V sedmnácti letech si napsal svůj první bucket list, seznam přání. Třeba že chce vidět živě Jaromíra Jágra v NHL. Splnilo se mu to. O rok později začal cestovat a cestoval dalších několik let. „Cestování opravdu je největší životní investice, člověk se z cest vrátí jako úplně jiný člověk,“ říká Lukáš Kerhart.
Kam ses podíval poprvé?
Do Velké Británie. Odjel jsem dva dny po mých osmnáctých narozeninách. Bylo to v roce 2006. Chtěl jsem se pořádně naučit anglicky, vždycky jsem jako první jazyk měl němčinu. Tehdy jsem mamču postavil před hotovou věc, řekl jsem, že na tři měsíce odjíždím. Neměl jsem ještě ani hotovou střední školu… Samozřejmě moc velkou radost neměla, bála se o mě, ale nakonec jsem dostal její požehnání a vyrazil přes letní prázdniny za dobrodružstvím.
Byly začátky pohodové?
Nebyly. Měl jsem pracovat jako au pair v jedné rodině se třemi malými fotbalisty, práci jsem si hledal ještě z ČR. Jakmile jsem ale přijel do Británie, rodina se mnou přestala komunikovat. Měl jsem dvě možnosti – buď se vrátit zpátky do ČR a poslouchat, že mi to každý říkal, anebo si najít jinou práci. Vytiskl jsem si pět druhů životopisů, kde jsem, přiznávám, trochu kecal a životopisy hodně vylepšil – že jsem perfektní kuchař, uklízeč, ochranka, zahradník… Dělal jsem to se slovníkem v ruce, naučil se čtyři anglické fráze a roznášel životopisy všude možně, do obchodů, skladů. Jednou jsem stál před krásným hotelem a váhal, zda mám vůbec jít dovnitř. Nakonec jsem našel odvahu a hned spustil, že hledám práci. Oni zase, že hledají umývače nádobí. Bingo. Vzali mě. Pak jsem také pracoval jako uklízeč. Byl jsem v partě nejmladší a uklízel v jednom tanečním klubu a restauraci ta nejhorší místa, záchody a podobně. Což se mi samozřejmě nelíbilo. Hned jsem si řekl, že se musím ukázat a změnit patro, protože kolegové z Portugalska a Egypta jenom vytírali a luxovali. Ovšem hodně mi to usnadnili, protože byli nesystematičtí a pomalí. Díky tomu, že jsem byl rychlejší, tak mě povýšili, dostal libru přidáno a měl jsem uklízeče na povel (smích).
Tak sis zlepšil angličtinu?
Ne, tak úplně. Do začátku jsem si přivezl z ČR asi 25 tisíc. Našel jsem si jazykovou školu a většinu peněz investoval do dopoledního kurzu angličtiny. Od 13 do 23 hodin jsem pak pracoval a měl hezký plat. Bydlel jsem v česko-italské rodině, výhodou bylo, že jsem nemusel platit zálohu, kterou jinak domácí často vyžadují dopředu, ale platil týdně. Další výhodou bylo, že jsem se v práci dostal ke spoustě jídla, takže jsem za stravu vůbec neutrácel. Takhle jsem v Británii fungoval. Když jsem se pak vrátil po těch třech měsících domů, byl jsem jiný člověk. Osamostatnil jsem se, zjistil jsem, že starat se sám o sebe, prát si, žehlit, není tak složité.
Kam jsi pokračoval?
Cestování mě hodně inspirovalo do dalšího života. Byl jsem v Kanadě, Spojených státech, v Dánku, Indonésii. Celkem jsem prozatím navštívil třicet zemí.
Kde jsi na svoje cesty vzal peníze?
Na to se při mých přednáškách studenti ptají vždycky. Od patnácti jsem chodil na brigády, balil jsem čokoládu, pomáhal s rozkládáním stánků na tržnicích, rozvážel jsem obědy důchodcům. Odkládal jsem si peníze a našetřil jsem si 25 tisíc. Pocházím z průměrné rodiny, vyrůstal jsem v Havířově na sídlišti v paneláku, na všechno jsem si musel vydělat sám. Cestování ale není jenom o penězích, jak si lidé často myslí. Často hledají překážky, proč to nejde. Když chtějí cestovat, finance se vždycky najdou a pár tisíc si klidně můžou půjčit i z banky. První destinací nemusí být hnedka Austrálie či Nový Zéland, ale člověk může odjet někam blíž a peníze si vydělat.
Lukáš Kerhart (27)
Lukáš Kerhart (27)
Cestovatel, lektor, kariérní poradce pro mladé a velký propagátor mimoškolního vzdělávání. Studoval na vysokých školách v Evropě i v Americe, procestoval přes 30 zemí světa. Na českých školách přednáší a pořádá nejrůznější workshopy. Na knize CESTOVÁNÍ – NEJLEPŠÍ ŽIVOTNÍ INVESTICE pracoval dva roky.
V jaké zemi je dobré začít?
