Dva jsem sám vypočítal a měl jsem za to, že dobře. V tomto momentu příběhu bych vám rád představil mýho kamaráda Tima, kterej mi s matikou trochu pomáhal a během testu seděl přímo přede mnou. Za flašku rumu jsme si tehdy domluvili, že pokud vše stihne včas, spočítá i příklady za mě a pošle mi řešení.
V aule se během zkoušky tísnilo asi sto padesát studentů, mezi nimiž kroužili jako hladoví supi čtyři cvičící, lační po jakýkoliv kořisti v podobě taháku nebo opisování.
Není čas...
Nevím proč, ale od úvodní minuty si mě „oblíbil“ jeden z nich a celejch šedesát minut ze mě téměř nespustil oči. Zbývalo sedm minut do konce testu a mně pořád chyběly ještě tři úlohy k vypočítání, když v tom pozornost mého dozorce upoutala slečna, sedící o několik řad pode mnou. To byla moje jediná šance. Tim, kterej pro mě měl výsledky i s postupem přepsané na papíře, je ve vteřině zmuchlal a hodil mi je přímo na stůl. Papír jsem hbitě rozbalil a začal z něj úpěnlivě přepisovat čísla do testu.
„Poslední minuta,“ ozvalo se v aule.
Věděl jsem, že postup posledního příkladu rozhodně nestihnu celej přepsat, a tak jsem do záznamového archu v posledních vteřinách pouze naškrábal výsledky. K archu se potom měly kancelářskou sponkou připojit i extra papíry s vlastním postupem, což jsem samozřejmě udělal.
Pak už jsem jen čekal na výsledky.
Bohužel, k úspěšnému složení zkoušky mi chyběl JEDEN JEDINÝ bod. Tuhle větu si zapamatujte, protože u matiky to rozhodně nebylo naposledy, co o mém úspěchu rozhodoval právě onen jedinej bod.
No nic, řekl jsem si, takhle to nemůžu nechat. Oblékl jsem se a okamžitě pelášil za cvičící, která můj test opravovala.
V momentě, kdy jsem dostal do ruky svazek papírů s mým testem, jsem uviděl, že za poslední příklad, kde jsem neuvedl postup, mám v kolonce pro body hezkou kulatou nulu. První a jediný, co mě v tomto momentě napadlo říct, se nakonec stalo i mojí výhrou.
„Paní magistro, chybí mi tu papír s výpočty pátého příkladu, i když vím jistě, že jsem jej přikládal.“
Buuum!
„No mně to bylo hned jasné, ty ostatní příklady máte celkem dobře, a i výsledky u pátého jsou správně, jen jsem je nemohla uznat bez postupu. A věřil byste, že se každý semestr najde někdo, komu se nějaký papír vytratí? Asi za to může kolegyně, která testy vybírala a roztřiďovala.“
Jasně, ještě to sveď na kolegyni, ty trumbero!
A bylo po problému. Nechala mě spočítat jednoduchou derivaci, související s pátým příkladem a připočetla mi k testu ne jeden, ale hned tři další body. Matiku jsem si tak mohl pohodlně odškrtnout.
Děkuju, nashle!
Jaké z toho plyne poučení? Pokud chcete opisovat, musíte v tom umět chodit, tak jako já. A taky se občas vyplatí přijít se podívat do kabinetu na svůj zpackanej test. Příště vám povyprávím o situaci, kdy se mi to mýmu kámošovi sakra nevyplatilo.
Mějte se fajn!
Text: Flákač Zpovolání
Foto: bigstockfoto.com, pixabay.com
