Vedle mě klečela na zemi dívka, vypadala vystrašeně, ruce se jí klepaly strachem, přesto vzala květinu a přistoupila k tomu ozbrojenému chlapci. Chvíli se mu dívala do očí, pak se usmála a květinu mu dala za štít. On se jen nervózně podíval vedle sebe. Po obou stranách měl podporu stejně vyhlížejících kolegů. Chtěl jsem domů, byla mi zima a chuť na pivo mě při tom nekonečném čekání přešla.
A pak to přišlo! Řada štítů udělala prudký krok vpřed a dívku povalila na zem. Sklonil jsem se pro ni a ucítil prudkou ránu do hlavy, a další, a další! Všude kolem byl slyšet pronikající křik a máchání dlouhých bílých obušků. Někde v dálce za mnou se opakovaně ozýval pokřik „Máme holé ruce“. Já ty své měl celé od krve, snažil jsem se zvednout, ale splašený dav a útoky chodících štítů mi to nedovolily.
Střih! Místo, kde dívka ještě před desítkami minut klečela, je potřískané krví a já si jen přeji, aby nebyla její. Na zemi se válí roztrhané kusy oblečení, boty, které se marně doplňují do páru, tašky a rozsypané věci. Pár potlučených studentů ignoruje svá zranění a snaží se pomoci těm, kteří jsou na tom očividně hůř. Kolik může být mrtvých, napadne vás v první chvíli. Desítky, stovky, vždyť to byl naprostý masakr. Koho pojala kapacita dodávek Veřejné bezpečnosti, už je dávno odvezen na výslech, ti šťastnější utekli postranními uličkami z Národní třídy do bezpečí.
„Sametová revoluce je historií, kterou nesmíme zapomenout“
Ne, nebyl jsem při tom a ani jsem nikdy nedostal obuškem po hlavě. Nedokážu se vcítit do role svých vrstevníků před 25 lety, kteří čelili útoku, kterému se nešlo bránit. Holé ruce proti po uši ozbrojenému a vycvičenému policistovi. Strach, nejistota, naštvanost. Pocity, které vás jako první napadnou. Prohlížím si fotografie ze 17. listopadu 1989. Poslouchám vyprávění těch, kteří tím pendrekem dostali.
Mám zlost a zároveň cítím velký respekt k těm, kteří se postavili strachu. Ten je doprovázel na každém kroku. Nebyli to žádní superhrdinové z komiksů, ale možná se z nich ve vyprávění za pár desítek let stanou. Nedivil bych se. Vždyť se svou odvahou postavili něčemu, co nešlo porazit. A vyhráli!
Můžeme připustit, že konec režimu se blížil tak či tak. Události v Polsku, Maďarsku i ve východním Německu tomu jasně napovídaly. Jenže oni to nemohli tušit. Neměli zprávy, nemohli si to přečíst v novinách ani na internetu. Informace získávali jen z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. A už jen to, že tyto stanice poslouchali, jim mohlo nahánět strach, protože to bylo zakázané. Naštěstí ale nežijeme v románu George Orwella a Velký Bratr je už na konci 80. let nesledoval na každém kroku.
Svoboda se blížila a obdiv patří všem studentům, kteří se do „beznadějného“ boje pustili. Jedno je totiž jisté, nebýt jich, přišla by mnohem později. A tak snad jen říct, díky!
Jak jsem sbíral revoluční střípky
Pustit se do popisu historie se může zdát snadné, vždyť dnes máme k dispozici stovky knih a tisíce dokumentů. Jenže čím mladší události jsou, tím více hrozí, že se proti vašemu textu ohradí pamětníci, ti, kteří vše zažili na vlastní kůži. I proto byl nesmírně důležitý výběr respondentů.
Od roku 2009, kdy jsem se revolucí k jejímu 20. výročí poprvé výrazně zabýval, jsem hovořil s řadou významných osobností. Své vzpomínky mi věnoval Václav Havel, Pavel Mejstřík nebo Monika Pajerová. O svůj pohled na demokracii se podělila i jedna z nejvlivnějších světových političek Madeleine Albrightová.
Možná se vám zdá, že z těchto střípku už jsem mohl vyskládat celou revoluční mozaiku. Mně tam ale pořád pár kousků scházelo. Vtom jsem si vzpomněl na nenápadnou zmínku Moniky Pajerové, tehdejší revoluční mluvčí studentů. „Moje dcera byla dítě revoluce, nosila jsem ji v batohu na všechny demonstrace.“ Oním dítětem byla dnešní moderátorka televize Nova Emma Smetana. Na začátku 90. let se odstěhovala do Paříže a Česko přišlo společně se svými iluzemi i o „své“ dítě revoluce.
