Na jedné straně světová rekordmanka, olympijská vítězka a velká osobnost českého sportu, na té druhé skromná dívka, úspěšná studentka a hospodský rebel. I takové tváře má nejlepší česká atletka, pocházející z Jablonce nad Nisou. Studentě vyprávěla nejen o svém dětství, ale také o úskalích svalnaté postavy, o milostném životě během závodů a bláznivém období na střední škole. „Roky na gymplu jsem si užívala naplno a občas se k tomu ráda vracím.“
Báro, jaká jsi byla jako dítě, měla jsi nutkání neustále po někom něco házet?
Na mém starším bráchovi asi nějaký ten předmět občas přistál, ale to bylo normální, často jsem s ním jako malá válčila. Byla jsem hodně divoké dítě, pořád jsem běhala venku, hrála si s kamarády na schovávanou, jezdila na kole nebo běhala po stadionu. Aktivita mi nikdy nechyběla.
Přál si tvůj táta, abys byla rovněž atletkou, nebo si tě naopak stylizoval do role vzorné holčičky, které se „drsný“ svět sportu nedotkne?
V tomhle jsem to měla hodně volné, nebylo mi nic přikazováno. Samozřejmě mě dost ovlivnil čas, který jsem kvůli rodičům trávila na stadionu, ale jako malá jsem se tam spíš tak plácala a ostatním motala pod nohy.
Takže nepatříš k zástupu úspěšných dětí, které rodiče tlačili za úspěchy od prvních životních krůčků?
To určitě ne, nejsem ten případ, že bych od narození musela pořád s něčím házet, to vůbec. Spíš naopak, v dětství jsem měla hodně volnosti a užívala si s kamarády všeho možného. Bylo málo sportů a aktivit, které bychom nevyzkoušeli.
Když se řekne hod oštěpem, mnoho lidí si představí vysoké pevné tělo plné svalů. Neodrazovalo tě někdy, že nebudeš patřit mezi ty nejštíhlejší holky, po kterých touží muži nejvíce?
Když mi bylo šestnáct a byla jsem na gymplu, tak jsem nad tím trošku přemýšlela, ale v té době už jsem to měla dané, nedalo se to úplně změnit. Navíc si myslím, že oštěp je jedna z těch lepších disciplín, u kterých nehraje hlavní roli silová příprava.
Nikdy tě tedy nebrzdila v tréninku představa, že budeš mít zase o nějakou tu svalovou hmotu navíc namísto toho, aby sis držela pro klid svědomí štíhlou postavu?
Postupem času jsem začala brát své fyzické parametry jako výhodu. Hrozně dlouho jsem měla mindrák ze svého velkého chodidla, k tomu se přidala svalnatější a vyšší postava. Možná jsem nad tím přemýšlela, teď to ale beru jako svou velkou výhodu, která mi pomáhá k vítězným výkonům. Já totiž neumím vůbec prohrávat.
Od roku 2007 si bereš svého přítele Lukáše s sebou na všechny vrcholové akce. Máš nějak od trenéra zakazován milostný život při závodech?
Do toho mi trenér vůbec nemluví, ani nemůže, nedovolila bych mu to. Sport a osobní život odjakživa odděluji. S Lukášem se cítím v pohodě, a tak s ním ráda trávím i noc před závodem. Už tři roky se mnou neustále jezdí a od té doby se mi daří. Je to takový můj vítězný talisman.
Letos v květnu jsi získala na České zemědělské univerzitě inženýrský titul. Jak probíhaly takové zkoušky olympijské vítězky a světové rekordmanky? Jak moc je z chování profesorů znát, že jsi světoznámý sportovec?
Většinu studia jsem dělala ještě v době, kdy jsem nebyla tolik známá, ovšem zkoušky z posledních let byly určitě jiné, znát to bylo. Nejvíce jsem pociťovala výhody při mých prosbách o posouvání různých termínů. S tím, na čem se s některými studenty nedohodli a neuznali jim to, já neměla problém.
Jak se dá skloubit profesionální sport s univerzitním studiem?
Chvílemi mi to dře, ale jde to. Jen se připravte, že vám všechno bude trvat mnohem déle. Například já si nejdřív v závěrečném ročníku udělala všechny povinné zkoušky a diplomku nechala až na další rok, který jsem jí věnovala. V té době byl počítač mým nelepším přítelem, trávila jsem na něm spoustu času a teď ho nemůžu ani vidět.
Jak tě vnímali s tvou zvětšující se slávou spolužáci?
V našem kruhu s tím problém nebyl, tam mě znali už dřív, kdy jsem ještě úspěšná nebyla. Věděli tak, jaká jsem. Jediné, čemu jsem se nedokázala vyhnout, bylo, že lidi koukají. Často se na mě otáčejí a pozorují mě, protože jsem pro ně známá tvář a neznají mě osobně. Na to si nejde nikdy pořádně zvyknout.
V posledních letech se především mezi studenty rozšířily sociální sítě v podobě Icq a Facebooku, jaký k nim máš vztah?
Tohle já vůbec nevedu. Hodně mě to minulo, protože nejsem počítačový typ a navíc k tomu nemám důvěru. Kontakt z očí do očí je pro mě hodně důležitý a nelíbí se mi, že si tam člověk o sobě může všechno vymýšlet. Místy mi to přijde až ujetý.
