Přiměřená obrana, v tuzemském právu známá pod pojmem nutná obrana, je docela těžkým oříškem i pro zkušené právníky. Její klíčovou složkou je totiž otázka adekvátnosti obrany vůči útoku. Ono to totiž ve skutečnosti není jen tak, když se chcete efektivně bránit. Naše právo totiž používá podivná slovíčka jako „zjevně“, „očividně“ a podobně. Když se potom bráníte před útočníkem, musíte v krizové situaci správně vyhodnotit, jaká forma obrany je vhodná a adekvátní. A že si nad hodnocením, jestli ta či ona obrana byla ideálním řešením dané situace, mohou lámat hlavy i skutečné bedny!
Možná vás napadlo, od kdy nutnou obranu vůbec řešíme. Nejedná se o úplnou novotu, datuje se totiž až do 18. století. Tehdy začali filosofové rozvíjet myšlenky o moderním pojetí státu a o společenské smlouvě mezi jednotlivcem a státem. Důsledkem těchto úvah byl i vznik sebeobrany, kterou stát akceptoval. Politici a myslitelé totiž chápali, že zástupci státu nemohou být u všech zločinů, a jedinci by tedy měli mít právo na přijatelnou obranu.
Čechy přísné, Čechy mé
Přiměřená obrana patří mezi takzvané činy vylučující protiprávnost – čili je to akt, který by normálně byl zcela jasně posouzen jako nezákonný, ale díky určitým okolnostem tomu tak není. Abyste si z tohoto článku odnesli alespoň dva pojmy, s nimiž potom budete moci machrovat před právní hantýrkou nepolíbenými kamarády, zmíníme dvojici právních principů, jež u nutné obrany nemusejí platit. Jedná se o princip subsidiarity a princip proporcionality. První z nich říká, že se nesmíte bránit v případě, pokud by útok druhého člověka šlo vyřešit jinak, například útěkem či zavoláním policie. Nikdo vám tedy nemůže vyčítat, že jste se rozhodli bránit (a v důsledku obrany útočníka třeba zranili) místo toho, abyste vzali nohy na ramena.
A princip proporcionality souvisí s domýšlením následků vlastních činů. Pokud se tedy třeba dívku v parku pokusí nějaký muž znásilnit a ona ho v rámci své obrany zabije, je to vlastně v pořádku, přestože jí hrozil menší újmou, než ona jemu nakonec způsobila. To je dobré vědět, jelikož pokud by tyto dva standardní principy práva platily, efektivní obrana by skoro nebyla možná! V tom je také rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí, což je podobná situace, místo útoku však hrozí „pouze“ nebezpečí, a tak na tyhle dva principy ohled brát musíte. Právo prostě není pro legraci…
A ještě jeden tip, který je dobré znát – nutná obrana platí jen ve chvíli, kdy hrozba ze strany útočníka stále trvá. Takže pokud na vás někdo zaútočí a vzápětí začne utíkat pryč, podle práva se už nemáte před čím bránit, a tak byste mu taky měli dát pokoj. Protože kdybyste místo toho raději dali výtečníkovi pořádně na frak, už to není tak úplně obrana, že.
Stůj nebo střelím!
Na našem území je nutná obrana součástí trestních zákoníků už od poloviny 19. století. Asi nikoho nepřekvapí, že tuzemské pojetí významně vychází z tradice německy mluvících zemí, tedy Německa a Rakouska-Uherska. Právě německé pojetí se postupem času vykrystalizovalo ve velmi přísné, naši západní sousedi mají výrazná omezení držení i použití zbraně, extrémní podmínky nevyjímaje. V takovém postoji hrálo samozřejmě velkou roli historické zapojení do dvou světových válek, což se podepsalo i na přiměřené obraně, jejíž pravidla jsou velmi striktně stanovena. Ubránit se západně od Aše proto není jen tak. Naše pojetí je ve srovnání s německým ještě poměrně benevolentní.
Oproti Američanům jsme ale vlastně nekompromisní. Svoboda nošení zbraní i jejich užívání tam má velmi dlouhou tradici. Používá se i více pojem „sebeobrana“ oproti „nutné obraně“, a už toto posunutí významu můžeme považovat za výrazné. Právo na ochranu sebe, svých blízkých i majetku je spojeno se zámořskou mentalitou už od samotného vzniku Spojených států amerických. To je nejlépe charakterizováno takzvanou „castle doctrine“ (doktrínou hradu). Na jejím základě vznikají všechny ty případy, kdy majitel domu čeká s nabitou brokovnicí, a jakmile se na jeho pozemku něco šustne, neváhá pálit. Prostě můj dům, můj hrad. Některé právní úpravy totiž tohle pravidlo i rozšířily. Například v Coloradu bylo ustanoveno, že pokud má majitel domu či pozemku důvodné podezření, že se k němu někdo vloupal s úmyslem spáchat zločin, může použít i smrtící síly, aniž by byl v bezprostředním ohrožení. Docela velká hrozba všem pošťákům aneb jak je možné původně smysluplný zákon dohnat do extrému.
Jak vidíte, americké pojetí se od toho českého v mnoha ohledech liší. A je to tak vlastně v pořádku, historický vývoj i odlišná mentalita různých národů vyžaduje úplně jiný přístup. Můžete se zamyslet, jestli je vám bližší ten liberální, založený na neomezitelné svobodě jedince, nebo spíš ten opatrný, snažící se předejít fyzickému násilí, jak to jen jde. Náš průzkum ukazuje spíše tu druhou možnost.
Text: Mojmír Sedláček
Foto: bigstockphoto.com
