Kluci, projeli jste už přes padesát zemí, jak vaše cesty plánujete?
Honza: Například naše březnová cesta do Kazachstánu a Uzbekistánu vznikla tak, že jsme šli na pivo a povídali jsme si o tom, že zase chceme někam vyrazit. Věděli jsme přibližně na jak dlouho a říkali jsme si, že asi pojedeme na Východ, ale měli jsme různé varianty. Po několika pivech jsme se rozhodli, že dáme Kazachstán, a tak jsme se koukli na letenky. Našli jsme letenky za osm stovek do Astany, koupili jsme si je a takhle vznikl náš další trip. Asi až za měsíc jsme začali řešit, jak se dostaneme zpátky, což byl větší problém. Nakonec jsme letěli z uzbecko-turkmenských hranic.
Takže jste před cestou měli zajištěné pouze letenky?
H: Přesně tak. Dopředu nic neplánujeme ani si nic nezjišťujeme. Vždycky prostě přiletíme a až na místě se rozhodneme, co podnikneme. Věděli jsme samozřejmě, že se potřebujeme z Kazachstánu dostat do Uzbekistánu a také jsme si říkali, že bychom chtěli jet na Aral. Nevěděli jsme ale jak ani kdy.
Vymstilo se vám někdy, že vaše cesty neplánujete do detailu? Například, že byste neměli kde spát?
Vláďa: S ubytováním problém nemáme. Nejradši máme couchsurfing, často ani nikomu psát nemusíme, protože se nám lidi ozývají sami. To, že nic neplánujeme, nás dostalo do potíží například v Kazachstánu. Potřebovali jsme se dostat z hlavního města dolů do Almaty, a jelikož tam zrovna slavili Nový rok, vlaky byly na sedm dní dopředu vyprodané. Tuto situaci jsem si ale představil jako pětiminutový problém. Vylezli jsme z nádraží, sedli jsme si do takové malé špeluňky, dali jsme si piva a místo jízdenek na vlak jsme koupili letenky. Jiná varianta v tu chvíli nebyla. Myslím si, že kdy něco takhle nevyjde, můžete zažít o to větší srandu.
H: My bychom třeba nenarazili na tu skvělou špeluňku, která byla fakt stylová a lidi tam chodili na prapodivná jídla. Když nic neplánujete, nejste ničím svázaní a zažijete různá dobrodružství. Když jsme jeli na Aral, ujel nám autobus. Měl jet v celou hodinu, ale odjel o osm minut dřív. Tak jsme tam tak stáli a řešili, co budeme dělat, do toho pršelo. Úplnou náhodou jsme ale narazili na kluka, který na Aralu bydlel a zrovna se tam vracel. Vzal nás dvě stě kilometrů za asi osmdesát korun.
Čím se na vašich tripech doplňujete?
V: Jezdíme často do zemí bývalého Sovětského svazu, takže je fajn, že Honza mluví trochu rusky a já aspoň umím přečíst azbuku. V praxi to tedy vypadá tak, že já přečtu nějaký text a Honza mi v tom lepším případě řekne, co znamená. Dohromady jsme tedy schopní mluvit a číst rusky.
H: Z toho ale pramení to, že když se rozdělíme, tak se naše síla rapidně zmenšuje. (smích) Vláďa přináší do našeho cestování klid, rozvahu a racionální pohled.
V: Honza je zase schopný vyřešit nejrůznější situace, ve kterých nám teče do bot. Když jsme například špatně objednali letenky nebo je na letence špatné jméno, vezme telefon a vše zařídí. Když s ním cestuju, nemusím ve finále nic řešit.
A čím si naopak lezete na nervy?
V: Občas mi přijde, že Honza řeší všechno až moc. Někdy si říkám, jestli to vůbec bylo nutné řešit. A taky pije krom piva docela dost vody. (smích)
H: Vláďa je nejvíc nekonfliktní člověk, kterého znám.
V: Občas proto může Honzu vytáčet, že kdyby nás někdo chtěl natáhnout v hospodě, tak mně by to bylo jedno. Smířil bych se s tím a neřešil bych to, kdežto on by to v tu chvíli řešit chtěl.
H: Chápeš ale, že jde o princip? (smích)
V: Já jsem s tím v pohodě. (smích)
Vydáváte se především na Východ. Co vás na něm láká?