Příběh téhle dívenky v sobě skrýval další rozměr revolučního dění. Vždyť díky ukončení totality mohla strávit dětství v Paříži a plnit si sny. I proto byla dalším respondentem, který pomohl přidat střípek do mé revoluční mozaiky. A tím momentálně posledním byl Šimon Pánek. Pokud hledáte moderního hrdinu, zkuste zajít do kanceláře neziskové organizace Člověka v tísni.
Musíte mít ovšem velké štěstí, abyste ho potkali sedět na židli, protože mnohem častěji cestuje po světě a snaží se ho zachránit. Že je to přehnané konstatování? Možná, ale já v životě nepotkal mnoho lidí, kteří by 25 let věnovali tomu, aby pomohli sehnat peníze na lepší život úplně cizím lidem v neznámé končině naší planety, a to bez řádné odměny.
Šimon Pánek nestál tváří v tvář ozbrojeným jednotkám na Národní třídě, ale svou odvahou pomohl prosadit studentské zájmy v nervózním revolučním zákulisí. A když se zdálo, že bylo vyhráno, sbalil si věci a vyrazil pomáhat dál. Jeho střípek byl možná ze všech nejcennější.
Přečtěte si rozhovor s Václavem Havlem pro Studenta z roku 2009
Řekli o sametové revoluci…
Madeleine Albrightová
bývalá ministryně zahraničních věcí USA
„Lidé berou demokracii jako dárek, váží si ho, ale netuší, že se na něm musí neustále pracovat.“
Jan Urban
tiskový mluvčí Občanského fóra
„Byla to obrovská šance, na kterou společnost a především její elita vůbec nebyly psychologicky ani jinak připraveny.“
„Sovětský svaz budoval své postavení pod heslem pořádku. V koncentračních táborech byl také pořádek, a byly to koncentrační tábory. Demokracie je stokrát lepší s tím svým bincem a nepořádkem.“
Monika Pajerová
tisková mluvčí studentů
„Shodli jsme se, že musíme do stávky, jenže to slovo se naposledy ve slovníku objevilo v roce 1969. My vlastně neměli tušení, jak taková stávka vypadá.“
Pavel Mejsřík
studentský vůdce
„Do ledna 1990 jsme měli strach, že tady nějaký generál vyjede z kasáren s tanky proti lidem.“
„Že jsme se nezbavili Komunistické strany? V tom je velká tragédie Václava Havla, ale hlavně naše. Komunismus je zlo!“
Valtr Komárek
uznávaný ekonom, spolupracovník Občanského fóra
„Představa, že režim ukončil Havel, herci nebo naše statečná srdce, to je myslím snaha o připsání si osobních zásluh, ale realitě neodpovídá.“
„Teď máme mafiánskou demokracii, ve které všechno oddřou obyčejní lidé.“
Časová osa: Jak šly revoluční dny
Pátek 17. listopadu – brutální útok na studenty u Národní třídy
Na Albertově se sešlo několik stovek studentů k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Demonstranti následně vyrazili do centra města, jejich počet je odhadován k 10 tisícům. U Národní třídy byli obklíčeni a napadeni kordony Státní bezpečnosti.
Sobota 18. listopadu – v Realistickém divadle byla navržena týdenní stávka
Informace o brutálním napadení bezbranných studentů se začala šířit veřejností, vznikla fáma, že na Národní třídě zemřel jeden ze studentů. V Realistickém divadle byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva.
Neděle 19. listopadu – vzniklo Občanské fórum
V reakci na odpor, který ve společnosti vyvolal brutální zásah policejních jednotek, se na popud Václava Havla sešli v pražském Činoherním klubu představitelé různých skupin opozice. Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum.
Pondělí 20. listopadu – vysoké školy vstoupily do stávky
Na většině pražských vysokých škol byla vyhlášena stávka. Obě národní vlády i federální vláda ČSSR vyjádřily souhlas s policejním zákrokem na Národní třídě. Delegace Občanského fóra se dopoledne setkala s předsedou Federální vlády ČSSR.
Úterý 21. listopadu – poprvé cinkají klíče
Na pokračující demonstraci se na Václavském náměstí shromáždilo 200 000 lidí. Zde promluvil poprvé před diváky spisovatel Václav Havel. Demonstrace se již zcela rozšířily po celé republice. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot.
