Surya, o. s., a její pomoc
Občanské sdružení, které založil Honza Tilinger, se může pochlubit stavbou školy ve vesnici Kargyak v Himálaji, kde významně napomáhá rozvoji vzdělání venkova Indického státu Jamu a Kašmír. Odhaduje se, že až 90% lidí tibetského etnika žijících na venkově je negramotných. Samotná vesnice Kargyak, ležící v nadmořské výšce 4 200 metrů nad mořem, je geograficky izolována, nemá ani základní infrastrukturu. Do nejbližšího městečka se lze dostat za čtyři dny chůze. Ve vesnici žije asi 180 obyvatel, z nichž určité gramotnosti dosahuje pouze deset vesničanů
Projekt školy vznikl v rámci diplomové práce Jana Tilingera, studenta Fakulty stavební ČVUT. S několika přáteli poté založil organizaci Surya. Díky štědrým příspěvkům dárců a pomoci mnoha dobrovolníků svůj projekt úspěšně zrealizoval. Dnes ve škole působí asi pět učitelů (tři Tibeťané, dva Češi), kteří učí dlouhodobě 42 žáků a množství dospělých obyvatel. Více informací najdete na www.surya.cz .
Jak se dnes shání peníze na podobné projekty?
Blbě. Původně jsem si myslel, že na realizaci podobných projektů jsou peníze všude, ale není tomu tak. Pro většinu organizací projekt v Himalájích není zajímavý, protože se kvůli odlehlosti nedá příliš prodat médiím. Nakonec jsme peníze sehnali spíše se štěstím. Vše bylo financováno ze soukromých zdrojů. Až když byl projekt hotový, dostali jsme peníze ze státních zdrojů na provoz školy.
Jak školu přijaly místní děti? Nevadilo jim, že jim začala taková povinnost?
Naopak, jsou to nejvděčnější žáci, co kdy nějaký učitel učil. Nemají žádné jiné rozptýlení, škola je pro ně svátek. Děti u nás jsou otrávené, protože můžou jít hrát fotbal nebo třeba hry na internetu. V té vesnici nemají vlastně nic, největší zábava je jít do školy. Je tam stoprocentní docházka a děti jsou často ve škole i hodinu dopředu. Zvláště v zimě, když je v jejich baráčcích zima, chodí se do školy zahřát.
Pociťovali jste kulturní rozdíly?
Ty jsou děsivé. Spousta lidí si myslí, že kulturní rozdíly jsou o tom, že lidé věří v jiného Boha nebo mluví jiným jazykem. Nikoli. Je to v totálně odlišném pohledu na věc. Konkrétní příklad: když ti v Kargyaku někdo slíbí „určitě zítra to bude“, tak to znamená, že zítra se nad tím pouze zamyslí. Nerozhodne se. A to je tak nemožný! Jednání na evropský úrovni vypadá tak, že se dva sejdou, vyjasní si podmínky, dohodnou se na stanoviscích a určí závěrečnou cenu. V Tibetu si sednou a navzájem klábosí - jak se mají nebo jak se jim žije. Pro ně to má smysl, protože tímto způsobem poznávají druhou stranu. Jenže tahle jejich jednání jsou zároveň strašně náročná na čas.
Zmínil bys příklad nějakého jednání s vesničany?
Jednou jsme jednali o zapůjčení koní pro transport materiálu. Z jednoho několikahodinového sezení nebyl ve výsledku výstup: „Ano, koně budou stát tolik rupií za jeden den.“ Abychom toho dosáhli, museli jsme několik hodin klábosit a pak jen v závěru zmínit: „Víte, bylo by dobré příště probrat cenu těch koní.“ A příště vesničané reagovali: „Cena by mohla být taková, ale jiná vesnice by proti tomu mohla něco mít, proto musí být ještě další jednání.“ A takhle se to táhne. Až po několika desítkách hodin jednání jsme s nimi konečně sedli a podepsali smlouvu - otiskem palce. Po čase jsme ale zjistili, že tu smlouvu stejně z půlky nedodrželi, protože si to prostě rozmysleli. A dělat se s tím nedalo nic.
Bylo náročné sehnat studentské dobrovolníky, kteří by do Kargyaku přijeli?
Na prázdniny ne. Pomoc na stavbě, která zahrnovala třeba pálení cihel z hlíny, byla díky prostředí dostatečně zajímavá. Na druhou stranu, málokterý student s námi dlouhodobě spolupracuje dál. Já to ale chápu, protože dělat kromě studia a práce, ještě další práci a k tomu zadarmo, je prostě náročné. Fluktuace lidí v neziskovém sektoru je veliká, protože lidé nemají čas.
Jak těžká je aklimatizace na vysokohorské podmínky?
Na tyto podmínky si člověk může zvyknout pouze tak, že to prostě dá. Skousne to a na morál do sebe tlačí místní jídlo a pití. To se skládá z ječné pražené mouky, což je jejich tradiční jídlo, rýže a brambor. Někdy mají i jačí maso, to má také specifickou chuť. Nejhorší je, pokud se toho člověk štítí, protože pak natolik oslabí organismus, že tělo už nedokáže nic přijmout. Evropský žaludek na takovou stravu není úplně nejlépe připraven. V minus čtyřiceti a celodenním pochodu má člověk velké energetické výdaje a místní strava je na druhé straně toho spektra - člověk jí jen mouku.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Nehodláš opět spojit tvé doktorské studium s dalším projektem?
Doktorské studium už je víceméně ve finiši. Vyhodnocuji nyní chování budovy a chování vnitřního mikroklimatu. To znamená, jak mi v budově funguje vlhkost, teplota a absorpce samotné konstrukce. Rád bych do budoucna dělal něco v Indonézii nebo Jižní Americe, ale to se nedá takto říci, prostě kde bude potřeba. Osobně bych rád nyní pracoval někde, kde je teplo.V Himalájích jsem si ho příliš neužil.
Máte-li zájem organizaci Surya a projekt Sluneční školy podpořit, více informací se dozvíte na www.surya.cz .
Pavel Prchal
