Vypadá to na nějaký rehabilitační ústav a ne na meditační centrum. Rozhodl jsem se, že jsem už dost starý na to, abych se tady učil chodit. Nikdo z nich mě nedonutí, abych zkoušel chodit co nejpomaleji. To jsem ještě netušil, že mě nakonec donutí nuda a že než odjedu, tak se budu pyšnit tím, že jsem schopný ujít deset metrů za deset minut.
Na Srí Lance jsou mraky buddhistických klášterů a meditačních center, kde vás rádi přijmou, abyste si zkusili meditovat. Jsou i různé přístupy, jak vás do toho vpraví. Někde jste celou dobu sami, zavření v místnosti, kam vám sem tam hodí jídlo. V jiných jste s mnichy a nesmíte se potkat s osobou opačného pohlaví. Byl jsem rád, že nejsem v centru, kde vás mlátí bambusem, pokud nesedíte rovně. Některá centra jsou placená paušálně, v jiných od vás očekávají aspoň dar. Já si vybral meditační centrum pro mezinárodní žáky. Cena? Asi osmdesát kaček za ubytování a plnou penzi. A slovo mezinárodní znamená, že mají splachovací záchody, umí anglicky a do jídla nesypou chilli po sudech.
Meditační centrum Nilambe
Centrum Nilambe se nachází ve středu ostrova, kousek od pravověrného buddhistického města Kandy ve velmi hornaté krajině. Tento komplex se rozkládá pod samým vrcholem jedné z hor ve výšce asi kilometr nad mořem. Vyšplhat se k němu znamená fantastickou procházku stezkou, která se vine jako zde většinou jedovatí hadi. Stezka vás ale protáhne mezi čajovými plantážemi a keři pepřovníků, takže zážitek na celý život.
Já to vzal okázaleji. Najal jsem si tuk-tuk, což je v podstatě tříkolka s motorem od sekačky, se kterou dokážou místní mimořádné kousky. Převezou na ní cokoliv od sedmičlenné rodiny po tunu dřeva. Nebyl jsem ani tak líný, ale se svým třicetikilovým baťohem to prostě jinak nešlo. Až po příjezdu jsem pochopil, že se to úplně nehodilo, protože tohle prdítko řve jako tygr a v centru platilo pravidlo absolutního ticha.
Ano, v meditačním klášteře se nesmělo oficiálně ani mluvit, ani špitat. Také pít alkohol, kouřit, jíst maso a souložit. Mluvit se mohlo ve vyhrazené půlhodince, která byla v programu zanesena jako „čaj a inteligentní rozhovor“. Během téhle půlhodinky jsme se ale většinou zmohli jen na „Hi“ a „What´s up?“ V tichosti jsem si proto po příjezdu pročítal pravidla, vypisoval formuláře (Srí Lanka je posedlá formuláři, mají je na všechno) a odevzdal takové ty přebytečné věci jako mobil, peníze, pas a mp3 do trezoru. Vyfasoval jsem pro změnu starou deku, polštář, svíčky, zápalky a klasický budík. Neúměrně usmívající se tvář mě následně vedla do cimry. Místnost tři krát tři metry, kde byl věšák, postel z betonu a noční stolek. A šup na první meditaci s tímhle podezřele rozsvíceným mužíkem. Vypadal jako pravidelný hulič všeho od jahodového listí až po krajty, ale nejspíš jenom moc meditoval. Později jsem se dozvěděl, že pochází přímo z města Kandy, což mělo v místní partnerské seznamce cenu zlata.
Deset minut pod stromem tenhle sen místních nevěst spokojeně oddechoval se zavřenýma očima vedle mě a sem tam pronesl něco jako: „Pociť sám sebe“, „Smiř se se svým tělem,“ a „Nechej myšlenky, ať přijdou a odejdou“. Naštěstí se mě ale ani nedotkl. Prostě mi jen prozrazoval, jak mám meditovat. Víc se už o mě nestaral.
Režim byl poměrně tvrdý, ale nemusel se brát doslovně. Stávalo se ve 4:45, vzbudili vás vzdáleným tlukotem do dřevěného gongu. Skoro jste to neslyšeli, ale přesto vás to probudilo, zvláštní. V tenhle čas toho nešlo moc dělat, protože byla ještě tma a elektřinu jaksi nepropagovali. Rychle se tedy běželo do meditační síně, kde se hodinu vítal nový den usilovnou meditací. Pak přišel na řadu ranní čaj, už za prvního světla. Následovala hodina jógy, snídaně a fyzická práce, kterou jsem většinou prospal. Časem jsem začal sbírat dřevo. Přihlásil jsem se dobrovolně, každý dělal něco pro komunitu. Jenom jsem netušil, že sbírat dřevo je jedna z nejnebezpečnějších prací. Klacek a kobra se totiž dost pletou. Po fyzické práci, kdy si měl člověk ještě stihnout vyprat si a uklidit, se zase meditovalo, tentokrát hodinu a půl. Celkově si člověk zameditoval pět hodin denně a mohl ještě víc. Kromě snídaně a oběda se už moc nejedlo, k večeři byly jen suchary. Jídlo bylo prosté, ale naprosto úžasné. Žádný jetel bez chuti, jak si vegetariánské jídlo představují čeští kuchaři.
