Jakub je třiadvacetiletý student Metropolitní univerzity v Praze a představa, že si během zápočtového testu nesedne do poslední lavice a nevytáhne svou „papírovou pomůcku“, je téměř neuvěřitelná. „Ale už jsem ho párkrát neměl a draze za to zaplatil. Z chyb se však člověk učí, dnes už v mé kapse nechybí.“
Jakube, děláš si taháky sám, nebo je to kolektivní práce s tvými spolužáky?
Zásadně se na těchto operacích vyžívám sám. Já bych to ani nikomu nesvěřil. Lidi si myslí, jak je to jednoduché, prostě si sednete večer ke stolu, nebo před hodinou do lavice a napíšete si pár nápověd, jenže tak to není. Člověk musí najít správný systém, zvolit vhodnou variantu, kam tahák umístit, aby celá práce nebyla zbytečná. Nezlepšují se pouze studentské metody, ale také pozornost učitelů.
A ty máš za sebou nějakou nepříjemnou zkušenost s pozorným učitelem?
Už se mi samozřejmě stalo, že mě profesor s tahákem přistihl, ale většinou jsem z toho vyšel ještě dobře. Ani bych neřekl, že jde o nepříjemnou zkušenost. Občas, když mě profesor načapá už poněkolikáté, končí to spíš úsměvnou scénkou, kdy obdivuje, kolik jeho přednášek dokážu vtěsnat na tak malý papírek.
Ale neříkej, že jsi nezažil profesora, co s tebou vyrazil dveře.
Jedna trošku přísnější profesorka začala křičet, když mě přistihla s tahákem při zkoušce. I když chvíli vypadala, že nechápe, jestli to myslím vážně. Nakonec mi ale test vytrhla z ruky a poslala na další termín.
Když tě tak poslouchám, napadá mě, byla někdy situace, kdy jsi tahák nepoužil?
Těch situací bylo samozřejmě víc. Jsou zápočty, na které mám vytipované spolužáky, a pokud moc neškrábou, tajně s nimi spolupracuji. Ovšem, když pak test nedopadne, nadávám si, že jsem se nespolehl sám na sebe a nevytvořil si tahák. To je totiž největší jistota.
Vzpomněl by sis na chvíli, kdy sis sám řekl, že už to s těmi taháky přeháníš?
Zrovna letos jsme při jedné zkoušce dostali test na A4 a já měl pod tím ještě jednu, která byla celá popsaná mými zápisky. Celou dobu za mnou stál profesor a četl si noviny. Chvíli jsem váhal, zda to zkusit a papír vytáhnout. Zariskoval jsem a vyndal ho. Zkoušku jsem udělal, ale celou dobu jsem si říkal, jestli mi to za ty nervy stojí.
To i po těch letitých zkušenostech s taháky pociťuješ nervozitu?
Na začátku testu, kdy nám profesor rozdá zadání, je to nejhorší. To si nikdy nejste jisti, zda ten tahák skutečně vyndat a kam ho dát. Důležité je otipovat si učitele. Zda třeba během testu chodí mezi lavicemi, nebo jestli má ve třídě oblíbené místo, kam si stoupne. Jak říkám, občas je to skutečně o propracované strategii.
Na té ale musíš, jak koukám, zapracovat, když si profesor stoupl hned za tebe a ty jsi měl tahák přes celou A4.
Musím se přiznat, že tahle situace mě hodně zaskočila. Když si tam za mě stoupl a celou dobu se nehnul, bylo to nekonečné. Nejhorší na tom bylo, že jsem se ani nemohl otočit, protože bych hned zaujal jeho pozornost, a to není nikdy dobrý. Nakonec jsem prostě ten svůj tahák vzal a položil ho vedle svého testu. Měl jsem tak celou hodinu na stole místo jednoho papíru dva. Příště už to ale zažít nechci, to je pravda.