Většina vrcholových sportovců obětovala svému koníčku tolik času, že v životě nezažila příliš vzrušení, to není asi tvůj případ?
To určitě ne, nepatřím k těm, kteří v pětadvaceti otevřou oči a zjistí, že nic nezažili. Na gymplu jsem ještě nebyla profesionál, a tak jsem žila úplně na maximum. V těch letech jsem se se spolužáky hodně vyřádila, a tak nemám vůbec pocit, že bych o něco kvůli sportu přišla. Myslím, že jsem ukázala, že vrcholu lze dosáhnout i tímto stylem.
Kam s kamarády chodíš nejradši?
Já jsem jednoznačně hospodský typ, takže do hospody. Naproti bytu mám restauraci U Pinkasů, kde mám pivo zadarmo, takže se tam určitě sem tam zastavím. Navíc jsem vždycky chodila na koncerty. Moji kamarádi v Jablonci hrají v punkové kapele, takže na ně často chodím, a když to spojíme s návštěvou hospody, má to podobné tempo jako na gymplu.
Moc lidí neví, že jsi na přelomu století strávila rok na univerzitě ve Spojených státech. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Příšerná, naprosto příšerná. Upřímně to byl můj nejhorší rok v životě. Tehdy jsem dostala nabídku na studentský pobyt v Minnesotě, s angličtinou jsem neměla problém, tak jsem to zkusila. Od začátku mě ale frustrovalo, že se nikdy nedokážu plně vyjádřit jako v rodném jazyce. Navíc se tam muselo bydlet na kolejích a já tam byla s osmnáctiletými Američany, kteří byli prvně mimo domov a chovali se hrozně.
Ten pobyt ti ale změnil život v tom, že jsi se začala více věnovat hodu oštěpem, ne?
Je pravda, že právě tam se to zlomilo, jenže to nebylo z pozitivních důvodů. Zranila jsem se, protože oni měli dost bláznivé tréninkové metody, vůbec nerespektovali fyzické zákonitosti. Každý musel trénovat na sto dvacet procent. Když jim tou zátěží prošlo dvacet sportovců z dvou stovek, tak jim to bohatě stačilo.
A kde tedy konkrétně přišel ten zlom, že jsi se specializovala na oštěp?
Zranila jsem se a nemohla kvůli tomu příliš běhat. Naštěstí tam ale byl trenér, který rozuměl oštěpu a dělal se mnou speciální cvičení, házela jsem ze sedu balónkem a tím vlastně začala má oštěpařská kariéra. Ovoce to přineslo hned krátce po návratu.
To jsi překonala kvalifikační limit na mistrovství Evropy, to je slušný úspěch, když ses na tuto disciplínu dříve nespecializovala.
Měla jsem štěstí, že pro atlety do dvaadvaceti let byl ten limit mírnější. Najednou jsem se tak ocitla na velké soutěži, když přitom ještě pár týdnů zpět jsem byla psychicky i fyzicky na dně.
Na tomto mistrovství tě navíc prvně oslovil legendární Jan Železný! To musel být pro začínající oštěpařku obrovský zážitek.
Jenže já tam házela hrozně, přesto mě Honza oslovil. Řekl, že ve mně vidí určitý talent, že bych jednou mohla házet daleko. Když vám něco takového řekne světový rekordman, musíte o tom začít přemýšlet. Navíc mi nabídl, že by se mnou občas trénoval. To bylo jako sen.
Co máš v plánu teď? Školu máš za sebou, takže se konečně můžeš naplno věnovat kromě atletiky také rodině a kamarádům, pokud tedy neplánuješ zkusit si prodloužit studentský život.
Po tom bláznivém roce jsem ráda, že mám školu za sebou. Od té doby jsem úplně vypnula a těžko bych si teď na něco z ní vzpomněla. Na druhou stranu ale musím říct, že mě studium bavilo a nevylučuji, že to ještě někdy opráším. V nejbližších týdnech mě ale čeká hodně starostí s naším bytem v centru, který je v dezolátním stavu a musíme ho kompletně zrekonstruovat.
Jak jsem dělal rozhovor s Bárou Špotákovou
Pamatoval jsem si tu blonďatou holku, jak běhávala na Julisce po oválu a sledovala po očku občas naše fotbalové tréninky. Vždy si tam s úsměvem ráda s každým popovídala. Atletika byla její život, stejně jako je jím teď oštěp.
Pro úspěch umí podřídit vše, o tom se česká veřejnost přesvědčila už mnohokrát. Před naším rozhovorem jsem se bál, jestli Bára - olympijská vítězka, bude jiná, než tak kterou jsem znával z atletického oválu, můj strach byl ale zbytečný. Jako bych s tou veselou holkou usedl do poslední školní lavice a tajně s ní probíral všechny zákulisní tajnosti. A ona se jen s úsměvem rozpovídala o své postavě, pařbách na gymplu a protrápeném roku ve Spojených státech.
To byla zkrátka Bára, ta skromná česká holka, která vedle vás usedne u piva, a vy nevíte, zda se vám to nezdá, protože ještě před pár dny roztancovala posledním olympijským hodem celou zemi. A jakoby jen dodala: "Úspěch přece není o hvězdných manýrech, ale o dobrém pivu, skvělé partě a dobré muzice."
Připomeňte si slavné vítězství Báry Špotákové :
Richard Valoušek
foto: Lukáš Rozmajzl
