Pane doktore, jak moc nebo málo jsou podle Vás mladí Češi aktivní v politice?
Myslím si, že se mladí Češi angažují v politice zhruba srovnatelně jako zbytek české populace a lidé i jinde v Evropě. Z mého pohledu je to příliš málo. Pro udržení demokracie a prospěch České republiky by bylo potřeba, aby se v politice angažovalo více lidí všech věkových kategorii. Jen tak vzroste pravděpodobnost toho, že mezi politicky činnými vzroste podíl těch, kteří nepovažují politiku jen za svoje povolání, nýbrž za svoje poslání. Rozdíl je v tom, že v první skupině převládají političtí podnikatelé a každý si umí představit, co tím myslím. V druhé, zatím pouze velmi malé, skupině spíše najdeme takové, kteří politickou práci pojímají jako službu společnosti a nikoliv službu svým vlastním zájmům. Takových politiků je všude na světě nedostatek a zejména malé a slabé země jich potřebují co nejvíce. Kvalita politické třídy totiž může zčásti vyrovnat jejich geopolitickou slabost.
Dokázal byste v tomto srovnat Čechy např. s Němci či jinými Evropany?
Již jsem zmínil, že ohledně vztahu k politice nevidím zásadní rozdíly mezi mladými Evropany. To souvisí zejména s tím, že jejich životní styl se příliš neliší. V jejich životě dominuje totéž, co u všech generací před nimi, totiž příprava na budoucí zaměstnání a zájem užívat si mládí. V případě studentů jejich časový rozpočet výrazně zatěžuje obskurní výdobytek známý jako Boloňský proces. Ten jim bere možnost se skutečně vzdělávat a dělá z nich školáčky, kteří se zajímají jenom o credit points. A také proto jim chybí čas se v politice opravdu orientovat, natož se jí věnovat.
Mění se podle Vás v poslední době nějak výrazněji politické názory mladých lidí v závislosti na aktuálním dění (uprchlická krize, teroristické útoky v Evropě, ale třeba i sbližování ČR a Ruska, Číny)?
Názory každé generace se v průběhu jejího života mění. K nejdynamičtějším změnám dochází v prvních třiceti letech života. Od idealismu, přesvědčení o vlastní jedinečnosti a požadavku radikální změny světa se posouvají k realističtějšímu, vyzrálému a místy možná až rezignativnímu postoji. Rodiče vzdělání a média hrají v tomto pořadí určitou roli. Ale rozhodující jsou dle mého názoru zkušenosti a čas.
Většina studentů si myslí, že volby nemohou v zemi reálně změnit buď nic, nebo něco pouze okrajově. Přesto k nim dále chodí. Proč myslíte, že to tak je?
V tomto postoji splývá správný poznatek, „jenom volbou moc nezměníme“ s neschopností nebo neochotou z toho vyvodit důsledky. Správný závěr by byl vstoupit do politiky sám a podílet se na změně k lepšímu výrazněji než pouze vhozením volebního lístku. To je spojeno s námahou.
Jisté je, že demokracie může fungovat pouze tehdy, když lidé budou mít oprávněný pocit, že spoluvládnou. To je o to důležitější, že se dnes politické strany odlišují pouze rétoricky a jen do té doby, dokud jsou v opozici. V tu chvíli, kdy jsou u moci, tak se lišit přestávají. Zároveň mají opoziční i vládnoucí strany vždy jeden společný zájem a to je vytěsnit občany od moci a vnutit jim dojem, že ti nahoře to již zvládnou sami. Občané tedy musí nejenom překonat vlastní nechuť, investovat do politické práce čas, ale překonat i nechuť profesionálních politiků je k tomu pustit. Kompromisní řešení tohoto problému by bylo, kdyby se občané s co největším úsilím snažili prosadit možnost častěji rozhodovat v referendu. Pak by nemuseli průběžně investovat tolik času do politické práce a přesto by se podstatně výrazněji než dnes spolupodíleli na utváření politiky.
Studenti v našem průzkumu o politice vyjadřovali i nespokojenost se současnou politickou reprezentací. Prezident (velmi), poslanci a vláda (o něco méně, ale přesto) podle nich nehájí jejich zájmy. Proč myslíte, že to tak je?
Zmíněné osobnosti a instituce mají hájit zájmy celé země a nikoliv jedné skupiny obyvatelstva. Na to, jestli se jim to vede nebo ne, jistě může mít každý svůj názor. Některá rozhodnutí jsou okamžitě a jednoznačně zhodnotitelná. Tak kupříkladu rozhodnutí německé kancléřky otevřít hranice země migrační vlně byla zřejmá chyba. Většinu rozhodnutí však můžeme relativně objektivně posoudit až teprve s odstupem času. Správnost politického kroku je historický fakt. To je jedna část odpovědi. Platí dle mého názoru i pro hodnocení politických osobností, jako třeba prezidenta Zemana.
V případě, že s názorem prezidenta nesouhlasíme, tak je také radno pomyslet na to, že ho volila a stále ještě podporuje nadpoloviční většina našich spoluobčanů. A demokracie negarantuje správná, ale většinová rozhodnutí. Když s názorem většiny nesouhlasíme, tak je pouze konstatování rozdílnosti.
Kdo je Petr Robejšek?
Dr. habil. Petr Robejšek vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze a Univerzitu Hamburk. Přes pětadvacet let se zabývá analýzou hospodářských a politických procesů, publikoval řadu odborných a populárních článků a jako vědecký pracovník a posléze jako ředitel působil řadu let v Mezinárodním institutu pro politiku a hospodářství. Od roku 2007 působí jako nezávislý poradce pro strategické otázky a dlouhodobě žije v Německu.
Čím si podle Vás politici mohou získat důvěru mladých lidí? Mohou vůbec?
Politici mají právem obtíže získat důvěru obyvatelstva vůbec. A tak nevidím důvodu, proč by bylo třeba v tomto ohledu odlišovat mezi mladými a ostatními lidmi. Mladí lidé mají jistý deficit v tom, že je charakterizuje kombinace idealismu a nezkušenosti. Navíc jsou jako každá generace před nimi (mylně) přesvědčení o tom, že to, jak si oni mapují svět, tu ještě nikdy nebylo. A konečně mají velký potenciál zkušenostmi nepoznamenaného idealismu. Jejich střetnutí s reálnou politikou proto povede k vystřízlivění v trojím slova smyslu.
Jednak zjištění, že jejich přesvědčení sdílí jenom někteří spoluobčané a že jedinec dokáže jen velmi málo. Ale nejbolestivější je pro mladé lidi následující poznatek: Účast na politice je namáhavá. Nestačí o ní jen mluvit a případně za něco demonstrovat. Politika vyžaduje průběžnou, nespektakulární aktivitu, v optimálním případě na komunální úrovni. Mládí je však ta fáze života, ve kterém na systematickou politickou činnost není moc času.
Foto: Hanuš Frolík
