Britové nedávno hlasovali o vystoupení z Evropské unie, a byť více než 75 % tamních mladých voličů bylo pro setrvání v Unii, jen 36 % z nich přišlo k urnám. O čem to podle vás svědčí?
Svědčí to o tom, že volba skutečně může vývoj společnosti ovlivnit. Ale je přece jenom potřeba se jí zúčastnit. Mladí Britové chtěli zřejmě zůstat v EU, ale dali přednost nějaké zajímavější činnosti než jít hlasovat. Když to nedopadlo podle jejich představ, tak se proti výsledku bouřili a žádali nové referendum. Zřejmě si mysleli, že referendum lze opakovat tak jednoduše jako film na YouTube. Doufám, že alespoň pro některé z nich to byla lekce ve dvojím slova smyslu: Jednak že nestačí si nějaký výsledek přát, ale je nutné pro to aspoň minimum udělat. A druhé poučení: K demokracii patří i ochota respektovat většinové rozhodnutí, přestože k němu mám výhrady.
I čeští studenti si ve většině přejí v EU zůstat. Jaký na to máte názor vy, měli bychom vystoupit, či nikoli?
Členství v EU není smyslem samo o sobě, nýbrž pouze nástrojem pro dosahování politických a ekonomických cílů. Členství něco dává a něco (v nejširším slova smyslu) bere. Realisticky viděno nám zatím členství dává více, než bere. „Náklady“ členství však zejména v posledních letech stoupají. Když dosavadní vývoj extrapoluji, tak se blíží okamžik, kdy bychom začali na členství doplácet. Pak je třeba vystoupit.
Mnozí tvrdí, že kdybychom z EU vystoupili, pohltí nás Rusko. Jsou to podle vás oprávněné obavy?
Každá země má důvody obávat se každého silnějšího hráče. Silnější ovlivňuje vývoj ve slabší zemi, dokonce i když na ni nezaútočí. Již tím, že silnější hráč naplňuje svoje cíle, tak automaticky ovlivňuje (někdy pozitivně, ale většinou negativně) šance slabší země uskutečňovat její zájmy.
Také Rusko může a vždy bude své předpolí ovlivňovat, a to aniž by je muselo obsadit. Praha se musí snažit tyto tlaky vyvážit protitlaky. EU budila okolo roku 2004 ve většině českých elit a obyvatel naděje v tom smyslu, že by mohla působit jako protiváha ruských zájmů. Ve stavu, ve kterém se EU dnes nachází a vzhledem k požadavkům, které klade na členské země, již tento optimistický předpoklad nepochybně neplatí. Trochu větší, ale určitě ne absolutní jistotu poskytuje NATO.
Mnozí tvrdí, že kdybychom z EU vystoupili, pohltí nás Rusko. Jsou to podle vás oprávněné obavy?
Každá země má důvody obávat se každého silnějšího hráče. Silnější ovlivňuje vývoj ve slabší zemi, dokonce i když na ni nezaútočí. Již tím, že silnější hráč naplňuje svoje cíle, tak automaticky ovlivňuje (někdy pozitivně, ale většinou negativně) šance slabší země uskutečňovat její zájmy.
Také Rusko může a vždy bude své předpolí ovlivňovat, a to aniž by je muselo obsadit. Praha se musí snažit tyto tlaky vyvážit protitlaky. EU budila okolo roku 2004 ve většině českých elit a obyvatel naděje v tom smyslu, že by mohla působit jako protiváha ruských zájmů. Ve stavu, ve kterém se EU dnes nachází a vzhledem k požadavkům, které klade na členské země, již tento optimistický předpoklad nepochybně neplatí. Trochu větší, ale určitě ne absolutní jistotu poskytuje NATO.
Když už jsme u Ruska, souhlasíte s prohlubováním ekonomických a diplomatických vztahů s Ruskem a Čínou?
