Byl jste vzorný student, nebo jste si užíval večírky?
To byla jiná doba a já jsem byl v jiném prostředí. Nejsem velkoměstské dítě. Jsem dítě z nevelké vesnice z východního Slovenska, kde byla jediná hospoda, kterou jsem vymetat nemohl, protože by mi to nedovolili. Většinu času tam trávil můj otec a on by mě vykázal. My jsme se spíš zpíjeli tím ruským způsobem, že se pokoutně koupila láhev a někde jsme se prostě opili. Nechodili jsme do hospod, nebyla možnost. Můj táta měl slabost pro alkohol a zapaloval si jednu cigaretu za druhou. To mě už od dětských let hodně odrazovalo. Tím pádem jsem alkohol nemiloval a dodneška nekouřím. To na mě působilo odstrašujícím příkladem, víc než kdyby mě někdo poučoval. Potom jsem se dostal do velkého města. Tam lidi hodně pařili, hodně chodili do hospod. Taky nebylo moc co jiného dělat. Těch požitků, které se nabízely, bylo méně než teď. Hodně se chlastalo, sedávalo se v hospodách. Měli jsme svoje studentská místa, kam chodila celá kolej.
Co vám ještě dala studentská léta?
Pro mě studentská léta nebyla nejvíc přínosná tím, co jsem se musel naučit, ale tím, co všechno jsem se dozvěděl, s kým vším jsem se setkal, trávil večery, prodiskutoval noci. Se svými spolužáky, kamarády, jejich známými. To mi strašně rozšířilo obzor. V hospodách jsem potkával spoustu intelektuálů, spisovatelů… Když jsem přišel poprvé k Tygrovy tak aniž jsem to tušil, jsem si přisedl k Bohumilu Hrabalovi. On tam sedával v určité dny, a to já netušil. Tehdy se v hospodách víc žilo, lidé se více stýkali. Protože to byl pro ně vlastně jediný možný únik od reality. Zapnuli jste televizi a mluvili tam na vás ta hesla, která se žila. Člověk si musel vytvářet alternativní způsob života, aby si zachoval zdravý rozum.
Fero Fenič (*1951)
Narodil se na Slovensku, kde studoval žurnalistiku na FF Univerzity Komenského v Bratislavě. V Praze vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU. Věnuje se filmové režii a scenáristice, každoročně pořádá populární filmový festival Febiofest.
Není hospoda spíš místo, kam se jde ožrat?
Hospodu není třeba brát jako alkoholické místo, ale jako společenské. V hospodě se můžete ožrat, ale můžete taky pokecat, seznámit se s lidmi. Záleží na vás, jak s tím naložíte. Tím nemyslím jen hospodu, ale jakoukoliv činnost. Já jsem byl vždycky strašně zvědavý člověk, já se rád setkávám a povídám si s lidmi. Mě to strašně obohacuje.
Co vás vedlo k založení Febiofestu?
Já jsem předtím samozřejmě znal různé festivaly, byl jsem tři roky v nadaci Karlovarského festivalu. Když jsem se rozhodl udělat si svoji akci, tak jsem ji chtěl udělat tak, aby neměla nic z toho, co mi na jiných festivalech vadilo. První byla otevřenost - nejsou žádné karty, nikdo není VIP. Všichni jsme si rovni, včetně novinářů. Nejsme elitářská akce. Takže u nás potkáte patnáctileté puberťáky i sedmdesátileté babičky. Jsme napříč, jsme pro každého, kdo chce vidět filmy, které jinde neuvidí, a potkat lidi na stejné vlně.
Jak probíhá výběr filmů?
Stejně postupujeme i v samotném výběru filmů. Já nechci, aby ten festival měl jeden jediný názor jednoho člověka, což mají některé festivaly. Na výběru spolupracuje více dramaturgů, kteří se zabývají různými oblastmi světa. Snažíme se ukazovat celé spektrum, od experimentů po hlavní proud, aby naše každoroční zpráva o stavu světové kinematografie byla nejen co nejkomplexnější, ale také nejpravdivější a oslovila co nejširší okruh diváků. Protože jen díky jejich zájmu bude moct film přežít i do budoucna.
Máte na závěr nějaký vzkaz pro studenty?
Žijte naplno, protože mnohokrát je zbytek života nudnější, než studentská léta.
A nevěřte, že někdy bylo nebo bude líp. Vždy je to jen tak, co pro to vy sami, a jak, uděláte!
Text: Petr Plachký
