Studium na vysoké škole je mnohdy dost náročné na psychiku. Mohl byste odhadnout, kolik studentů ročně k vám přichází s psychickými potížemi?
Nedá se jednoznačně říci, že by přicházeli jen kvůli nárokům studia, a ve srovnání s ostatními případy, které řešíme, jich není mnoho. Většina vysokoškoláků je ve věku osmnácti až třiceti let. A nemoci, které doposud v člověku spaly, třeba psychózy nebo deprese, většinou propukají právě v tomto věku. Studium je sice náročné na psychiku a může vést u disponovaných lidí ke spuštění duševní poruchy, ale v tomto věku existují i jiné náročné úkoly. Například separace od rodiny nebo hledání vlastního životního smyslu a řádu.
Dá se tedy říci, že v člověku je uložená nějaká dispozice k psychickým chorobám?
Ano, nějaké dispozice v něm uložené určitě jsou.
Není tajemstvím, že určité množství studentů si pomáhá užíváním medikamentů, které mají povzbudit mozkovou činnost. Může časté užívání podobných látek vést až ke vzniku psychózy?
Jsou to hlavně různá stimulancia, tedy léky, po kterých máte pocit, že vám to myslí, nemusíte tolik spát a dokážete se dlouho soustředit na učení. Do této skupiny patří některá léčiva se striktně vymezeným použitím a pak stimulační drogy, jako je pervitin. Tyto látky psychiku vyčerpávají a v kombinaci s dlouhou nespavostí opravdu mohou způsobit i psychotický stav.
Takže psychice rozhodně nepřispívají.
To určitě ne. Pokud ale studenti užívají pro povzbuzení vitamíny, lecitin nebo léky, které jen zlepšují prokrvení mozku, tak to nijak zvlášť nevadí.
Mnoho studentů jako většina národa v sobě ventiluje napětí pomocí alkoholu...
No, to je taková naše tradice.
A může alkohol vést k psychickým poruchám? Spíše jsou totiž známé fyzické účinky. Každý člověk ví, že si alkoholem ničí játra.
Sice si ničí játra, ale já si myslím, že psychiku si ničí mnohem dřív. Krom toho jsou i odolní jedinci, jejichž játrům alkohol výrazně neublíží, ani když pijí celý život. S psychikou je to ale jinak. Alkohol stejně jako většina drog vyplavuje v mozku některé látky, neurotransmitery, které působí člověku dobře. Uvolní a euforizují, ale je to vždycky na dluh. V momentě, kdy alkohol přestane působit, ty látky člověku chybí a spouští se tím stav podobný depresi či úzkosti.
Myslíte kocovinu.
Tak. A když se tento koloběh pravidelně a často opakuje, může to rovnováhu neurotransmiterů trvale narušit a člověk může skončit jako pacient nejen se závislostí, ale také s úzkostnými a depresivními potížemi, které mnohdy přetrvávají i poté, co přestane pít. S nadsázkou se tak může dostat do takové permanentní kocoviny.
Může si člověk už během studia na vysoké škole vypěstovat závislost na alkoholu?
To i mnohem dřív. Měl jsem spolužáka na gymnáziu, který si vypěstoval závislost už tam. Někteří lidé mají větší dispozice k závislosti než ostatní. Čím dřív člověk začne s pitím, tím dřív si pravděpodobně závislost vypěstuje.
Jak by podle vašeho odborného názoru studenti měli přistupovat ke studiu a jakým způsobem lze nejlépe odbourávat stres, když tlačí časová tíseň?
Když jsem byl studentem, studium pro mne nebyla jediná věc v životě. Mám jen docela obecné rady. Rozvrhnout si čas, umět odpočívat, mít ve svém poli zájmů i jiné smysluplné věci než studium. Nezanedbávat spánek a vyhnout se povzbuzujícím látkám. Studoval jsem v první polovině devadesátých let a drogy byly tehdy mezi studenty docela rozšířené, hlavně marihuana a pak také halucinogeny, nemluvě o alkoholu. Pokud se to s nimi přehání, nemusí to vést k dobrým koncům. Na medicíně jsem zažil studenta, který kouřil marihuanu tolik, že se dostal mimo realitu. Léčil se pak na psychiatrii s psychotickými depresemi. A nedá se tvrdit, že to bylo kvůli studiu. K psychickým poruchám vede většinou celý život a proces, jakým ho člověk uchopí, nejenom jedna jeho část.
Zaznamenáváte v době zkouškového více pokusů o sebevraždu?
Sebevražd studentů zase není tolik, i když se stávají. Samozřejmě tlak zkouškového období může být spouštěčem. Ale je to také tím, že člověk je ve věku, kdy si již utváří svůj život sám, a když v tomto procesu selhává, může to vést k sebevražednému jednání. Ovšem nevím o tom, že by mezi vysokoškolskými studenty bylo více sebevražd než mezi jejich méně vzdělanými vrstevníky.
Když mám třeba pocit, že můj spolubydlící na koleji těžce prožívá stresy se školou plus vztahy a mám strach, že si něco udělá, jak můžu nejlépe pomoct?
Mluvit s ním o tom. Mezi laickou veřejností panuje mýtus, že se o sebevraždách nemá mluvit. Opak je pravdou. Dobré je zeptat se ho, projevit zájem o jeho problémy, nabídnout mu pomoc při hledání péče, třeba ho přivést do krizového centra. Čím víc se člověk izoluje do depresivních myšlenek, tím větší je pravděpodobnost, že spáchá sebevraždu.
A pokud by odmítal jakoukoliv pomoc?
Když odmítá, tak toho nemůžete dělat moc. Psychiatrie může člověka léčit bez jeho souhlasu jen tehdy, pokud není vyloženě nebezpečný k sobě nebo druhým. Pokud byste o něj měl opravdu strach, můžete se jít poradit s odborníkem sám.
Pavel Prchal
Foto: Marie Bauerová
