Je to docela paradoxní. To, zda poslanci hájí naše zájmy, velmi často nevíme nebo si tím nejsme jisti. Že to nedělá prezident, o tom ale máme skoro jasno. Přitom je naše země demokracií parlamentní, nikoli prezidentskou, a proto by osoba prezidenta takovou důležitost vlastně moc vzbuzovat neměla. Ne každý prezident je ovšem Miloš Zeman. Kvůli němu se totiž jsme schopni do krve hádat. Proč?
Zemanův přítel Miroslav Šlouf o něm ve své knize napsal: „Jeho sebezničující vlastností je velmi nízká, prakticky nulová sociální inteligence.“ A to je právě ono. Miloš Zeman je totiž často nevybíravý, až vulgární a jeho smysl pro humor se mnohdy zdá vtipný pouze jemu. Německé novinářky se například nedávno zeptal, zda je agentkou Tálibánu nebo Al-Káidy. Když řekla, že nepatří k žádné z teroristických organizací, rozloučil se s ní slovy „Alláhu Akbar“ (Alláh je veliký). Zda mělo jít o vtip, není většině z nás dodnes jasné.
Neomalený inteligent
Přes všechny své nedostatky je Miloš Zeman velmi vzdělaný a inteligentní člověk, což si možná mnoho z nás neuvědomuje. A kromě toho je to člověk velmi zásadový. Alespoň tedy, co se jeho vlastních zásad týče. Už jako maturantovi mu bylo zakázáno jít na vysokou školu, protože napsal referát o T. G. Masarykovi, který se některým tehdy důležitým lidem nelíbil. Zeman se ale odbýt nenechal, umanul si, že vystuduje a vystudoval. Odpromoval jako inženýr ekonomie dokonce s červeným diplomem, na který i dnes dosáhne jen zlomek těch nejnadanějších z nás. A věděli jste, že pak na VŠE i učil? Kdybyste byli o generaci starší, mohl třeba být i vaším učitelem prognostiky.
Třikrát vyhozen z práce kvůli názoru
Miloš Zeman nemlčel ani v době, kdy kvůli strachu z režimu mlčeli všichni. A když se socialismus nachýlil, opět se ocitl ve veřejném povědomí. Kvůli svému článku „Prognostika a přestavba“ v Technickém magazínu ze srpna 1989 například přišel o práci, a to už potřetí. Tehdy se nebál veřejně varovat před tím, že se Československo mění v zaostalou zemi, a jeho text byl považován za jednu z nejotevřenějších kritik způsobu, jakým byl stát řízen, té doby. „Tušil jsem, že potřetí přijdu o práci, ale protože už jsem měl dvě přechozí zkušenosti, tak mě to nijak zvlášť neodrazovalo,“ řekl k tomu Zeman.
Velký úspěch měl také jeho projev na Letné, kdy srovnal životní úroveň Československa s africkými státy. „Za posledních čtyřicet let jsme se dostali z desátého místa ve světě na čtyřicáté místo. V některých oblastech je to ještě horší. Například ve vědeckotechnickém rozvoji podle oficiálně publikovaných informací jsme dnes zhruba na úrovni Alžírska nebo Peru a hluboko pod Portugalskem, které je považováno za nejzaostalejší zemi západní Evropy,“ řekl tehdy s tím, že je situace podle něj způsobena špatnými rozhodnutími vlády a absencí zdravé soutěže alternativních rozhodnutí, která v totalitním režimu logicky neprobíhala.
Ať si o něm myslíme cokoli, na tohle by se nemělo zapomínat. Zeman nikdy nechtěl být jen loutkou, za svými názory si stál a nikdy se nebál je říkat nahlas. Což je, shodou okolností, přesně to, za co ho dnes většinou nemůžeme ani cítit. Protože se nebojí říct, že uprchlická krize je předvojem kolonizace Evropy muslimy, nebo že by Česko nemělo uplatňovat sankce proti Rusku, protože nám ekonomicky škodí. My s těmito názory samozřejmě můžeme bytostně nesouhlasit, ale jen to, že se někdo nebojí je říct, je v dnešní době politické hyperkorektnosti docela osvěžující.
Muž minulosti
Zeman se nebojí přiznat, že je „mužem minulosti“, jak jej označil i Karel Schwarzenberg při prezidentské kampani v roce 2013, když stál v boji o Hrad proti němu. V minulosti leží také jeho nejlepší léta. ČSSD bývala do té doby spíše opoziční stranou, s ním v čele v roce 1998 volby vyhrála – zkuste si vygooglit autobus „Zemák“ a povídání o tom, jak Zeman cestoval po republice a koštoval s lidmi místí pevné i tekuté speciality, stojí to za to. Díky své lidskosti, obyčejnosti a nekonečné zásobě bonmotů tehdy přirostl k srdci mnoha lidem.
