Druhá schůzka je už o poznání složitější problém, slovy klasika Karla Hynka z pořadu Na stojáka, je to už vyšší level. Z čeho můžeme při analýze takového druhého setkání vyjít. Tak asi lze říci, že to napoprvé nedopadlo nějakým úplným propadákem. Dejme tomu, že film v kině byl docela dobrý (žádnej Bergman, ale o mnoho lepší než Nezvratný osud 4) a také koktejl v baru byl správně namíchaný. Oba dva dali najevo, že si nejsou navzájem úplně odporní a že by se dalo eventuálně i uvažovat o tom, že by z toho „něco“ mohlo být… Předpokládejme, že na první schůzce tedy v souladu s konvencemi zaplatil muž (kino i bar), za což mu žena poděkovala s roztomilým úsměvem.
Druhá schůzka se odehrává v pizzerii. Muž ji vybral, ale myslel, že je trochu levnější. Coca-Cola za 32 Kč? Zase bude muset pít z donucení pivo. Každopádně peněz si vzal dostatek, pro všechny případy. Ženě se pizzerie líbí. Uvažuje o tom, že si dá jen salát… Večeře proběhne v pořádku a muž řekne: „Účet, prosím.“ Číšník přichází…
A právě na tuto situaci jsme se zeptali v malé anketě čtyř žen a tří mužů? Jak byste se zachovali?
Monika: Podle mě záleží na tom, jestli ten kluk je student nebo pracuje... Pokud student, tak bych navrhla zaplatit to napůl. Asi ale stylem, že on zaplatí, aby se cítil jako gentleman a pak bych mu dala tu půlku). Pokud pracuje, tak asi ať zaplatí.
Martina: Zaplatila bych já, trvala bych na tom.
Marie: No já bych řekla, že to zaplatím, pokud mě předtím pozval on a platil všechno. A i kdyby mě dřív nepozval, tak minimálně na půl bych to zaplatit chtěla.
Jana: Já jsem studovala dlouho v zahraničí a tam jsem se prostě nechávala zvát. Pivo za stovku pro mě bylo moc. Ale jinak si myslím, že by to mělo být fér, půl na půl.
Martin: Při číšníkově dotazu, zda budeme platit dohromady, bych se taktně podíval na svou potenciální přítelkyni, a kdyby mlčela, odpověděl bych, že platit budeme zvlášť. Její reakce bude klíčová.
Lukáš: Měl bych připravené peníze na celou útratu, ale do poslední chvíle bych vyčkával, zda se má potencionální přítelkyně odhodlá svou útratu zaplatit. Pokud ne, zaplatím jí, protože bych se chtěl za každou cenu vyhnout trapné situaci.
Arnošt: Bohužel nemám zkušenosti s běžným randěním, takže nemůžu říct, jak se chovám při placení v restauraci. S čím však zkušenosti mám, je kupování drinků na baru. Asi před rokem se mi častěji stávalo, že holka, kterou jsem pozval, ihned panáka otočila na oplátku. Ze začátku jsem byl překvapený, ale dnes podobné scény považuji za kladné. Holka v mých očích, díky tomuto gestu, pak nevypadá jako „zlatokopka“.
Podle odpovědí evidentně záleží ještě na dalších faktorech. Jestli muž třeba nevydělává, jestli náhodou nemá příjmy v lepší měně, zkrátka není lehké dostat se do pozice „neplatiče“. Kluci vidí situaci jasně, jsou připravení trpně zaplatit útratu i podruhé, ale kdyby byl zájem na druhé straně, dokážou to ocenit.
Na názor jsme se zeptali také odborníka na etiketu a autora mnoha úspěšných knih na toto téma Ladislava Špačka: Na první schůzce se o útratu mohou oba rozdělit, ale pro ženu to bývá první signál o velkorysosti nebo šetrnosti partnera. Čím jsou partneři mladší, tím spíš je možné se o útratu podělit, zvláště jsou-li oba studenti. Nejčastěji první útratu zaplatí chlapec, aby "udělal dojem", ale při dalších schůzkách se mohou dohodnout na dělení útraty mezi oba dva. Dívka by si to měla sama vyžádat. Dokonce i Guth-Jarkovský to tak doporučuje, a to proto, aby se dívka necítila být zavázána chlapci a zachovala si nezávislost, alespoň do té doby, než se rozhodne, že právě ten mladý muž bude jejím partnerem.
A co vy? Co říkáte na názor odborníka? Kdy přichází správný moment na rozhovor o placení? A měl by vůbec proběhnout?
Josef Šachta
