Koho vlastně máme na mysli, když mluvíme o mileniálech? Jedná se o lidi narozené zhruba od začátku 80. let do poloviny 90. let. Tyhle charakteristiky se ale dost liší, každý výzkum má totiž trochu jiný přístup. Každopádně jim je zhruba mezi 20 a 35 lety a momentálně tak do značné míry určují trendy v pracovním i společenském životě. Za několik let budou nejpočetnější světovou skupinou z hlediska pracovní síly, a tak je pro každého zaměstnavatele nezbytné, aby je bral na vědomí.
Nejčastěji bývají mileniálové, jinak označovaní také jako generace Y, srovnáváni se svými předchůdci, tedy generací X. Ta se u nás projevila především takzvanými Husákovými dětmi, tedy kohortou narozenou v první polovině 70. let v rámci populačního růstu. V západních zemích je však do generace X řazeno mnohem širší spektrum lidí narozených od 60. až do 80. let (různé přístupy tak částečně překrývají zahájení generace X a generace Y). Hlavní rozdíly mezi mileniály a jejich předchůdci jsou patrné především v žebříčku hodnot.
Bylo dřív lépe?
Pro starší generace, vyrůstající v neklidném období studené války, byly klíčové bezpečí a ekonomické jistoty, neboť právě těch se jim v jadernými hrozbami prosyceném věku nedostávalo. Stálá práce a zázemí, umožňující uživit rodinu a postarat se o blízké, byly na hodnotovém žebříčku nejvýše. Jenže mileniálové tohle už řešit příliš nemusejí. Přestože se to tak nemusí na první pohled zdát, současná doba je vlastně tou nejbezpečnější v lidské historii a přelom 20. a 21. století i přes neustálá varování ze strany médií patří k obdobím s nejmenším množstvím válek a konfliktů, jež by zahrnovaly celou společnost. Bezpečnost a společenské jistoty jsou tak pro mileniály vlastně samozřejmostí.
Což pochopitelně vyvolává konflikty. Starší generace nechápou, že si mladí současné situace neváží, vždyť co by oni sami za dospívání v takovém klidu dali! Jenže mileniálové jsou stejně nespokojení. Chtějí toho okusit co nejvíc, jak po pracovní, tak i osobní stránce, a všechno se jim zdá málo. Digitální rozmach, k němuž se ještě dostaneme, umožnil, že možností, jak se svým životem naložit, je ve srovnání s minulostí nesrovnatelně více. A když se lidé o všech těch variantách dozvědí, přirozeně jich chtějí využít maximum. Jenže to není tak jednoduché…
A tak jsou nebozí mileniálové nešťastní. Příchod sociálních sítí jejich neštěstí ještě zvýraznil. Až na některé patologické výjimky se totiž všichni na sociálních médiích snaží prezentovat v co nejlepším světle - zveřejňují své pracovní i osobní úspěchy, fyzickou krásu, pohledné partnery i zábavné informace svědčící o jejich rozhledu a na zážitky bohatém životě. Jenže realita všedního dne je obvykle mnohem jednodušší a obraz vytvořený sociálními sítěmi by člověk neměl brát zas tak vážně. Mileniálové to ovšem často dělají, a pak jsou frustrovaní, jelikož ze srovnání se svými dokonalými vrstevníky nevycházejí moc dobře.
Nekompromisní pracanti?
Srovnejme si ještě mileniály s předchozími generacemi z hlediska pracovní doby a odhodlání. Dva roky starý průzkum od Ernst & Young zkoumal, jaké změny přinášejí mileniálové na pracovní trh. Vzhledem k jejich stále rostoucí důležitosti na trhu práce je totiž nutné, aby tyhle novinky zaměstnavatelé dokázali pochopit a využít.
O mileniálech se občas tvrdí, že jsou líní. Údajně totiž pracují o poznání méně než jejich předchůdci. To ovšem není tak úplně pravda, spíše se proměnila struktura práce. Odsedět si denně osm hodin v kanceláři a na konci týdne tak mít na píchačkách zaznamenanou poctivou čtyřicítku už dnes prostě není v kurzu. Mileniálové totiž díky své náklonnosti k technologiím dokážou pracovat obdobně efektivně i z domova nebo třeba kavárny, takže v kanceláři je uvidíte mnohem méně. V součtu však jsou schopni pracovat mnohem víc než jejich předci. Podle výše zmíněného průzkumu doba strávená prací u mileniálů výrazně vzrostla jen za posledních pět let. Navíc jsou i ochotni za prací jezdit, služební cesty obvykle nepředstavují problém. Obětovat smysluplné práci trochu toho volného času nikdy nebylo tak samozřejmé. I proto tahle skupina vyžaduje rychlejší postup v kariéře, nežli tomu bylo dřív.
Mileniály od práce neodradí ani založení rodiny. Ještě před pár dekádami bylo standardem, že po narození dítěte si jeden z rodičů (samozřejmě obvykle matka) udělal dočasnou kariérní pauzu. To se netýká jen mateřské dovolené, ale i nějaké doby po ní. Mileniálové, nejspíše vyděšení z představy, že by jim ujel vlak, však nejsou zdaleka tak ochotní zanechat práce a věnovat se nějaký čas jen dítěti. Vliv jistě hraje i to, že možnosti práce z domova a na částečné úvazky jsou dnes mnohem rozšířenější než dříve, takže i když mají mladí rodiče s přírůstkem do rodiny plné ruce práce, dokážou si alespoň snížený kontakt s pracovní sférou udržet.
