Jaký byl první film vašeho života?
(dlouze přemýšlí) Určitě to byl film zahraniční produkce. Napadá mě Nekonečný příběh, který pro nás se sestrou patřil mezi oblíbené.
Malé děti často neumí oddělit realitu od filmového dění. Jak jste na tom byla vy?
Musím se přiznat, že jsem odjakživa vnímala děj trošku jinak a zajímala se vždy o zákulisí filmu. Často jsme doma sledovali Doktorku Quinnovou a mě hrozně zajímalo, jak to v zákulisí vznikalo. Táta nás bral do publika pořadu TV Nova Gilotina a já omámeně poslouchala před vysíláním pokyny neviditelného režiséra a během živého vysílání pozorovala sehranou a pro diváky neviditelnou práci kameramanů, zvukařů a produkce.
To vám zůstalo až dodneška?
Táhlo se to se mnou celé dospívání. Kupovala jsem si DVD s filmy jen kvůli bonusovým dvaceti minutám, které se věnovaly vzniku a natáčení filmu.
Když se bavíme o Doktorce Quinnové, co vy a seriály?
Mám k nim neutrální vztah. České nesleduji, a když už, tak zahraniční, které jsou většinou kvalitní.
Umíte si představit, že byste se věnovala seriálům?
Táhne mě to k tvorbě celovečerních filmů, ale neříkám, že se někdy seriálu nebudu věnovat. U seriálů se jedná o dlouhodobé projekty. Teď na ně ale není prostor ani chuť. Ale třeba se najde silný námět a scénář.
Dáváte přednost českým, nebo zahraničním filmům?
Dlouho jsem v zahraničí žila a doma nám běžela jen německá televize, takže jsem českou scénu na čas vypustila. Až po pubertě, kdy jsem se filmům začala věnovat, jsem se k ní vrátila. Celkově to ale nemám rozdělené, podívám se ráda jak na český, tak zahraniční film. Jdu zkrátka po tom, co mě baví.
Můžeme říct, že díky zahraniční zkušenosti k tvorbě filmů přistupujete jinak?
To asi ne, i když samozřejmě mi to nějakou zkušenost dalo. Hlavní rozdíl německého a českého filmu jsou finance, díky kterým je zákulisí na nesrovnatelné úrovni, je to úplně jiný svět. U nás je malé hrací pole. I proto si umím představit, že někdy v budoucnu budu pracovat v Německu.
Proč jste vlastně nezůstala u německého filmu, když jste tam žila?
Původně jsem o tom uvažovala, ale pak se naskytly zajímavé možnosti v Česku, tak jsem se vrátila. Třeba se jednou do Německa vrátím. Ráda bych ale v té době měla již nějakou práci za sebou, která by mi pomohla posunout se o krok dál a nezačínat od píky.
Pro vás je nejdůležitější divák a jeho chování, zvlášť při výběru dobrého scénáře. Jaký je tedy ten dnešní divák?
Milovník komedií, když to řeknu dvěma slovy. Diváci často neohodnotí kvalitní film, protože sledují komedie. Pro producenty to není jednoduchá situace, protože čistě výdělečný film je málokterý. Film Sedmero krkavců dělám proto, že je to nádherná pohádka, dlouhodobý projekt, který se zhodnotí i po několika letech. Ráda bych ale do budoucna dělala i potrhlé komedie a mainstream. I tady se dá natočit kvalitní sranda.
Dokázala byste jako producentka zastřešit filmový brak, o kterém byste věděla, že vám vydělá?
Jako v Hollywoodu. Musíte si na kvalitní filmy umět vydělat i řekněme béčkovou produkcí. Ale céčka a brak bych dělat nechtěla. Když bych třeba k lehčím komediím dělala i projekty, které půjdou srdcem, tak bych do toho šla. Ale stejně bych si za ním musela stát, protože jinak by mě to nebavilo. Klidně budu dělat komedii, ale musím v ní věřit.
Jak si vybíráte vhodný scénář?
To je těžké, protože je hodně scénářů, ale málo scenáristů a ještě méně dobrých scenáristů. V hlavě si nosím spoustu nápadů, ale scénář je jen začátek dlouhé cesty. Ta mnohdy trvá několik let, protože musíte najít dramaturga, odsouhlasit si vše s televizí, filmovými distributory a koproducenty. Často se pak stane, že lidé, na kterých tvorba stojí, vás nechají vše na poslední chvíli předělat.
