My si s Linou povídali koncem října 2016 v pražské Kavárně Slavia - a tímto chceme moc poděkovat organizátorům inspirativní konference TEDx Women za to, že nám toto velmi příjemné setkání zprostředkovali - a tenhle energický "ďáblík" nás vážně uchvátil. :) Ale pojďme už k tomu, co Lina vlastně dělá, protože u toho občas smích naopak dost přechází.
Lina se prala vlastně od malička, v pěti letech začala s taekwondem a byla v něm hodně dobrá. Závodila doma i na mezinárodních soutěžích a vyhrávala. Pak přidala ještě box, kickbox a kung-fu. Při jedné takové soutěži si poranila koleno, ale navzdory doporučení trenérů a lékařů v boji pokračovala. Zápas skončil a lékaři jí říkali, že si koleno tak poškodila, že už nikdy nebude závodit. "Ležela jsem v nemocnici a myslela si, že můj život skončil," říká Lina. Podporou jí v tu dobu byla hlavně rodina a přátelé. Jedna z jejích blízkých kamarádek se ale jednou objevila s obličejem plným modřin. Zmlátil ji její otec a bratr a ona sama tvrdila, že se přece nic nestalo, že je všechno v pořádku. To Linu tak naštvalo, že si rázem stanovila nový životní cíl - naučí ženy se bránit.
Proč jste začala s tréninkem sebeobrany?
Ve světě stále ještě hojně dochází k násilí na ženách a na dětech, k domácímu násilí. A mně se nelíbí ta představa, ta idea slabých žen. Chtěla jsem, aby ženy byly sebevědomé, tak jsem je začala učit sebeobraně. Je třeba, aby se naučily bránit různým druhům násilí. Být sebevědomou ženou je mnohem lepší než se bát. A společnost potřebuje sebevědomé ženy. Sebevědomí tvoří silné lídry. O násilí a zneužívání se veřejně nikdo moc nestará. Třeba v roce 2008 zažilo sedmdesát procent lidí pod dvacet let, hlavně dětí, nějaký typ násilí, třeba byli zneužiti, ale o tom se nemluví. Já trénuju i děti, od čtyř let. Nejstarší klientce je pak 75.
Určitě to nešlo snadno, jaké byly začátky vaší organizace SheFighter?
Setkávala jsem se, a stále se setkávám, s vyhrožováním. Dostávala jsem pokuty, muži mi říkali, že můj byznys zničí, protože mají konexe. Naštěstí mám dobré právníky.
Ze začátku se mnou taky nikdo do toho podniku nechtěl jít a trénovat. Nikdo mému konceptu nevěřil. Měla jsem problém i s konzervativci u nás v Jordánsku. Že prý dodávám ženám odvahu, aby opustily manžela, zradily ho a pošpinily jeho čest. Měla jsem třeba klientku, která se doma bránila manželovi a v sebeobraně ho uhodila. A ten manžel mě chtěl žalovat. Byl to vysoce postavený muž, měl vliv a opravdu mě mohl dostat do vězení, ale naštěstí se mu to nepovedlo.
Kdo jsou nejčastější agresoři?
Nejčastější je domácí násilí. Sexuální násilí není tak časté. Běžné je slovní obtěžování na ulici nebo v taxíku, ale to většinou ženy ani nenahlásí, často se bojí vůbec ozvat.
V Jordánsku jsou třeba velkým problémem takzvané vraždy ze cti. Společnost totiž tlačí na muže, že nesmí selhat, musí se materiálně postarat o rodinu, všechno řídit. A když žena zůstane večer třeba o hodinu déle venku, znamená to, že muž selhal. Ještě nedávno proto bylo celkem běžné, že se v zemi událo třeba šest vražd ze cti týdně. Bratr zabil sestru, otec zabil dceru. City jdou v tuhle chvíli stranou, jde o čest rodiny, o čest muže.
Je těžké být v arabském světě žena, a navíc podnikatelka?
Když jste v byznysu, je to obrovská výzva, protože čelíte neuvěřitelnému množství obrovských překážek. Muži vás můžou snadno zničit, neustále s nimi soupeříte. A společnost se na vás dívá tak trochu divně. Žena tam samozřejmě může uspět, spousta žen pracuje a snaží se něco změnit, čelí ale obrovskému tlaku. Některé musí i volit mezi prací a rodinou a pak se rozvádějí.
Pokud žena začíná úplně od nuly jako já, je to tu neobvyklé. Většinou totiž ženy rozjíždějí své podniky z peněz otce nebo manžela. V mužském světě to je přitom normální, začít úplně od píky.