Středa 22. listopadu – strach z útoku Lidových milicí
Po celém území Československa byly uzavřené školy, které se připojily ke stávce. Do Prahy přijížděli další členové Lidových milicí, údajně se jednalo až o 17 autobusů. Později byly lidové milice na příkaz Miloše Jakeše odvolány.
Čtvrtek 23. listopadu – Kubišová se Zagorovou zpívají hymnu pro 300 tisíc demonstrantů
Komunistický poslanec Miroslav Štěpán odjel na mítink dělníků do vysočanské ČKD Lokomotiva – Sokolovo, kde v průběhu svého projevu nazval protestující studenty „patnáctiletými dětmi“ a poté byl dělníky vypískán. Později se několik tisíc dělníků z ČKD přidalo k demonstraci na Václavském náměstí, které se účastnilo přes 300 000 lidí. Z balkonu vydavatelství Melantrich postupně hovořil herec Rudolf Hrušínský starší či Václav Havel. Demonstrace byla zakončena opět zpěvem státní hymny v podání Marty Kubišové a Hany Zagorové.
Pátek 24. listopadu – začaly politické změny
Tento den byl ve znamení značných politických změn, ke kterým v KSČ došlo. Miloš Jakeš oznámil svoji rezignaci spolu s celým vedením ústředního výboru, která měla umožnit obměnu kádrového vedení strany. Zpráva se dostala do hlavního stanu Občanského fóra v Laterně magice během proslovu a byla veřejně přečtena, načež následovaly mohutné oslavy.
Sobota 25. listopadu – přímý přenos Československé televize ze zaplněné Letné
Na Letné demonstrovalo kolem 800 tisíc lidí, kteří vyjádřili svoji podporu Občanskému fóru. Československá televize začala dění vysílat v přímém přenosu a současně vydala prohlášení, že se společně s Československým rozhlasem a pražským metrem chystají podpořit generální stávku.
Neděle 26. listopadu – Václav Havel se poprvé setkal s federálním premiérem
V dopoledních hodinách v Obecním domě v Praze se vůbec poprvé tváří v tvář setkávají Václav Havel v čele delegace Občanského fóra s federálním premiérem Ladislavem Adamcem na prvních politických rozhovorech. Večer odstoupilo předsednictvo ČSL a předalo vedení strany tzv. Obrodnému proudu, čímž tato strana jednoznačně podpořila sametovou revoluci.
Pondělí 27. listopadu – generální stávka
Na celém území proběhla mezi 12:00 až 14:00 dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů, většina podniků, továren a institucí. Provozy, ve kterých musel být nepřetržitý provoz, se ke stávce přidaly manifestačně vyjádřením solidarity.
Úterý 28. listopadu – Komunistická strana se vzdala mocenského monopolu
Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. Rostoucí nespokojenost občanů také přispěla k jejímu rozhodnutí vzdát se mocenského monopolu. 28. listopadu slíbil Ladislav Adamec, že připraví zcela novou vládu do 3. prosince.
Pondělí 3. prosince – představení nové vlády
Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji novou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem ukázalo komunistické vedení, že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Lidé již dále nechtěli, aby u moci zůstali komunisté, a požadovali zcela nové vedení.
Úterý 4. prosince – otevření hranic do Rakouska
Poprvé po dlouhých letech se 4. prosince otevřely hranice pro občany ČSSR, kteří mohli od půlnoci svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení (během víkendu navštívilo Rakousko až 250 000 lidí).
Pátek 7. prosince – rezignace nové federální vlády spolu s premiérem Adamcem
Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa na jeho doporučení. I přes jisté výhrady Občanského fóra došlo k jednáním s Čalfou, za předpokladu, že bude ochoten přijmout jejich návrhy na složení budoucího kabinetu.
Sobota 8. prosince – kandidatura Václava Havla na prezidenta
Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta.
Pondělí 10. prosince – StB začala likvidovat citlivé dokumenty v opuštěném lomu u Plzně
Po 13. hodině komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Prezident Husák následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty v opuštěném lomu nedaleko Plzně.
Pátek 28. prosince – přijat kooptační zákon umožňující dosazení poslanců bez voleb
Byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil Federálnímu shromáždění a národním radám dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb. Téhož dne se čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění.
Sobota 29. prosince – jmenování Václava Havla prezidentem Československa
Ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Zajímavostí je, že byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl donedávna politickým nepřítelem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky.
Text: Richard Valoušek
