Po prvních týdnech vím jediné. Naše škola je velká a podivná.
Mám za sebou první týdny vysokoškolského života. A i když ve škole jsem se samozřejmě ještě nenaučil nic, pochopil jsem spoustu důležitých věcí.
Ubytování na koleji je snad o sto procent lepší, než jsem si myslel. Od spolužáků ze střední, kterým akademický rok začal o dva týdny dřív, jsem si vyslechl téměř hororové historky, jak se za každý spotřebič platí přes 100 korun a že na internet na koleji mám radši zapomenout. Děsil jsem se, že moje kapesné padne kvůli varné konvici a gramofonu.
I když… Třeba právě připojení na internet na koleji může být jedním z mnoha běhů na dlouhé trati: už při nástupu na kolej nám jedna starší kolegyně řekla, že internet je sice všude, ale musíme si koupit nějaký tajemný kabel. Ona sama už čtyři roky nemá internet, protože kabel nedokáže sehnat. V duchu jsme se jí se spolubydlícím samozřejmě vysmáli, přišla nám jak návštěvnice z minulého století, ale poté, co jsme si koupili kabel, jsme ji začali trochu chápat. Ano, samozřejmě jsme koupili špatný kabel a jen díky izraelsko - slovenské pomoci našich spolubuňkujících jsme nyní již plně připojeni. Dalším omylem může být také předčasné nadšení z pokoje, který je hned vedle výtahu. Ten náš totiž je! Otřesem se i s postelí pokaždé, když si ho někdo zavolá. Ale zatím Parkinsonem netrpím.
Kraťasy vadily, krátká kravata se nosí
Nepatřím k nejsvědomitějším studentům, proto se můj první školní den stal spíše než seznamováním se s předměty seznámením se s celou čtyřpatrovou budovou, kterou jsem naprosto bez nadsázky v zápalu hledání nejrůznějších informací prošel. Kromě rozlohy školy jsem však moc užitečných věcí nezjistil, ale jak jsem byl poučen studenty vyšších ročníků - ve třeťáku už bych tomu měl rozumět. Naprosto jsem byl překvapen celkovou atmosférou fakulty, všechny ty povídačky o akademicích s krátkými kravatami a ve vytahaných svetrech jsou totiž pravda. Nechápu moc, proč mi při přijímačkách vynadali, když jsem přišel v kraťasech.
Neseď v koutě, všichni najdou tě
Jednu důležitou věc jsem přece jen zjistil. Na fakultě se rozhodně nevyplatí sedat na opuštěná místa v koutech, zvláště pokud jste prvák. Sám jsem na jedno takové sedl, abych si odpočinul po běhání z patra do patra, ale mé nadšení, že jsem aspoň na chvíli pryč od všudypřítomného chaosu, brzo opadlo. Z protějších dveří vycházející jedinci měli pokaždé nějaký dotaz: Kde je podatelna? Kde je studijní? Kde je knihovna číslo devět? Jak to má prvák k čertu vědět??? Kdyby se mě zeptali, kolik má naše škola pater, mohl jsem sloužit, víc jsem ovšem nevěděl.
Všude mi říkali, že v prvním ročníku je lepší si dat větší rezervu s kredity. Zdálo se mi to jako dobrá rada, tak jsem si dal všechny předměty z doporučeného studijního plánu a téměř všechny volitelné a pomyslel jsem si pyšně: „No, tak teď to asi budu muset všechno vyškrtat.“ Jaký byl můj údiv, když jsem zjistil, ze mám rezervu jen jeden kredit!
Pomalu začínám chápat, že některé věci tady člověk nikdy nepochopí.
Příště: Jak jsem zjistil, že každá fronta má svou krásu, a vyhodil spolubydlícího z koleje.