Nejde ale už třeba srovnávat Blízký východ a takové Tunisko, kde teď dochází k velkým změnám ve společnosti, která se neuvěřitelně otevírá.
Jak vypadá takový blízkovýchodní vztah, třeba manželství?
Záleží na tom, jestli myslíme moderní nebo tradiční. Ti bohatí, kteří mají peníze z ropy a z obchodů v Zálivu, si můžou dovolit mít hospodyně a děti na drahých soukromých školách - jejich ženy pak běžně chodí s kamarádkami po kavárnách, maximálně se starají o rodinu. Ve střední třídě obvykle pracuje muž i žena, v podstatě jde ve většině o moderní rodiny, kde muž akceptuje, že žena pracuje a vydělává. Paradoxní je ovšem situace v opravdu chudých rodinách, kde muži zůstávají doma, protože se jim nedaří sehnat práci, a celou domácnost tak táhne žena, která pracuje jako hospodyně nebo třeba prodavačka.
Pojďme se bavit trochu konkrétněji o tom, co ženám radíte. Jak se má třeba žena bránit slovnímu obtěžování na ulici?
Děje se to hlavně ve městech. Jak jsem říkala, může vás obtěžovat třeba taxikář, může se stát, že vám na ulici zastaví auto a řidič se zeptá, za kolik s ním půjdete. Stačí, že budete vypadat trochu jinak, třeba mít obarvené vlasy nebo neobvyklý sestřih.
Někdy je lepší to ignorovat. Když začnete diskutovat, jen jim dáte to, co chtějí - vaši pozornost. Nesnáším to, ale je to nejlepší řešení. Na druhou stranu je podle situace někdy lepší říct, že zavoláte policii. Policie se tihle floutci bojí. Jenomže policie to bohužel taky někdy neřeší. Moje kamarádky mají třeba i zkušenost, že je obtěžovali sami policisté.
Lina Khalifeh
Lina pochází z jordánského Ammánu, má černý pás Taekwondo 3DAN a svou zemi úspěšně reprezentovala na mnoha mezinárodních soutěžích a šampionátech. Po zranění, které znemožnilo pokračování její profesionální kariéry, se zaměřila na pomoc týraným ženám. Ty doma ve sklepě léta učila, jak se bránit. V roce 2010 pak založila organizaci SheFighter, což bylo té doby první studio sebeobrany pro ženy na Blízkém východě (dnes má několik poboček).
Lina je hlasitou odpůrkyní domácího násilí a násilí páchaného na ženách. V roce 2014 zvítězila v soutěži "Woman in Business Global Award" pořádané OSN v Ženevě, a jako vzor ji ve svém projevu v rámci akce "Emerging Global Entrepreneurship" vyzdvihl také americký prezident Barack Obama.
Dodnes Lina naučila, jak se bránit, víc než dvanáct tisíc žen. Za cíl si dala v příštích deseti letech celosvětově vzdělat v sebeobraně a sebevědomí deset milionů žen.
Z našeho podzimního průzkumu o bezpečí vyplynulo, že více než 40 procent českých vysokoškoláků se někdy setkalo s domácím násilím. Proč myslíte, že se to děje tak často?
Děje se to proto, že mají muži malé sebevědomí. Chtějí kontrolovat a vlastnit ženu. Když se s ním nebaví, tak ji zmlátí a znásilní, aby získal zpátky tu svoji "mužnost". Někdy je to i o výchově, kdy třeba chlapec vidí, že se jeho otec chová k ženám ošklivě, tak ho napodobuje. Společnost zkrátka po mužích chce, aby se chovali jako drsňáci. Takoví muži nemají rádi silné ženy, ženský úspěch je ohrožuje. Ať si pak ale pořídí štěně, a ne ženu!
Je to samozřejmě i o nepochopení. Na svých přednáškách se třeba mužů ptám, jestli si myslí, že ženy baví, když s nimi flirtují. A oni odpovídají, že samozřejmě, protože se přece smějí. Když se pak zeptám žen, většina jich řekne, že se jim to nelíbí.
Nejsou ženy rády za ty slabé?
Nevím, odkud to přišlo, asi Fifty Shades of Grey, nebo všechny ty seriály, kdy se o krále stará celý harém krásných žen. Spousta žen si pak skutečně myslí, že je sexy, když jsou slabé a bezmocné a když s nimi muž zachází hrubě. Když se podíváme do historie, třeba do starého Egypta, tak zjistíme, že tam si byla obě pohlaví rovná. Dneska si ale i kvůli médiím a masové kultuře ženy myslí, že je vlastně v pohodě, když je muž ovládá a kontroluje. Má to tak být a je to sexy. Ženy mi tohle samy říkají, že bití a zneužívání je právo muže a že to máme rády. Já se je ale stejně snažím přesvědčit, že sebeobrana je dobrá věc, že naučit se bránit je dobře.