Zázrak techniky
Doménou epochy mileniálů jsou také digitální technologie. Ty začaly do společnosti výrazněji pronikat během 90. let, poslední dvě dekády jsou tak ve znamení prorůstání on-line technologií do každodenního života. Takový pokrok je v mnoha ohledech příjemný a lze ho považovat za zlepšení kvality života. Vybírá si ovšem také tvrdou daň, a to zejména na těch mileniálech, kteří jsou s ním úzce spojeni.
Tou daní je totiž netrpělivost. Mladí lidé, aktivně využívající technologie, si mohou dovolit být netrpěliví, protože všechny potřeby dokážou uspokojit hned. Filmy, seriály a hudbu konzumují na počítačích a telefonech, nemusejí čekat na televizi, kino či rádio. Na nákup jakéhokoli zboží dnes stačí párkrát kliknout, fronty jsou přežitek. Díky seznamovacím aplikacím se nechodí kolem horké kaše ani v oblasti vztahů. A přitom ty nejdůležitější věci v životě právě trpělivost vyžadují - budování lásky, přátelství, souboru dovedností či kariéry totiž chce čas a pokoru, což je něco úplně jiného, než na čem jsou technologický pokrok a jeho výdobytky postaveny…
Neprobádaná půda
Přestože se sociologové samozřejmě velmi činí, aby mileniály dokázali uchopit, bádání tímhle směrem přinášejí dost nejednoznačné výsledky. Jednou se tak můžete dočíst, že mileniály peníze vůbec nezajímají, jindy zase že jsou pro ně peníze velmi důležité, aby si mohli plnit všechny sny. Jednou slyšíte, že mileniálové jsou líní, ale jak jsme si ukázali, je to spíše naopak. Jak je to všechno možné? Problém bude hlavně v tom, že popisovat aktuálně probíhající a stále ještě neuzavřené fenomény je i pro moderní vědu velmi komplikovaný úkol.
Tu a tam se však badatelé shodnou. Například na tom, že mileniálové rozhodně nechtějí kopírovat kariéru svých rodičů, tedy dlouhé roky dřít v jedné společnosti a doufat ve šplhání po žebříčku firemní hierarchie. Počítají totiž s tím, že budou pracovat ještě mnoho let a důchod je v nedohlednu, nechtějí se proto vyčerpat příliš brzy. Práce ve vlnách a se střídáním různých činností je dobrou obranou, jak nevyhořet. Strávit několik málo let na jednom místě, pak si dopřát třeba cestovatelskou pauzu a následně vyzkoušet něco nového, to se mileniálům zdá jako rozumný přístup k práci.
V ní hraje obecně prim flexibilita a neustálá kreativita. Nejde o jistotu pracovního místa, ale o neustálý vývoj dovedností a možnost podílet se na projektech, za kterými si lidé mohou stát. Práce už není pouze trpěným zlem. Mileniálové si nechtějí odkroutit osmičku ve fabrice a jít s čistou hlavou domů. Chtějí pracovat i po nocích a víkendech, pokud se budou moci stále učit něco nového.
Co je štěstí?
Jak jsme už nakousli, mileniálové jsou v průměru docela nešťastní. Jak je to vlastně možné? Vždyť mají všechno, o čem předchozí generace mohly jen snít. Co víc by od života ještě chtěli? Jenže v tom je právě ten problém. Oni totiž chtějí všechno. Nikdy v historii nebyly možnosti tak neomezené jako nyní a většina mileniálů vyrostla v přesvědčení, že jsou úžasní, jedineční a dosáhnou čehokoli, co si zamanou. Jenže tahle očekávání nemohou dopadnout jinak než tvrdou srážkou s realitou. Pohleďme pravdě do očí, většina z nás není nadprůměrně inteligentní, krásná či schopná, to prostě už z podstaty statistického průměru není možné. Když ale všichni chtějí to nejlepší, je logické, že na vrchol se nakonec dopachtí jen někteří, a to pouhé minimum z těch, kteří takové ambice mají. Většina skončí s poklidnou prací v kanceláři (v lepším případě i s nějakou možností kreativního vyžití), příjemným vztahem a zajištěnou budoucností. Kdykoli dříve by to byl ideální život. Dnes pouze nenaplněný potenciál. Alespoň v očích mileniálů.
Tímhle tématem se před čtyřmi lety zabýval Tim Urban a prezentoval jednoduchou rovnici, která dává děsivý smysl: štěstí se rovná realita minus očekávání. Kdo má přehnaná očekávání, nemůže být šťastný, ať je realita sebelepší. A naopak s minimálními nároky, jak by měl život vypadat, si člověk dokáže užívat realitu skutečně naplno, a to ať je téměř jakákoli. Zní to až podezřele jednoduše, ale ne všechno musí být komplikované.