H: Na prvním místě jsou určitě lidi. Lidé na Východě nejsou tak materialističtí. Mají toho o poznání méně než my, ale i tak se s vámi rozdělí o své poslední jídlo. Běžně se stává, že jdete po ulici a někdo vás zastaví, vezme vás na jídlo, nechá vás u sebe přespat. Vůbec neřeší, jestli vás zná, nebo ne. Tyto země se také nezdají být cool lokacemi na cestování, což je skvělé, protože nejsou přeplněné turisty. Navíc mají krásnou přírodu a také se nám líbí socialistická architektura.
Máte rádi vlaky a když můžete, jezdíte jen nimi. Proč?
V: Vždycky jsem miloval kolejovou dopravu. Když sedíte ve vlaku, máte pohodu, užíváte si volnost. Také mě fascinuje, jaký je vlak monstrózní kolos. Jedna mašina rozpohybuje třeba dvacet vagónu a rozjede se do neznáma.
H: Ve vlaku máte svobodu, nejste nikde namačkaní a roli hraje i ekologie. Jízda vlakem mi navíc přijde romantická. Máme rádi noční vlaky. Zatímco spíte, dostanete se o spoustu kilometrů dál. Na Východ také rádi jezdíme kvůli tomu, že tam jsou lidé kvůli velkým vzdálenostem zvyklí jezdit vlakem. Mají tam třetí třídu, což je otevřený vagón pro padesát čtyři lidí. Když to jde, jezdíme jen ním, protože sdílíme prostor s dalšími padesáti dvěma lidmi, které během cesty poznáváme.
Například na cestě po Kazachstánu a Uzbekistánu se vám často stávalo, že vám něco nevyšlo, ať už jste nemohli jet vlakem, nebo jste dorazili k nějakému zajímavému místu, které bylo zrovna zavřené. Vy jste si tím ale cestu nenechali zkazit. Je tohle něco, co byste chtěli předat lidem, kteří vás sledují, protože na Instagram Stories jste sdíleli i tyto situace.
V: Já takový prostě jsem. Nebudu si dělat hlavu z toho, že něco nevyšlo, protože se to takhle mělo stát a vyjdou jiné věci. Nevím, jestli bychom chtěli lidem předat přesně tohle, ale když by to tak bylo, tak bych byl jedině pro.
H: Byla by to skvělá přidaná hodnota. Nechceme si ale hrát na nějaké chytráky, kteří něco dělají jen, aby to mohli předat lidem. Děláme spíš hovadiny, které nás baví, a když baví ještě někoho dalšího, jsme rádi. Chovali bychom se úplně stejně, i když bychom Instagram neměli. V Uzbekistánu jsme například měli spát u kluka, který měl v jednom z měst skvělý ateliér. Vlaky ale byly taky vyprodané, takže jsme tam nestihli jet. Nedá se nic dělat, pojedeme tam příště.
Na své další cestě si z vás zkusím vzít příklad, a když nějaké místo nestihnu, aspoň budu mít důvod se vrátit.
V: Přesně tak. Lidé většinou přijedou do nějakého města, a předem vědí, co by chtěli vidět. Snaží se vše stihnout, i když je těch míst hodně, takže běhají sem tam. S Honzou úplně neřešíme, že neuvidíme všechny nádhery toho města. Podle mě v evropských metropolích ani vše stihnout nemůžete, když tam jedete jen na pár dní. Přijet do Říma a vše vidět za víkend? Nesmysl! S Honzou se proto procházíme městem, a když vidíme něco hezkého, jdeme blíž a vyfotíme si to. Potom si jdeme sednout na pivo a klábosíme o tom, co se nám líbilo. Po chvíli se zase vydáváme dál, nevíme kam, prostě zahneme do některé z ulic.
H: Vtipný je, že nám stejně zásadní pamětihodnosti přicházejí samy od sebe do cesty.
V: Vidíme je z dálky, a když nás ta stavba zaujme, jdeme k ní.
H: Například v Moskvě jsme vystoupili z metra a šli jsme, aniž bychom věděli kam. Došli jsme k sakrální stavbě, která se nám líbila. Vyfotili jsme si ji, a až pak jsme zjistili, že se díváme na největší pravoslavný chrám na světě.
Máte od lidí zpětnou vazbu, že byste je k něčemu vašimi posty na blogu nebo cestovatelským stand-upem o Transsibiřské magistrále inspirovali?
