Všechno to vzniklo kolem roku 2002, když František „Sádra“ Chmelík začal jezdit na techno a rave akce a zamiloval se do klubového života. (Mimochodem, František a jeho tým mají na starosti celý design klubu.) V domě, kde v té době provozoval tiskárnu, vyklidil sklep a začal tam zvát kamarády. „Byl to starý opuštěný dům, ale mejdany tady byly dost divoký. Taky jsme vystavovali fotky a promítali filmy. To se rychle rozkřiklo, a tak se začali nabalovat lidi, začali chodit kamarádi kamarádů… a nakonec jsme to museli udělat oficiálně.“
Lorenzo byl nejmladší z kluků. Bylo mu tenkrát devatenáct. „Byli jsme banda nezkušenejch troubů, ale měli jsme hrozné štěstí. Na druhou stranu si myslím, že když něco děláte pro lidi, a ne s cílem na tom vydělat, tak vám štěstí jde naproti.“ Jednoduché to ale kluci neměli. Ze začátku pracovali zadarmo, později za jídlo. Párkrát prý stačilo málo a všemu by byl konec. K problémům s úřady přibyly stížnosti sousedů a jednou klub dokonce vyhořel. Potom ale přišly první mezinárodní úspěchy a to jim dodatečně přineslo uznání i v Česku. O rozruch se postaral hlavně britský deník The Guardian, který Cross zařadil mezi 25 nejlepších hudebních klubů v Evropě.
Bydleli tu továrníci i Československé dráhy
Na začátku minulého století v domě bydleli vyšší továrníci z okolních fabrik. V hezkých pětipokojových bytech nechyběly dokonce ani pokoje pro služky. Potom ale přišli komunisté, byty rozdělili na menší části a nastěhovali tam velké množství lidí. Do domu se vůbec neinvestovalo, naopak. Třeba měděné krovy se považovaly za buržoazní výdobytek, a proto byly v průběhu 50. let záměrně odstraněny. Nakonec se prostory využívaly jako kanceláře tehdy ještě Československých státních drah. „Dům byl hodně opotřebovaný a plný nepraktických úprav. Sklep byl temný, zaprášený, vlhké zdi se rozpadaly, podlahy byly až o metr vyšší a musely se vykopat.“ Ani po pádu komunismu ale nebylo vyhráno. Přišly sice restituce, ale z domu se na skoro patnáct let stalo prázdné místo. Jen chvilku tady byla firma na čištění koberců a potom až Františkova tiskárna. Chvíli dokonce hrozilo, že dům získají developeři, kteří už si mnuli ruce nad lukrativní parcelou, kde mělo vyrůst obchodní centrum.
Kluci si všechno dělali sami, takže se Cross rozrůstal postupně. „Těch lidí, co na tom pracovalo a co tady nechali energii, jsou stovky. Ani bych je nedokázal vyjmenovat, ale každý z nich je součástí. A dokonce i lidi, kteří sem chodili a utráceli tady peníze, jsou součástí celého tohohle zázraku.“
Babičky na kafi, pankáči na pivu
Název vznikl ještě v době, kdy klub oficiálně neexistoval. „Jsme na křižovatce, a navíc se snažíme kloubit dohromady různé kulturní sekce a subkultury, takže proto Cross.“ Potom nám Lorenzo vypráví, jak se jim lidi před patnácti lety smáli, že chtějí mít víc hudebních stylů na jednom místě. „Dneska se to nezdá, je normální, že na Rock for People hraje drum’n’bass, ale tenkrát s tím lidi, co poslouchali kytary, měli velký problém.“ Nejde ale jenom o hudbu a o kulturu. Kluci se snaží být taky „multisociální“, tedy snižovat napětí mezi lidmi tím, že jim dávají prostor k setkání. To se očividně daří, odpoledne tady tak klidně potkáte babičky na kafi stejně tak jako pankáče na pivu.
Cross je známý hlavně svým designem. Ten začal vznikat ještě před oficiálním otevřením, když si kluci postavili zahrádku z lešení. „Dodneška se snažíme recyklovat a dělat si všechno sami. To jsou pilíře, na kterých jsme vyrostli a z toho nepolevujeme.“ Materiály musí být levné, takže komponenty se sbírají ve šrotu a občas prý i někdo zavolá, že má třeba tři tuny součástek, které daruje. Výzdobu má už od začátku na starosti František a ten stále hlavně improvizuje. Jediné, co se podle jeho slov změnilo, je to, že se tvorba vyvíjí tak, jak se člověk učí a sžívá se s prostorem, ve kterém tvoří.
V Crossu dělají živou hudbu, kapely, elektronickou muziku a doplňují to divadlem, přednáškami i kinem. Zkrátka se snaží, aby byla nabídka pestrá. V kavárně v horním patře se taky dobře najíte. Nově navíc kluci pronajali prostor před domem, který se chystají zrekonstruovat a vybudovat z něj veřejný prostor pro street food festivaly, jamy, veřejné čtení a výstavy. Jejich pole působnosti je ale daleko širší. Také objevují nové muzikanty a snaží se je vyvážet ven, spolupracují se zahraničními festivaly a jejich umělce se pro změnu zase snaží dostat sem. „Snažíme se dělat věci na evropské úrovni. V evropském čase, abychom nebyli pořád deset let pozadu.“
Text: Markéta Henzlová
Foto: Jindra Kodíček