Jak těžké je připustit si, že se musí něco, na čem tak dlouho pracujete, celé předělat?
Nejsem ješitný člověk, takže pokud takto rozhodne někdo, kdo ovlivňuje produkci, není jiná cesta. I proto je nejlepší, když od začátku spolupracujete s daným scenáristou, režisérem i televizí, než si sám něco vytvářet a pak zjistit, že to nejde. Chce to mít od začátku pevně daný tým, ale také umět říct profíkovi, který na scénáři makal měsíce, že to svěřujete jinému scenáristovi nebo vyměnit známého herce. Je to ze začátku hrozně divné a nepříjemné. Ale musíte tu roli umět přijmout.
Vždy jste snila být producentkou?
Nevybavuji si žádný jiný sen, za kterým bych si tak šla.
Jak těžká cesta k němu vedla?
A stále vede (smích). Mířím k němu i svým ekonomickým vzděláním. Je to mix všeho, co jsem vnímala od dětství, vlastní dřiny a nějakého přirozeného vývoje kolem mne a ve mně. Nikdy by mě nenapadlo, že to přijde tak brzy, ani jsem neznala cestu. Táta vždycky říkal, ať to neřeším, že pokud to chci, tak to přijde samo, a měl pravdu.
Má táta vždycky pravdu?
(smích) To nevím, někdy děsně přehání a provokuje, ale já mu vždy věřím, protože mě umí držet pevně nohama na zemi a přitom mi radí jak se nevznášet, ale rovnou lítat. Je ke mně upřímný a skvěle poradí, když to potřebuji.
Kdo je váš největší kritik, je to právě táta?
Oba rodiče, především ale asi táta. Ať mi řekne cokoliv, nezlobím se na něj, ostatně já mu to taky umím peprně vrátit. Asi to mám po něm. Ale na jednáních mám slušnou výchovu kritické mamky. No ale myslím, že umím být i řádně sebekritická. Jen si tím člověk nesmí podrazit sám sobě nohy. Snažím se mít sebereflexi, která mi pomůže posunovat se dopředu.
Vím, že jste stále studentkou, což vedle profese producentky musí být fofr. Jak vypadá váš běžný týden?
Mám pocit, že žiju dvojí život. Každý den řeším produkci, náměty, do toho si odskočím na přednášky. Protože jsem zatím pánem svého času, tak se to dá regulovat. Tento semestr jsem si toho vzala méně, protože budeme natáčet.
Jak budou vypadat následující měsíce s natáčením?
Jo, to bude legrace. Budu muset odevzdat diplomku, udělat státnice, do toho natáčení, bude to lehce stresové období. Naštěstí mám zástupce, kteří za mě jezdí na natáčení, tak se to dá.
Pojďme ještě k filmu Sedmero krkavců, který právě připravujete. Vnímáte to jako odrazový můstek vaší kariéry?
Jinak se na to asi ani nahlížet nedá. Je to pro mě start v oboru, spousta lidí mi věří a já je nechci zklamat. Je mi zároveň jasné, že si někteří lidé z branže říkají, co ta mladá Honysová asi ukáže?
Jste z toho nervózní?
Ani ne, protože věřím Alici Nellis, která film režíruje. Její scénář je skvělý, lidé ve štábu také. Nepřipouštím si nic jiného než dobrý konec, jako v pohádce. S tátou máme producentskou firmu napůl, a tak mě naviguje a radí. Ale do mé práce nezasahuje. Sama se na výsledek filmu moc těším.
Poslední otázka: až se znovu potkáme za deset let, kde bude Ester Honysová?
To sama netuší, nechává to na osudu. Bude jí přes třicet, snad bude mít rodinu, dál bude dělat filmy. I když kdo ví, každý den je jiný a stát se může cokoliv.
Ester Honysová (24)
Narodila se v Praze před čtyřiadvaceti lety a má dvojče Annu. Studovala v Německu a ve Francii. Zahrála si ve filmech Bathory nebo Hlídač č. 47. Nyní studuje Vysokou školu ekonomickou a se svým otcem má producentskou firmu Honys Motion, s. r. o. Aktuálně připravuje film Sedmero krkavců, který podporuje evropský fond EURIMAGES a měl jít do kin příští rok na jaře.
Text: Richard Valoušek
Foto: Marek Sybal
