Po cestování v partě a několikatýdenní rutině v pohodovém balijském městečku Canggu si potřebuju dokázat, že se sama ve světě neztratím. Radím se se zkušenějším kamarádem o cílové destinaci a kupuju letenky na ostrov Flores. Výlet ještě ani nezačal a jsem bez mobilu. Opláchla mi ho vlna. Házím úsměvy na všechny strany a doufám, že mi ho v místní opravně dají do kupy dřív, než odletím. Pro svůj iPhone si jedu asi v deset hodin večer, rovnou z nemocnice. Noha naražená ze surfu je nateklá a bolí. Není ale zlomená, takže můžu vyrazit! Je pátek 13., sedím v indonéských aerolinkách a při startu se mi sedadlo posouvá tak daleko, že málem sedím na klíně cestujícímu v řadě za mnou. Tajně doufám, že zbytek letadla je v lepším stavu.
Když nevíš, tak se zeptej
Letiště vypadá trochu jako autobusové nádraží na malém městě. A tady mi telefon opět vypovídá službu. Tentokrát proto, že na Floresu nefunguje můj balijský operátor. Wi-Fi tu není. K mému překvapení na mě ale čeká transport organizovaný hostelem. Hostel i nadále překvapuje. Italští majitelé a stejně tak zaměstnanci z řad místních jsou super milí. Radí mi, jak strávit následující dny, a rovnou mi volají průvodkyni, která mi vše pomůže zorganizovat. Za pár minut už u ní sedím na motorce a nechávám se svézt pod kopec do přístavu. Při té příležitosti si také nechávám doporučit místo, kde se dobře (a levně!) najíst. Yuanita mě vysazuje na rybím tržišti a rovnou mi domlouvá i cenu. Když jdeme později s bandou lidí z hostelu na stejné místo, nikdo kromě mě už se za takové peníze nenají. Hygiena je tu „level -2376“, a tak si tak říkám, že jestli mi po tomhle nebude zle, tak už po ničem. Snad mluví za vše fakt, že jsem tam ten den nebyla naposledy.
S cizími lidmi nikdy. Nebo?
Samozřejmě jsem nedomyslela, jak se dostanu zpět do hostelu. Už je tma a bydlím na samotě. Rukama se snažím dorozumět s místními a doufám, že mě někdo z nich odveze. Mám s sebou všechny věci (které za něco stojí), a hlavně několik milionů indonéských rupií. Sedím na motorce u postaršího prodavače a jedeme úplně jinudy, než odkud jsem přijela. Navíc je cesta o dost delší. Přemýšlím, jak seskočit a nezmrzačit se. Uznávám, že to asi není nejlepší nápad. Takže vyčkávám, co se stane, až (jestli) dojedeme k lesní pěšině vedoucí do mé ubikace. Dlouhou chvíli si krátím učením se indonéských slovíček a doufám, že se tak s mým řidičem staneme přáteli. Což by mu podle mého názoru mohlo zabránit okrást mě nebo zabít. Vysazuje mě, strkám mu v přepočtu 40 korun a užívám si opojného pocitu vítězství. Přežila jsem. A postupně zjišťuji, že z lidí na Floresu strach mít opravdu nemusím.
Flores
Flores je jeden z více než tisícovky indonéských ostrovů. Z Bali se na něj dostanete lodí nebo letadlem za necelou hodinu. Na rozdíl od zmíněného Bali je místo nezkažené masovým turismem. Flores je známý hlavně jako výchozí bod do Národního parku Komodo. Krom toho mezi nejznámější atrakce ostrova patří výšlap k tříbarevnému jezeru, výhled na rýžová pole, která připomínají pavoučí sítě, a návštěva tradičních osad okolo měst Bajawa a Ruteng. Většinové obyvatelstvo vyznává křesťanství ve zvláštním spojení s původním animismem, což dělá ostrov bezpečnějším místem, než je třeba populárnější Lombok, kde se hlavně dívky nemusí vždy cítit úplně konformně.