První tři dny jsem se věnoval ve volném čase usilovnému čtení jedněch českých novin, které jsem si nechal v letadle. Pak mi cvaklo v hlavě z té samoty. Běhal jsem po vrcholku hory mezi pijavicemi a hledal signál na mém druhém telefonu, který jsem úspěšně zatajil, abych zavolal kamkoliv. Ale nebyl signál. Rozhodl jsem se proto navštívit knihovnu a studovat meditaci, když už jsem měl na vybranou zbláznit se, nebo číst v angličtině.
Poslední Kelt
Knihovnu vedl John. Zrzavý Ir, potomek vymřelých Keltů, který pracoval jako válečný reportér, dokud se z toho nesesypal. Byl v meditačním centru už dva měsíce. Mazák. Nadto mimořádně entuziastický. Trošku si mě vzal do parády.
„Nechceš toaletní papír?“ natočil se jednou mým směrem jako dealer heráku. Toaleťák byl pro Evropana naprosto zásadní. V meditačním centru nebyl. Místo něho se člověk musel sprchnout. Člověk tak dokázal přesně rozeznat, proč si druhý odskočil. Vrátil-li se s mokrým zadkem, bylo to jasné.
John taky miloval opice. „Jsou jako lidi, jenom bez morálky,“ s oblibou tvrdil a jedna holka si ho zase s oblibou dobírala, protože všechny místní opice byly zrzavé, s čírem a milovaly manga. V centru byl jeden z mála mangovníků, který nám svým plody sloužil jako příloha k rýži.
„Neznám víc prasáčtější ovoce, není divu, že ho opice milujou,“ houkl na mě John, když mi jedno spadlé mango přihrál. Mango. Ovoce, po jehož konzumaci člověk opravdu není člověkem. Ruce má celé ulepené a s podivnými grimasami se snaží jazykem vydolovat dužinu, která zůstala mezi zuby. Stejně ale opice podezírám, že nejraději měly tu obrovskou pecku, která po mangu zbude. Používaly ji jako munici k tomu, aby nás bombardovali. Během tří týdnů, co jsem v meditačním centru strávil, se zrzavým pankáčům podařilo z koruny stromu sestřelit našeho kuchaře. Museli ho odvést do nemocnice.
V meditačním centru se žilo maximálně v souladu s přírodou. Voda z jezera, světlo jen od slunce a nic se nesmělo zabít. Ani hnusné malé pijavice. Ale opice a pijavice nebyly jediní kamarádi. Škorpióni občas běhali po tělocvičně. Naštěstí jen ti velicí, co nejsou nebezpeční. „Přesně jako lidi, že jo Petře,“ dojímal se dvoumetrový John.
V holčičím areálu žila krajta. To se vždycky objevila klidná slečna, vzala si obrovskou tyč, jako na česání jablek, a za deset minut se spokojeně vrátila, zatímco nějaký chlápek hystericky ječel, že viděl obrovského hada, jak se plazí pryč. Kobry se taky občas přišly ukázat. Z hadů jsem si je oblíbil nejvíce, stejně jako místní. Jsou velice plaché. Nejhorší byly místní zmije, totální magoři, co útočí na všechno jedem, který způsobuje explozi žil. A vsadím se, že populární nebyli ani tenoučcí smrtelně jedovatí hádci, co se tvářili jako lístečky čajovníku, dokud vás neuštkli. Skvělé byly také dýchavičné těžkotonážní krysy, kterých se každý bál. „Tady krysy honí kočky,“ komentovala to jedna Britka. A věděla to moc dobře, protože v centru byla už devět měsíců. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, co všechno neví o svém vlastním domově. Že zemřel Jackson, možná že Blair není premiérem, že je finanční krize a tak.
Žít v centru bylo vlastně strašně luxusní, spočítal jsem si, že stačí měsíc vydělávat a pak si můžete zbytek roku lebedit v centru. A to jde. Užíváte si, protože k životu nepotřebujete peníze, nepotřebujete věčně komunikovat, máte výborné vegetariánské jídlo v přesný čas a můžete si nabrat podle chuti, cvičíte jógu a pijete dobrý čaje.
Nejhorší jsou noci. Jak sedíte a celý den se vlastně nudíte, nepřijímáte žádné informace, začnete objevovat svět okolo. Krásy detailu. A taky začnete objevovat své vlastní běsy, které jste házeli za hlavu a zapomněli na ně. Slovy se to nedá popsat. Není to jako horor v televizi. Nikdo nikoho nezabíjí. Často jsem se probouzel a ještě několik hodin drkotal zuby, jak jsem se vzpamatovával. Takový pocit jsem předtím nikdy nezažil. John na tom byl úplně stejně. Jenom s tím rozdílem, že měl těch běsů o dvacet dva let a několik válečných reportáží více. Když jsem po třech týdnech odjížděl, já už jsem byl v pořádku, vyhrál jsem sám sebe. Zato John začal chodit s psychologickou příručkou „Nemůžu vypnout svoji hlavu“. Snad to zvládl, protože válka, to je svině, jak jsem se dozvěděl na severu Srí Lanky, kde jsem byl pár týdnů po skončení bojů. Ale to už je zase na jiný článek.
Petr Švihel
