Diář
Ve škole nás učili jeden fígl, na který by měl být každý alergický. Zvyšovaní své ceny. Jak to funguje v praxi: Navrhnete nějaké krásce, jestli nechce v pátek na víno. Ona začne šátrat po diáři, důležitě nahlížet do stráneček a pak, že by to nejdříve šlo za tři týdny ve čtvrtek. Cože?!
Pokud si někdo chce udělat čas, tak si ho přeci najde. Jednou jsem zažil naprostý extrém – seděl jsem se slečnou na kávě a zeptal se, kdy bychom se mohli vidět znovu. Vytáhla diář, otevřela ho a listovala úplně prázdnými stránkami. Na konec si naši schůzku vtěsnala do naprostého vzduchoprázdna až za měsíc…
Pozor na alkohol
Od jistého okamžiku mám podvědomý reflex – počítám, kolik toho holka vypije. Ne že by mi vadilo, že holka pije, a ne že bych snad byl tak dobrý, abych věděl, kdy je přesně tak opilá, že je povolná - a stále při vědomí. To ani náhodou, to je filmové klišé. Skleničky holkám počítám, protože nic není tak sexy jako táhnout z kavárny pozvracenou holku na taxíka a následně ujišťovat řidiče, že mu rozhodně neznečistí potahy. Dolovat z vyvolené adresu bydliště, a přitom poslouchat něco jako: „…dneska si to spolu… ještě… ble, uff… užijeme,“ také není moc přitažlivé.
Horoskopářky
„A co jsi za znamení?“ vysloví slečna roztomile otázku. Pro ni nesmírně důležitou. Nastává čas znervóznět. Ještě jsem neobjevil znamení, které není špatné… „Jé tak to jsi hrozně nevyrovnaný,“ přichází reakce na mojí odpověď. „Podle horoskopu se k sobě vůbec nehodíme…“ Horoskop je hrozná věc. Není ani tak důležité v jakém je slečna, s kterou si vyjdete, znamení, ale jestli na to věří. Pokud ano, můžete se dočkat i návštěv u vševědoucích kartářek, které vám svými tlachami budou přes slečnu vzkazovat, že si máte mazat krajíc na spodní straně, nebo jiné naprosto nepochopitelné pitomosti. Například i to že pro ni nejste dost dobrý a má si počkat na lepšího. Ruce pryč!
Cukání stranou
Proti vám sedí nádherná holka a poslouchá vás. Dáváte si záležet, jste maximálně vtipní. Točíte to do nejvyšších otáček, pointa vašeho příběhu se blíží. Očekáváte výbuch smíchu - s ničím jiným už se nespokojíte. Ještě poslední kontrola, jestli vás holka sleduje a poslouchá a… ona kouká úplně jinam. První reakce? Otáčím se a kontroluji, jestli v jejím zorném poli nestojí nějaký ztřeštěný kamarád, svalnatý zajížděč nových solárek, nebo snad Godzilla, které jsem si nestačil všimnout. Nic z toho. „Co jsi to říkal?“ obrátí kukadla zpátky na mě. „Ale nic…“ mávám, ale už je to zabité. Říkám si, že je pěkná, tak má nárok na menší záseky. Rozjedu další diskuzi a holka po chvíli začne opět ujíždět pohledem kamsi mezi Velký vůz a souhvězdí Orion. A pak znova a znova. „Je mentálně retardovaná?“ bleskne mi hlavou. A protože věřím v sebereflexi, ptám se sám sebe, jestli nejsem náhodou nudný… V každém případě je to konečná jakékoliv nálady. A nejlepší zabiják je, pokud si slečnu pozvete domů a ona se vás ve dveřích zeptá, jestli nejste masový vrah…
Povídej o své kamarádce
Vystřílíte pár svých historek, ze kterých je patrné, že jste super a k pokukání a už si říkáte, že je řada na ní. Ona se toho chytne a spustí: „Moje kamarádka, teď má nového přítele…“ To se opravdu stává. Holka nemluví o ničem jiném, než o své přítelkyni. Věděl jsem o té kamarádce všechno, a kdybych náhodou potřeboval vědět, jestli má zrovna černé nebo bílé spodní prádlo, tak jsem si jist, že jí slečna neváhá napsat a zeptat se. Půl hodiny je to fajn. Pak už ne. Představa, že budu dalších několik hodin, v případě že se s ní snad ještě potkám, poslouchat novinky o kamarádce, je něco tak traumatizujícího, že snad raději hnisavou angínu…
Petr Švihel