A jak to děláš při ústní zkoušce, to přece nejde vytáhnout papírový tahák a číst si ho
(směje se) To už by byla skutečná frajeřina, ale teď jsi mě docela dobře motivoval. Představa, že tam zkoušejícímu před očima začnu číst z taháku, je fakt vtipná. Ne, ale vážně. Ústní zkouška je o upovídanosti a tou já docela oplývám, takže tady mám jedinou pomůcku: okecávat a okecávat.
Lukáš lidi, jako je Jakub, neodsuzuje. Nevadí mu dokonce, ani když od něj spolužáci opisují, přesto by on sám tahák nikdy nepoužil a raději by odešel ze zkoušky s nepořízenou. „A taky se to už několikrát kvůli mé tvrdohlavosti stalo,“ potvrzuje dvaadvacetiletý student Lukáš z ČVUT.
Lukáši, když jsem se bavil s tvými spolužáky, říkali mi, že ty si tahákem nepomůžeš ani při zkouškách, které se bez něj téměř nedají zvládnout. Je ti podobné švindlování tak moc proti srsti?
Neřekl bych, že mám něco proti používání taháku. Jen ať si ho ostatní používají, v žádném případě to neodsuzuji, ale já zkrátka nemám nervy na to, během testu šátrat po kapsách a opisovat.
Takže je to spíš o tom, že si netroufneš opisovat z taháku, nebo tím, že jsi na zkoušku vždy sebejistě připraven?
Rozhodně se nepovažuji za vzorného studenta, ze zkoušky jsem už několikrát slušně vylétl, ale představa, že mě profesor chytne s tahákem v ruce, mě děsí víc, než když zkoušku neudělám. A myslím, že i pro vlastní pocit je fajn, když víte, že jste to celé zvládli vlastními silami.
Takže skutečně nikdy nenastala situace, že jsi bezradně seděl nad testem a vyčítal si, že nemáš z čeho opsat odpovědi?
Tyhle momenty má asi každý student. Padne na vás zrovna varianta testu, o které nic nevíte, a tak tam sedíte a čekáte na nějaký zázrak. Ti chytřejší vytáhnou z kapsy tahák a odpovědi najdou na něm, jiní to opíší od sousedů v lavici a zbytku se test promění v tipovací soutěž.
Předpokládám, že ty se se svým odporem k podvádění řadíš do té poslední skupiny. Jak ti tedy jde takové tipování odpovědí?
Záleží na tom, o jaký se jedná test. Pokud jde o kroužkovací, kde jsou na výběr tři nebo čtyři odpovědi, tak jsou šance relativně vysoké. Většinou se jedná o dilema mezi dvěma možnostmi, ostatní jsou spíš takové scestné, aby vás zmátli. Horší je to s testy, kde chtějí učitelé jasné a konkrétní odpovědi a nenabízejí žádné alternativy. Z toho pak vycházejí věci, že profesoři ztrácejí víru nás dál něco učit.
Co by se muselo stát, abys použil tahák nebo se podíval sousedovi přes rameno?
Koukám, že mi nedáš pokoj, dokud nepřipustím, že jsem někdy měl nutkání podvádět. Snad tě tohle potěší. Občas si doma tahák dělám, ale je to z jiného důvodu, než bys čekal. Když jsem si ho totiž dělal poprvé, zjistil jsem, že se jeho přípravou člověk skvěle naučí na test. Jednou jsem si ho zkrátka napsal, ale nemusel ho ani použít, protože jsem se všechno během přepisování naučil. Od té doby si ho připravuji, ale do školy si ho ani nevezmu.
A co se týká toho opisování od sousedů?
Tomu jsem se chtěl trošku vyhnout, ale dobře. Já mám takový komplex ještě ze střední školy. Při zadání testu jsem asi neposlouchal učitele a při samotném psaní dost odpovědí opsal od souseda. Z testu jsem měl za pět přesto, že můj soused jedničku. Když jsem se pak podíval na jeho test, všimnul jsem si, že psal jinou variantu. Holt, chybami se člověk učí. Budeme muset se spolužáky po rozdání testů mezi sebou varianty proházet.
Richard Valoušek
autor je redaktorem MF DNES