Ideální je začít třeba v Británii, chvíli tam pracovat a něco si vydělat. Vždycky je ale důležité si před danou cestou říct, co vlastně chci a co od cesty očekávám. Chci si zlepšit jazyk, poznat místní kulturu, pomáhat lidem jako dobrovolník nebo si vydělat peníze? Podle toho se pak volí země. Za penězi bych se tedy vydal do Británie, Skandinávie, Německa, Švýcarska nebo Kanady. V Kanadě se dá měsíčně ušetřit i sto tisíc, pokud se třeba člověk rozhodne pracovat na ropných plošinách, ovšem nutno dodat, že se to hodně podepíše na zdraví. Hlavní je neohrnovat nos nad pomocnými pracemi a tvrdě makat, protože pokud člověk začne pracovat jako pomocník v kuchyni, neznamená to, že tuto profesi bude dělat do konce života. Já sám jsem začínal jako umývač nádobí, a o šest let později jsem řídil aktivity pro 400 studentů z celého světa v prestižní jazykové škole ve Vancouveru. Člověk musí být trpělivý a pokorný. Výhodou je, pokud člověk umí řemeslo – lidé v západních zemích jsou líní a rádi zaplatí jiným za práci. Třeba ve Spojených státech, Kanadě nebo na Novém Zélandu.
I ty jsi měl trochu problém s rodiči. Jak je připravit na to, že chci odjet do ciziny?
Návod nemám. Ale myslím, že by se měl mladý člověk v tomto případě rodičům postavit a vzepřít se. Říct, že to chci zkusit, osamostatnit se, zlepšit si jazyk. Nejhorší je, když si rodiče přes děti plní své sny a nalajnují jim studium a budoucí život. Nás se taky nikdo neptal, jestli se chceme narodit, a jsme tady, takže by nám rodiče do našeho rozhodnutí neměli remcat. Věřím, že moje knížka může pomoci nejen mladým lidem, ale i rodičům v tom, aby dětem nechali volnost. Ano, dítě si může trochu nabít nos, ale přijde na to samo.
Na konci knížky jsou i konkrétní tipy na weby a agentury. Je jich u nás dost?
Agentur, které pomáhají s vycestováním, je dost, ale jen málo jich je solidních. Člověk by určitě neměl odjet hned s první agenturou, měl by oslovit více společností a udělat si srovnání. Chce to dobrou přípravu, pročíst reference, osobně agenturu navštívit. Každá agentura se specializuje na něco jiného, na jinou lokalitu. V poslední době se ale trh docela zkvalitňuje a navíc není problém obrátit se i na některou ze zahraničních společností, které se třeba hodně orientují na dobrovolničení. Pohovor pak probíhá většinou po Skypu. Já osobně také rád studentům pomůžu, když se na mě obrátí, nasměruji je.
Kdy začít cestu plánovat?
Záleží na zemi, kam chci. Někdy lze odjet téměř ze dne na den, někdy to chce plánovat více. Třeba Kanada otevírá „okno“ pro roční pracovní víza na jaře. Mají tam určité kvóty, takže se nevyplatí čekat. Stejně tak registraci do programu Work and Travel do Spojených států radím podat co nejdříve, na podzim, kvůli těm nejlepším pracovním místům. Odjíždí se obvykle v květnu.
Máš nějaký negativní zážitek z cest?
Samozřejmě, během cestování se přihodí mnoho věcí a i já jsem zažil okradení, zpronevěření mojí platební karty či ztrátu zavazadel. Mám za sebou i stání u amerického rychlosoudu, protože jsem popíjel pivko na promenádě u pláže, kde byl zrovna zákaz konzumace alkoholu (smích). V Americe se s vámi nemažou a mnoho zákonů je postavených na hlavu, člověk si musí dávat bacha, aby třeba kvůli pikniku na pláži neskončil u soudu. Musím ale říct, že těch negativních zážitků mám minimálně a převažují ty pozitivní. Vycestování do světa doporučuji úplně každému.
Proč jste napsal knížku?
Po návratu z Kanady jsem začal objíždět školy po celé ČR a středoškolákům i vysokoškolákům vyprávěl o cestování, o tom, kam se můžou všude podívat. Viděl jsem, že mladí lidé moc neví, co se sebou – byl jsem na tom kdysi stejně. Tak jsem si řekl, že napíšu svůj příběh, proč, jak a kam jsem cestoval a propojil ho s příběhy zajímavých lidí, které jsem během svých cest poznal, a ovlivnili mojí kariéru. V knize jsou desítky úžasných příběhů lidí z celého světa a věřím, že kniha bude pro české studenty silnou inspirací. Mám ambici: chci rozcestovat Čechy a hlavně mladé lidi, protože Češi stále necestují tak moc, jako naší západní sousedé, anebo třeba Slováci. U nich je ovšem problém, že se už neradi vrací zpět na Slovensko. Přál bych si, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestovat do zahraničí, nachytal zkušenosti, rozšířil si obzory a pak se zase zpátky vrátil do ČR.
Zaujalo vás Lukášovo vyprávění? Navštivte jeho web nebo se více dočtěte v jeho knize.
Text: Nela Vejvodová
Foto: Lukáš Kerhart