O Opoziční smlouvě jste taky určitě slyšeli. Většině politiků staré gardy je totiž tak nějak pořád vyčítána, snad jako by se od té doby nic horšího nestalo, což si dovolíme tvrdit, že úplně není pravda. O co šlo? ČSSD sice vyhrála volby, ale neměla dost síly k tomu, aby vláda, kterou vytvoří, dostala důvěru. Zeman proto uzavřel dohodu s tehdejším předsedou opoziční ODS Václavem Klausem o tom, že poslanci ODS nebudou přítomni hlasování o vyslovení důvěry, a dovolí tak vznik menšinové vlády. Příznivci si dodnes chválí, že to byl snad jediný moment naší historie, kdy se vládní a opoziční strany na něčem shodly a svou dohodou stabilizovaly politickou situaci v zemi.
Kritici naopak tvrdí, že smlouva umrtvila demokracii a vytvořila ideální prostředí pro korupci. Korupci, která ovšem podle Jaroslava Kmenty zrovna Zemanovi vůbec nic neříká. „Nejhorší na tom je to, že Mlhovi peníze nic neříkají, zatímco Prófa je má rád. Mlha tak akorát chleba se sádlem a tři okurky. Mlha potřebuje body, aby ho lidi měli rádi,“ postěžoval si podle Kmenty v březnu 2000 na Zemanovu neúplatnost „mafiánský kmotr“ Mrázek.
Zrada vlastních lidí
Když se Miloš Zeman prvně ucházel o post prezidenta republiky, zradila ho vlastní strana – Václavu Klausovi tehdy pomohlo ke zvolení i 27 hlasů poslanců ČSSD. Zeman reagoval tím, že se stáhl do ústraní a místo politiky se věnoval spíš chalupě a stromům. Dění ale sledoval i zpovzdálí a nepřestal být ani velmi ostrý ve svých výrocích, zejména vůči novinářům. „Političtí komentátoři představují v České republice houfec vzteklých trpaslíků, z nichž velká většina je ještě nebetyčně pitomá, a proč já mám číst názory pitomců,“ řekl například Milanu Šímovi v roce 2007, proč nekupuje noviny. A nabídl mu na ochutnání vynikající sulc.
Říká se, že každá země má takového prezidenta, jakého si zaslouží. A když se zamyslíte nad tím, jaká je většina české populace, nemůže vás volba Miloše Zemana zase tolik překvapit. Tentokráte už totiž nerozhodovali poslanci či lobbisté, ale sami lidé. Ve druhém kole historicky první přímé volby prezidenta republiky Miloš Zeman vyhrál ziskem 54,8 % hlasů. Volilo ho tehdy přes dva miliony voličů, kteří ve svých zdůvodněních často uváděli, že se jim na něm líbí hlavně jeho názorová pevnost, jeho neúplatnost a jeho národní hrdost.
Prezident dolních deseti milionů
„Je to průměrný Čech s nadprůměrnou inteligencí. Je charakterově čistý, už měl v politice několik významných funkcí. Prezidentská funkce je ten vrchol české politiky, tam určitě patří,“ prohlásil o Zemanovi režisér Filip Renč a při jeho prezidentské kandidatuře ho podpořila i celá řada známých osobností. Zpěváci Lucie Bílá a Daniel Hůlka se tehdy například shodli v názoru, že potřebujeme prezidenta, který si je jistý sám sebou, který má nějaký názor a umí si jej obhájit, což o Zemanovi – ať už ho milujeme, nebo nesnášíme – rozhodně platí.
I díky tomu jej mnoho voličů bere jako „brand“, jako značku, která se od 90. let nijak zásadně nezměnila. Tito lidé často ani nesledují jeho aktuální názory či projevy, protože jim značka Zeman stačí. Značka Zeman, která právě kvůli těmto voličům dost možná zůstane na Hradě i další volební období.
„Než proklínat tmu, je lepší zapálit alespoň jednu svíčku,“ říkal ve svém předvolebním spotu. To, jak úspěšně svíčku zapaluje, nebo pro koho ji zapaluje, je na posouzení každého z nás. Na místě ale určitě je poděkovat mu za všechno, co pro nás dosud udělal, ať už jde o jeho názorovou pevnost za komunismu, nebo o rozšíření našeho povědomí o nové významy slova „viróza“. Nebýt našeho současného prezidenta, zřejmě bychom také byli ochuzeni o seznámení s jeho renesančně schopným mluvčím Jiřím Ovčáčkem, nevěděli bychom, jak důležité je mít všude po ruce popelníček, a rozhodně ani to, že když už chcete letět do Číny, tak jedině s Krtečkem. Možná by se zapomnělo i na neexistující článek Ferdinanda Peroutky nebo na rozhlasovou tradici Hovorů z Lán.
Jisté je ale jedno – Miloš Zeman zůstává klidný a nad věcí, protože jak sám říká: Nervozita je projev amatérismu, a kdo si nevěří, neměl by do politiky vůbec chodit.
Text: Nikola Potměšilová
Foto: Martin Watch