Varani versus manty
Když už na Flores někdo vycestuje, tak většinou proto, aby se z něj rovnou vydal do národního parku Komodo. Tímhle výletem začínám i já. V pět ráno nastupuji na malou loďku pro zhruba 10–15 lidí. Neplujeme dlouho, plavidlo se nám porouchá vzápětí. Nic naplat, jeden z řidičů nasazuje šnorchl, bere nářadí a skáče do vody. My se můžeme potrhat smíchy. Sice stěží, ale plujeme dál. Nikoho už tu nepřekvapuje, jakým způsobem chvíli potom doplňujeme nádrž. Jeden chlapec z kanystru přilévá palivo, druhý nad ním stojí a kouří. Bezpečnost nade vše. Myslím, že jsme všichni docela rádi, že zastavujeme na malém ostrůvku, kde nás čeká krátký výšlap. Potom už je na řadě zlatý hřeb dne. Připlouváme do národního parku, abychom viděli vzácné varany komodské. Pro mě ale přichází vrchol plavby až při cestě zpět. Šnorchlování s mantami obrovskými, to je teprve zážitek. Jakmile kapitán jednu zahlédne, zavelí, my nasazujeme šnorchly a skáčeme z rozjeté lodi. Máme štěstí a tímhle způsobem jich vidíme několik. Jsou děsivě obrovské.
Vaří nad ohništěm a kafe pijí po litrech
Národním parkem Komodo pro většinu návštěvníků Flores končí. I já jsem udělala začátečnickou chybu a koupila si zpáteční letenku. A protože tu přesuny zaberou mnoho hodin, mám čas už jen na jeden větší výlet. Volím osadu Wae Rebo. Čeká mně šestihodinová (ne)cesta autem, tříhodinový výšlap do hor a za odměnu noc strávená v tradiční vesnici. S řidičem je to těžké, protože anglicky téměř neumí. Kupuju ale trs banánů a snažím se ho uplácet ovocem, když něco potřebuji. Skutečně smůlu mám jen na „nosiče“. Ne že bych se bez něj neobešla, ale jak mi bylo řečeno, potřebuji někoho, kdo mě provede přijímacím rituálem při vstupu do osady. A tenhle upocený chlápek je jediný, kdo mi může pomoci. Anglicky nezná ani jediné slovo. Krosnu (z větší části naplněnou lahvemi s pitnou vodou) si do vesnice nesu sama, a ještě na něj musím čekat. K tomu děsně prší a mám nohy plné pijavic. I když jsme v Indonésii, mám trochu obavu, zda jsem se nechytla do turistické pasti. Opak je pravdou. Užíváme si s dalšími třemi baťužkáři vyloženě rodinnou atmosféru. Sedíme spolu s místní rodinou v kuchyni, což je ve skutečnosti ohniště, jíme, povídáme, pijeme kávu ze zdejších kopců (zkuste zabrat po čtyřech hrncích kafe před spaním!), po večeři otevřeme dokonce i pivo, a nakonec spíme všichni společně na zemi v jednom z domků. Je to jeden z mých nejhezčích zážitků vůbec.
Samoty jsem se nedočkala
Odjíždím a personál v hostelu mě objímá. Odvážím si také kus papíru, kde mám sepsaná základní indonéská slovíčka a fráze. Strávila jsem v Labuan Bajo jen pár nocí, i přesto je to srdceryvné loučení. Doteď dostávám zprávy od průvodců, se kterými jsem se na ostrově potkala, a ostatní cestovatelé mi posílají fotky z výletů. Jako by Flores věděl, jak moc se mi z něj nechce – dozvídám se, že můj let je zrušený. Tvrdnu tedy na letišti, kde není možnost koupit si ani kafe. Čekání mi ale krátí rozhovory s cizími lidmi, kteří se se mnou jen tak dávají do řeči. Když o tom přemýšlím, pokud bych cestovala s někým, nikdy bych nepoznala tolik zajímavých lidí a už vůbec bych neměla dost času, abych se sblížila s místními. Čert vem varany, manty a dechberoucí výhledy na rýžová pole. Takhle cesta byla nezapomenutelná právě díky lidem, které jsem na ní potkala. A že jich nebylo málo.
Text, foto: Markéta Henzlová