Protože jsme snadné cíle, že?
Ano. Děti, teenageři a ženy jsou velmi snadné cíle. Jsou bezbranní. Ty, kteří je zneužívají, bych zabila. Opravdu. Setkala jsem se s jedenáctiletými zneužívanými dívkami. Ti muži, co to dělají, jsou zbabělci.
Jak svoje klientky trénujete?
Neustále pro SheFighter nabírám nové trenéry, dělám pro ně workshopy. Klientky - a trénuju skutečně pouze ženy - učím box, taekwondo a sebeobranu. Výcvik má čtyři úrovně. Trénujeme konkrétní situace, třeba když je někdo popadne a začne škrtit. Řeknu jim, že mají třeba minutu na to se vysmeknout. A když se jim to povede, cítí se opravdu dobře. Technik je ale opravdu hodně, ženy se musí naučit hlavně rychle a reflexivně reagovat. Je to jenom o tréninku.
A daří se?
Daří! Třeba jedna slečna měla za sebou asi tři měsíce výcviku, když ji doma ve výtahu někdo přepadl. Ten muž ji už nějakou dobu sledoval, věděl, kde bydlí a kdy tam bude málo lidí. Přepadl ji a začal škrtit, aby nemohla křičet. Pak ji osahával a svlékal. Ona se začala bránit, tím ho vylekala a on utekl. V ten moment se ale hrozně naštvala a začala ho pro změnu pronásledovat ona, křičela o pomoc, až jí lidé nakonec pomohli toho muže dostihnout. Teď je ve vězení.
To zní všechno hodně pozitivně, ale nemá výuka sebeobrany také nějaké temné stránky?
Má. Hodně ale záleží na učiteli. Někteří své svěřenkyně obtěžují. Sama jsem to zažila, když mi bylo jedenáct a můj trenér mě osahával. Často se zneužívá to, že jde o hodně kontaktní věc. To se snažím v našich lekcích změnit, mít trochu odstup a minimálně vždy ženám říkat, kde se jich budu dotýkat - na nohách, na bocích… No a pak tu jsou samozřejmě i konkrétní situace, kdy okolí nelibě nese, že žena trénuje sebeobranu.
Jak nelibě?
Jedna moje klientka se třeba rozhodla, že už nebude nosit hidžáb, tedy šátek přes vlasy. Že už si prostě vlasy zakrývat nechce. A její matka jí kvůli tomu zakázala chodit na tréninky. Trvalo několik let, než ustoupila a dovolila jí chodit jak bez šátku, tak na tréninky.
Na co se vás muži a ženy při workshopech nejčastěji ptají?
Muži se snaží být vtipní. Říkají, že učím jejich ženy, jak je zmlátit, a že přece nechtějí, aby je doma žena mlátila. Někteří to ale naštěstí berou racionálně a řeknou si, že když dělají bojová umění oni, je dobré, aby ho dělaly i jejich manželky, sestry nebo dcery.
Ženy se naopak ptají, jestli náhodou výcvikem neztratí svoji ženskost. Říkají, že já taky vypadám jako kluk a nemaluju se. A já se jich ptám, co pro ně znamená "být ženská". Že se nechají bít?
V současné době je téma soužití kultur, zvláště u nás v Evropě pod přílivem migrantů, dost citlivé. Co si o tom myslíte vy?
V Jordánsku máme taky spoustu uprchlíků ze Sýrie. A i u nás je komunikace s nimi docela obtížná. Je to, jako bych mluvila s někým úplně cizím. Snažím se cvičit děti a ženy z uprchlických táborů, ale pro ně jsem moderní a nezávislá, což se jim nelíbí. Třeba se jim snažím vysvětlit, že dětské sňatky nejsou v pořádku, a oni mi oponují, že je to jejich kultura a že nemám právo jim něco zakazovat.
S uprchlíky je třeba pracovat, učit je, adaptovat. V Jordánsku s nimi máme skvělé zkušenosti, když se zapojí do pracovního procesu.
Co je před vámi, jaký máte cíl?
Chci, aby se SheFighter rozšířil do celého světa. Chci vycvičit deset milionů žen. Chci, aby ženy byly prezidentkami, podnikatelkami, lídryněmi. Aby zmizelo domácí násilí a zneužívání.
To je velmi ambiciózní cíl.
Takové přece cíle být mají.
