Na ISIC, MHD průkazku, kolej…Může se však stát (a mně se to stalo), že například čekáte už hodinu v řadě a v okýnku najednou zavřou a vyvěsí ceduli “Polední přestávka". Všichni ve fronte prožíváme stejné dilema - odejít a ztratit tak definitivně hodinu života? A riskovat, že další den se to bude opakovat? Rozhodl jsem se taky počkat, jako většina. napřed to vypadalo jako správné rozhodnutí. Po půlhodinové přestávce řada začala zase hýbat. Ovšem jakmile jsem byl konečně na řadě, oznámili, že nejede počítač a MHD průkazku nemůžou vydat. Nebo stojíte ve frontě na studijním a za půlhodiny vám začíná hodina, jsou před vámi dva lidé. "Paráda to stihnu," říkáte si, ale i když první člověk je za deset minut venku, za jak dlouho vyjde druhý, už nezjistíte, protože musíte na hodinu. V této chvíli to přijde k vzteku, ale až přijdete podruhé (nebo potřetí), vše je najednou hotové za deset minut a vy se s hotovou průkazkou chvílím stráveným ve frontě jen smějete.
Válku o pokoj jsem vyhrál
Jelikož já a můj spolužák z gymnázia nepatříme k nejpečlivějším studentům, prošvihli jsme rezervaci kolejí, která proběhla už o prázdninách. Přitom jsme na koleji chtěli bydlet spolu, plánovali jsme to od maturity. Poté co jsem se (po mnoha neuspěšných pokusech, kdy mi ubytovací kancelář přišla jako Kafkův zámek) dovolal na ubytovací kancelář, bylo mi sděleno, že oni už nám pomoci nemůžou a musíme to vyřešit osobně s přidělenými spolubydlícimi. Problém byl však v tom, že když jsme na kolej dorazili, nikdo tam nebyl. Obsadili jsme tedy společně jeden pokoj (ten výrazně lepší) a spolubydlící odjel na víkend pryč. Můj pravoplatný spolubydlící (tak pozdě dorazil kvůli tomu, že si spletl imatrikulaci s začátkem školního roku) mě však překvapil samotného a moc se mu do přestěhování nechtělo, tím spíš, že by si pohoršil. Bez podpory spolubydlícího jsem se neubránil a nahrhl tedy, že odejdeme my. Chytře jsem však řekl, že na spolužáka počkám, aby mi pomohl se stěhováním. S Právoplatným jsem zapředl přátelský rozhovor, uvařil mu čaj a jelikož jsem byl ve městě o týden déle, dal mu spoustu rad jako starý mazák. Možná právě proto na čekání rezignoval. Svému spolužákovi jsem tak mohl pyšně oznámit vybojovaný pokoj.
Z jedné smradlavé louže do druhé
Člověk, který metrem nemusí jezdit každý den, je jím vždycky unešený a při každé návštěvě Prahy by nejradši jezdil jenom metrem. Ale pokud jím někdo skutečně jezdí denně, celkem se mu to zají: na sobě jsem již po dvou týdnech začal pozorovat nutkání jet domů raději tramvají, klidně dvakrát déle než odlidštěným a přecpaným metrem. Nic na tom nevylepšil ani poslední zážitek z podzemky - nasedl jsem do vagónu, kde několik lidí stálo i přesto, že míst k sezení bylo dost. Zamířil jsem tedy k volným místum. Hned mi ale došlo, proč jsou volná - pod nimi totiž bylo dosti nablito, rychle jsem si sedl na druhou stranu a v tom mi hlavou bleskla myšlenka: Proč nikdo nesedí ani tady? Podívám se pod nohy a jsem doma. Přesně tak, bylo tam nablito uplně stejně.
Proč mám tak děravý rozvrh?
Na škole samotné mě nejvíc překvapil fakt, že pro zkoušky není ani tak klíčové učivo z přednášek, jakožto spíš vlastní četba doporučené literatury. Poté, co jsem so do ní pustil, jsem pochopil, k čemu jsou volná místa v rozvrhu - rozhodně nejsou pro zábavu, jak jsem si původně bláhově myslel.
Už vím, co je hlad
Jak mi jistě dáte za pravdu, studium není levná záležitost. Ze střední je člověk zvyklý, že když mu dojdou peníze, řekne opět rodičům a nic zas tak hrozného se neděje. Ale pokud se vá to stane na vysoké škole, je to horší. Já zprvu s pěnězi problém neměl, ale znáte to, koupil jsem si pár neplánovaných věcí a včera jsem musel do deseti čekat na spolubydlícího, aby mi půjčil na bagetu. Proto už nikdy neplánované nákupy.