V: Dost často se teď stává, že když v nějakém městě vyprávíme o Transsibiřské magistrále, byť je to z naší strany spíš taková sranda, přicházejí za námi lidé starší padesáti let a dávají se s námi do řeči. Vyprávějí nám, jak chtěli na Transsibiřskou magistrálu vyrazit celý život a že se teď rozhodli koupit si lístky a fakt tam jet. Spíš jim dodáme odvahu. Říkají si, když se tam mohli podívat tihle dva jen tak, nic o tom nevědět, tak my, kteří jsme připravení, můžeme také.
H: Oba pracujeme a jezdíme ve volném čase. Stejně jako my může vyrazit každý pracující člověk, stačí jen chtít. Setkáváme se s lidmi, kteří tvrdí, že Transsibiřskou magistrálu nemůžou s jejich platy dát. Na základě vlastní zkušenosti jejich názory vyvracíme. Když totiž tuhle cestu řešíte alespoň rok dopředu, zas tak drahá není.
Na jak dlouho většinou jezdíte?
V: Jsme schopni někam vyrazit klidně jen na tři noci, když si řekneme, že jsme dlouho nikde nebyli. Naše delší cesty jsou tak zhruba dvoutýdenní.
A láká vás podniknout i delší cestu?
H: Chtěl bych si zkusit měsíc, ale třeba na půl roku bych odjet nechtěl.
V: Nedokážu si představit, že bych v tuto chvíli mohl odjet na delší dobu než na těch čtrnáct dní a ani mně to nikdy nelákalo.
Netoužíte tedy po tom, že by se z vás postupem času stali full time travel blogeři?
H: Rozhodně ne. Nevymezujeme se proti nikomu, ale jsme jejich přesný opak.
V: Živím se jako programátor, takže bych si klidně mohl vzít notebook a dva roky cestovat po světě. Nemyslím si ale, že by mě to bavilo. Jsem rád, že si můžu dát na čtrnáct dní od práce oraz a dělat úplně jinou věc. Digitální nomádství mě stejně jako zahraniční výměnné pobyty nikdy nelákaly, protože jste třeba tři měsíce na jednom místě.
H: Vyhovuje nám ta absolutní svoboda, protože opravdu jedeme, kam chceme. Když jste digitálním nomádem, tak tak velkou svobodu nemáte, protože se musíte na vašich cestách něčím živit. Myslím si, že takový život není tak růžový, jak ho někteří lidé prezentují.
Na jaké místo byste se chtěli určitě vrátit?
H: Na všechny.
V: Přemýšlím, jestli je vůbec místo, kam bychom se vrátit nechtěli. Asi ne.
Znám lidi, kteří nedají na české pivo dopustit a v zahraničí třeba ani místní pivo neochutnají. Vy ale vyrážíte za hranice především kvůli tomu, abyste tamější piva ochutnali.
H: Na české pivo také nedáme dopustit.
V: Když ale opouštíme hranice, je nám jasné, že tak dobré pivo nikde nebude a musíme se smířit s jakýmkoliv patokem.
A ochutnali jste už během vašich cest nějaké pivo, které by bylo opravdu dobré?
H: Když je vychlazené, tak je dobré.
V: Asi jsme ale v zahraničí neochutnali pivo, ze kterého bychom byli unešení.
Což je zajímavé, protože vaše společné cestování vzniklo právě kvůli tomu, že jste nechtěli vysedávat v pražských hospodách a jen o dálných krajích snít, ale vyrazit na pivo do světa. O to víc se pak musíte těšit zpátky domů.
V: To určitě. Za hranicemi se ale opravdu snažíme zkoušet co nejvíce lokálních piv. I když jsou hnusná, pijeme je.
H: Na našich cestách ochutnáváme nejen místní pivo, ale také jídlo. V Kazachstánu jsme třeba jedli novoroční polévku, která se vaří z koňského masa, mléka a krup, což je dost divoké. Kdybych si ji teď dal, tak se pozvracím, ale v tu chvíli jsme ji chtěli ochutnat, protože se vaří jen jednou za rok a je to jejich národní zvyk. Jinak domů se určitě těšíme. Díky cestování jsem si uvědomil, že žijeme v nejlepší zemi na světě, Vláďa měl v tomhle jasno už dávno. Krásná příroda, historické bohatství, dobré umístění, hodní lidé, žádné živelné katastrofy, není tu draho, můžeme kamkoliv jet. Asi proto radši někam pojedu několikrát za rok, než abych odjel na půl roku.