Souhlas nebo nesouhlas s nějakou událostí je sice legitimní, ale je pouze prvním krokem. Kdo chce svůj soud podložit realistickou analýzou, ten musí udělat mnohem více. K tomu patří kupříkladu srovnání míry, v jaké u nás Čína investuje, s tím, kolik investuje jinde ve světě. Když tak učiníme, zjistíme, že čínské ekonomické angažmá v České republice není až tak dramatické. O diplomatických vztazích s Ruskem se dá říci něco podobného. A navíc. Jestliže je rusko-česká politika koníčkem prezidenta Zemana, tak platí i to, že po ukončení jeho mandátu vámi zmíněné prohlubovaní diplomatických vztahů s Ruskem skončí. To, co on „prorusky“ demonstruje, jsou převážně diplomatická gesta. Mám dojem, že téma „prohlubování vztahů s Ruskem a s Čínou“ je účelově dramatizováno těmi, kteří hledají důvody ke kritice prezidenta Zemana.
Kdo je Petr Robejšek?
Dr. habil. Petr Robejšek vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze a Univerzitu Hamburk. Přes pětadvacet let se zabývá analýzou hospodářských a politických procesů, publikoval řadu odborných a populárních článků a jako vědecký pracovník a posléze jako ředitel působil řadu let v Mezinárodním institutu pro politiku a hospodářství. Od roku 2007 působí jako nezávislý poradce pro strategické otázky a dlouhodobě žije v Německu.
Pojďme od Ruska k Turecku. Drtivá většina českých studentů, kterých jsme se ptali v našem nedávném politickém průzkumu, je proti tomu, aby Turecko získalo bezvízový vstup do EU. Jaký na to máte názor? Jaká je šance, že se to reálně stane, a co by nám to přineslo?
Bezvízový styk s Tureckem by byl dotažením prodělečného „obchodu“ s Ankarou. Do Evropy by sice přicházelo méně migrantů, ale volný vstup by mělo 75 milionů Turků. Jenom jako příklad této prodělečnosti: Některé z nich, třeba členy kurdské menšiny, by Ankara nemusela pustit zpět a vzhledem k nezodpovědné azylové politice Západoevropanů by jistě mohli zůstat na kontinentě. Ankara by tak elegantně exportovala značný díl konfliktního potenciálu Turecka do EU.
Kdyby záleželo jen na německé kancléřce, tak bude bezvízový styk umožněn. Ona především nechce přiznat chybu, kterou udělala masovým udělováním azylu komukoli, a nechce ji ani korigovat v tom smyslu, že by německé hranice uzavřely německé úřady. Smlouva s Tureckem totiž vede k tomu, že německé hranice de facto hlídají turečtí pohraničníci.
Uprchlická/migrační krize je dnes velmi palčivým tématem. Mnoho studentů se domnívá, že není způsobena válkou, ale ekonomicky, případně že jde o předvoj kolonizace Západu islámem. Co si o tom myslíte vy?
Odpovím v širších souvislostech. Islám nemá potenciál na to, aby Západ kolonizoval, a sebezáchovné energie západních společností díky bohu fungují. A proto interpretuji agresivní hnutí, která se odvolávají na islám nikoli jako indikátory vzestupu, nýbrž spíše jako důkazy slabosti islámské civilizace a jejích obtíží vyrovnat se s výzvami 21. století. To je jedna důležitá proměnná. Druhá se týká toho, že občané evropských zemí postupně donutí své liknavé a místy bezpáteřní politiky, aby proti civilizačnímu infikování Evropy použili násilné prostředky.
Největší nebezpečí při tom všem vidím v nepochopení následujícího faktu: I ti, kteří jsou na útěku, jsou součástí společnosti, v nichž je na denním pořádku ponižování žen, chaos a brutální násilí. I oni patří ke společnosti, kde se lidé vzájemně vyhazují do vzduchu jen proto, že ten druhý vnímá boha trochu jinak. Migranti svoje názory a způsob života neodloží na evropské hranici, nýbrž je budou chtít žít i zde. Jenom velmi malá část z nich je schopná a ochotná se asimilovat, tak jako to dokážou Vietnamci nebo Ukrajinci.
A konečně. Evropané dluží soucit a solidaritu jenom vlastním spoluobčanům. Ti, kteří přicházejí, tu sice mohou žít v bezpečí, ale zůstat smějí jen tehdy, když se budou řídit našimi pravidly.
Text: Nela Vejvodová
